Představte si, že se nacházíte v absolutní tmě, tisíce metrů pod mořskou hladinou, kde obrovský tlak drtí vše živé. Je léto roku 1997 a hluboko v jižním Pacifiku se děje něco, co na dlouhá léta zcela zamotá hlavu těm nejbystřejším mořským biologům na planetě.

Výzkumníci z americké vládní agentury NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru) tehdy kalibrovali své vysoce citlivé přístroje. Jejich úkolem bylo v tichosti naslouchat podmořským sopkám a mapovat seizmickou aktivitu na dně oceánu. K dispozici měli síť hydrofonů (speciálních podvodních mikrofonů), které tam za studené války původně zanechalo americké námořnictvo k odhalování sovětských ponorek.

To, co následovalo, nečekal vůbec nikdo.

Z temnoty se ozvala akustická anomálie trvající zhruba jednu minutu. Začala hlubokým, zlověstným duněním, které postupně stoupalo na frekvenci, až se rozlehlo tisíce kilometrů daleko. Zvuk dostal jméno, které v ostrém kontrastu s jeho děsivou povahou zní až komicky neškodně: Bloop (žbluňknutí).

Když podmořské uši zachytí nemožnéJe to podobné, jako byste si uprostřed Václavského náměstí v Praze jen tak povzdechli a váš kamarád stojící v centru New Yorku by to zřetelně slyšel.

Voda sice vede zvuk mnohem lépe a rychleji než vzduch, avšak překonat takovou vzdálenost vyžaduje gigantické množství energie. Nejednalo se o třeskot bomby ani o skřípání tektonických desek, jež zanechává na spektrogramech typickou „rozmazanou“ stopu. Zvukový profil Bloopu byl jiný. Frekvence zvuku se plynule měnila, což je vlastnost typická pro hlasové projevy živých tvorů, nikoliv pro geologické jevy nebo lidské stroje.

Vědci dlouho netušili, s čím mají tu čest. Oceánologická komunita ale začala velmi rychle spekulovat.

Větší než plejtvák: Pátrání po monstru z temnot

Oceán je obrovský, neúprosný a my jsme z něj dosud prozkoumali pouhý zlomek. Přirozeně se tak zrodila myšlenka, že by na dně mohlo žít zvíře, o kterém nemáme ani tušení.

Pokud by ho opravdu vydal živý organismus, muselo by jít o tvora, který by byl třikrát až pětkrát masivnější než největší známá velryba. Fanoušci záhad začali na internetu okamžitě propadat nadšení. Na diskuzních fórech se skloňovala jména jako prehistorický Megalodon, obří chobotnice z mýtů, a dokonce i bájný netvor Cthulhu z románů H. P. Lovecrafta (mimochodem, souřadnice zaznamenaného zvuku se nenacházely tak daleko od fiktivního potopeného města R’lyeh).

Dlouhých osm let se zdálo, že hlubiny Pacifiku skutečně ukrývají prehistorické monstrum, které lidem svou písní připomnělo, kdo je skutečným pánem planety.

Klíčový zlom na zamrzlém jihu

Jak šel čas, vědci z NOAA nasazovali další hydrofony blíže k mrazivé Antarktidě. Jejich cílem bylo stále sledování mořských vulkánů, postupně ale začali odkrývat akustickou stopu vedoucí ke zdroji samotného Bloopu. A právě tam, na pomezí těch nejdrsnějších podmínek na Zemi, přišlo rozuzlení.

Záhada byla definitivně vyřešena kolem roku 2005. Nešlo o biologii. Šlo o čirou, brutální fyziku.

Oceánografové zjistili, že to, co znělo jako volání obřího zvířete, bylo ve skutečnosti masivní ledotřesení. Konkrétně se jednalo o ohromný kus ledovce, který praskl, odtrhl se od antarktického pevninského šelfu a s neuvěřitelnou silou drhl o oceánské dno, jak se oficiálně uvádí v závěrech programu akustického monitoringu.

Jak je ale možné, že praskající led zněl jako zvíře? Zkuste vzít kostku ledu, kterou právě vytáhnete z mrazáku, a vhodit ji do sklenice s teplou vodou. Uslyšíte jasné praskání a pištění. Nyní si tuto kostku zvětšete do velikosti celého Londýna.

Když takový kolosální ledovec dře o mořské dno, vyvolává tření rezonanci, která se přes vodní masu šíří jako plynule stoupající tón. Akustické vlastnosti praskajícího a třoucího se ledu na spektrogramu dokonale napodobily organický zvuk.

Mrazivé varování místo bájné stvůry

Záhada Bloopu tak neskončila objevem nového druhu velryby ani lovecraftovského božstva. Výsledek je ovšem ve své podstatě mnohem mrazivější a relevantnější pro naši současnost.

Tento „křik planety“ se stává stále častějším jevem. Se zrychlujícím se oteplováním klimatu dochází k praskání antarktických ledovců s alarmující frekvencí. Každý rok vznikají desítky tisíc takových ledotřesení a jejich zvukové ozvěny plní světové oceány.

Bloop nebyl zvukem neznámého monstra, které číhá v hlubinách, aby nás zničilo. Byl to zvuk samotné Země, jež puká pod náporem klimatických změn. A to je skutečnost, které bychom se měli obávat mnohem více než jakékoliv fiktivní příšery.

Díky, že jste se mnou dnes sestoupili do temných hlubin Pacifiku za zvukem, který změnil naše chápání oceánu. Pokud vám dnešní text pomohl pochopit, že realita praskajících ledovců je někdy fascinující (a děsivější) než všechny mýty o mořských příšerách, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to pro vás i nadále lovit tyto neuvěřitelné ozvěny z neznáma. Děkuji vám!

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.