V dějinách české kultury existují rozhodnutí, která v danou chvíli působí nenápadně, ale s odstupem času odhalují hluboké vnitřní proměny celé společnosti. Jedním z takových momentů byl odchod Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové z činoherního souboru Národního divadla v polovině devadesátých let. Nebyl doprovázen hlasitými skandály ani teatrálními gesty, přesto v divadelních kruzích vyvolal tiché pnutí. Proč se tehdy nejsledovanější herecký pár země rozhodl opustit instituci, která je v očích veřejnosti i odborníků považována za absolutní vrchol kariéry?

Kořeny v Činoherním klubu

Abychom pochopili jejich odchod, musíme se vrátit k jejich uměleckým kořenům. Josef Abrhám i Libuše Šafránková byli po desetiletí pilíři Činoherního klubu. Tato scéna v pražské ulici Ve Smečkách nebyla jen divadlem, ale specifickým tvůrčím mikrokosmem. Pod vedením režisérů jako Ladislav Smoček nebo Jan Kačer se zde pěstovalo herectví postavené na detailu, civilním projevu a schopnosti sdělit ty nejpodstatnější věci mimo text.

V Činoherním klubu byli oba zvyklí na prostředí, kde se každá postava brousila jako drahokam a kde mezi herci a režisérem panovala absolutní důvěra. Tento „rodinný“ způsob tvorby se stal jejich vnitřní normou. V roce 1992 se však situace změnila. Národní divadlo pod vedením šéfa činohry Ivana Rajmonta procházelo transformací a Rajmont měl ambici vtisknout „zlaté kapličce“ modernější tvář. Přestup Abrháma a Šafránkové byl vnímán jako prestižní událost, která měla spojit tradici první scény s moderním psychologickým herectvím.

Co na to tehdejší kritika?

Očekávání byla obrovská, ale kritické ohlasy z let 1992–1994 naznačovaly, že spojení těchto dvou světů nebude bezproblémové. Kritika si všímala především faktu, že subtilní herectví obou aktérů, postavené na mikromimice a tichu, se v obrovském prostoru historické budovy občas ztrácelo.

Když Libuše Šafránková ztvárnila Hermionu v Shakespearově Zimní pohádce, dobové recenze vyzdvihovaly její cit pro tragiku, ale zároveň se objevovaly hlasy, že její projev je „příliš jemný pro tak monumentální scénu“. Divadelní vědci poukazovali na to, že zatímco v Činoherním klubu stačilo Šafránkové mrknutí oka, v Národním divadle musela bojovat s akustikou a vzdáleností k poslednímu balkonu. Podobně byl hodnocen i Josef Abrhám . Kritika sice oceňovala jeho eleganci a inteligenci, s níž roli uchopil, ale někteří recenzenti mu vyčítali určitou odtažitost a nedostatek „divadelního gesta“, které velká scéna vyžaduje.

Střet s kolosem a ztráta radosti

Národní divadlo je kolos s obrovským administrativním aparátem a složitým provozem. Pro umělce, kteří ke své práci potřebují pocit bezpečí a klidu, bylo prostředí tak velké scény od počátku cizorodé. Namísto soustředěného tvůrčího dialogu se často dostavoval pocit, že jsou součástí stroje na umění, který musí plnit náročný plán premiér.

Josef Abrhám se později v rozhovorech vyjadřoval k divadlu obecně s jistou skepsí, která v této době pravděpodobně kulminovala. „Z divadla už nemám takovou radost. Každý člověk má v sobě dobro a zlo, jde o to, na které struny hraje,“ uvedl kdysi pro média. V Národním divadle měl pocit, že se hraje na struny, které mu nejsou vlastní. Cítil se být spíše „číslem v rozdělovníku“ než spolutvůrcem uměleckého díla.

Kontext dravých devadesátých let

Po odchodu z Národního divadla se manželé nakrátko vydali cestou předávání zkušeností nastupující generaci a přijali pedagogické působení na Pražské konzervatoři. Nakonec se však naplno vrátili k tomu, co jim bylo nejbližší – k filmu a k vybranému hostování na scénách, kde cítili lidské i umělecké souznění.

Právě v této éře vznikla některá z jejich nejvýraznějších děl, která definovala jejich polistopadovou kariéru. Libuše Šafránková získala Českého lva za roli v oscarovém snímku Kolja, zatímco Josef Abrhám prokázal svůj nadhled v kultovním filmu Davida Ondříčka Šeptej nebo v rozsáhlém seriálovém projektu Náhrdelník.

Ukázalo se, že jejich osobní integrita a profesní kvalita nepotřebují zaštítění kamennou institucí. Jejich popularita neklesla, naopak získali auru nedotknutelnosti a hlubokého respektu. Diváci oceňovali, že zůstali věrni sami sobě i za cenu ztráty výsadního postavení na první scéně.

Rozhodnutí pro vnitřní integritu: „Dost“ bez skandálu

Bod zlomu přišel v roce 1994. Abrhám se Šafránkovou se rozhodli pro radikální řez a podali výpověď. V té době to byl krok téměř neslýchaný – odejít z Národního divadla dobrovolně a bez jiného stálého angažmá se rovnalo profesnímu hazardu. Jenže pro oba byla vnitřní svoboda víc než jistota platu a prestižní adresa na nábřeží.

Jejich odchod byl tichou, ale pevnou deklarací hodnot. Nechtěli se stát „státními úředníky přes kulturu“. Chtěli si zachovat možnost volby a odmítnout to, co jim nedávalo smysl. Ukázali, že umělec nemusí být vděčný za jakoukoli roli jen proto, že ji dostane v budově se zlatým nápisem nad oponou. Jejich rozhodnutí nebylo namířeno proti konkrétním lidem, ale proti systému, který je podle nich zbavoval autenticity.

Život po Národním: Potvrzení správné cesty

Po odchodu z Národního se nakrátko pokusili o vlastní cestu, mimo jiné založením soukromé herecké školy. Nakonec se však vrátili k tomu, co jim bylo nejbližší – k filmu a k příležitostnému hostování v místech, kde cítili lidské souznění. Právě v této éře vznikla jejich nejvýraznější filmová díla. Libuše Šafránková získala Českého lva za roli v Koljovi, Josef Abrhám zářil v Šalamounově snímku Šeptej nebo v seriálu Náhrdelník.

Ukázalo se, že jejich osobní integrita a profesní kvalita nepotřebují zaštítění kamenným divadlem. Jejich popularita neklesla, naopak získali auru nedotknutelnosti a hlubokého respektu. Diváci oceňovali, že zůstali věrni sami sobě i za cenu ztráty výsadního postavení na první scéně.

Odkaz pro dnešní dobu

Příběh jejich odchodu z Národního divadla zůstává v české kultuře důležitým mementem. Je to připomínka toho, že ani ta nejprestižnější adresa nestojí za ztrátu vnitřní svobody. Abrhám a Šafránková nezanechali v Národním divadle desítky rolí, ale zanechali tam něco cennějšího: lekci z lidské důstojnosti.

Dokázali, že lze odejít z vrcholu, aniž by člověk ztratil tvář. Jejich tiché „ne“ systému, který jim nevyhovoval, se stalo inspirativním příkladem umělecké hrdosti. Ukázali, že skutečné umění nepotřebuje pozlacené stropy, ale především pravdu v sobě samém.

Anketa

Rozumíte rozhodnutí umělce opustit prestižní místo kvůli zachování vlastní integrity?

Ano, vnitřní svoboda je důležitější než titul nebo prestižní adresa.

Ne, v takové instituci by se člověk měl pokusit o kompromis a zůstat.

Záleží na situaci, ale u takových osobností to chápu.

Nedokážu to posoudit, do zákulisí divadla nevidím.

Celkem
hlasovalo
127
čtenářů.