František Švihlík přišel na svět dne 23. srpna 1941 v Horních Měcholupech, které v době jeho narození byly samostatnou obcí, dnes jsou součástí Prahy. Vyučil se elektromechanikem a v tomto oboru nějakou dobu pracoval. Současně jej však lákalo divadlo. Ve volném čase vystupoval kupříkladu v amatérském souboru Máj na pražských Vinohradech.

U přijímaček pohořel

Rozhodl se, že herectví vystuduje. U přijímacích zkoušek však neuspěl ani na pražském DAMU, ani na brněnském JAMU. Neúspěchem se ale nenechal odradit a na hereckou dráhu nakonec nastoupil i bez patřičného vzdělání. První profesionální zkušenosti získal v Krušnohorském loutkovém divadle v Teplicích, kde strávil jednu sezónu v letech 1962 až 1963. Následně působil dva roky v Krajské loutkové scéně v Liberci. Poté prošel již coby činoherec celou řadou oblastních scén. Hrál v Severomoravském divadle v Šumperku, v Západočeském divadle v Chebu, v Horáckém divadle v Jihlavě, v Ústí nad Labem, Českém Těšíně nebo Pardubicích. Svoji pouť po regionálních scénách zakončil na Kladně. Odsud se pak po více než čtvrtstoletí vrátil do Prahy a v roce 1987 získal angažmá v Městských divadlech pražských, kde setrval až do odchodu na odpočinek. Kromě profesionálního herectví se věnoval i spolupráci s chotěbořským amatérským divadlem Schod jako režisér.

Vekslákem ze slavného filmu

Vzhledem k letitému mimopražskému působení je filmografie Františka Švihlíka poměrně chudá. Poprvé se mihl před kamerou jako herec Horáckého divadla v pohádce Jak se budí princezny. Představoval strážného. Více začal filmovat až v osmdesátých letech. Zajímavé příležitosti mu poskytl především režisér Vít Olmer. Nejprve jej v roce 1986 obsadil do role Mirka v dramatu Antonyho šance. O rok později mu svěřil roli veksláka Karla v kultovním snímku Bony a klid. Film natočený podle scénáře Radka Johna patří k signifikantním titulům druhé poloviny osmé dekády. Není jen efektně vyprávěným kriminálním příběhem z atraktivního prostředí pražských veksláků, ale rovněž stylizovanou výpovědí o československé realitě té doby.

Hlavním protagonistou příběhu je naivní automechanik z Mladé Boleslavi Martin, který se rychle mění z okradené oběti v činorodého aktéra kšeftů s nedostatkovou tuzexovou měnou. Když se ale jeho parta pokusí vyfouknout lukrativní kšeft konkurenční skupině vedené mocnějším vekslákem Karlem, se zlou se potáže. Partička skončí nahá na silnici za městem a po návratu domů najde zdemolované byty. V hlavní roli se divákům představil tehdy velmi populární Jan Potměšil. Členy jeho vekslácké skupiny hráli Josef Nedorost, Tomáš Hanák a Roman Skamene. František Švihlík propůjčil svoji tvář onomu mocnému konkurenčnímu vekslákovi Karlovi. „Přestože jsem měl předtím větší role, tak po tomto filmu mě často lidé zdravili jménem té postavy. A strašně se jim líbil závěr, kdy tam odcházím s prokurátorem v přátelském rozhovoru. Ten záběr v původním scénáři nebyl. Režisér Vítek Olmer mi po dotočení řekl, že zkusíme ještě jeden konec s tím, že nám to nemusejí schválit. A ono to prošlo. Možná i tím byla ta figura výrazná,“ prozradil herec v jednom z rozhovorů.

Fotograf Čenda byl jeho životní rolí

Dalším z režisérů, jenž si Švihlíka oblíbil, byl Jiří Svoboda. Obsadil jej do svých snímků Papilio a Prokletí domu Hajnů. Tyto role, i když menší, přispěly k jeho pověsti schopného herce vedlejších postav. Již od sedmdesátých let spolupracoval příležitostně i s televizí. Jeho doménou se staly především seriály. Objevil se v Dobrodružství kriminalistiky či Detektivu Martinu Tomsovi. Jeho životní rolí se stala ale až postava policejního fotografa Čendy Němce v oblíbených Četnických humoreskách. Na tomto seriálu se Švihlík nepodílel jen jako herec, ale byl také pomocným režisérem. Mohl tak částečně mluvit i do obsazení. Pamatoval například na některé své kolegy z Horáckého divadla v Jihlavě, kde sám v sedmdesátých letech hrál velké role a na nějž měl ty nejlepší vzpomínky. O zákulisí seriálu napsal posléze i knížku. “ Každý rok Vám kus života vezme. Záleží, jak ho prožijete, naplníte a co přinese. Mě ta léta přinesla krásné a vzácné okamžiky, nová přátelství s kolegy, poznání města Brna, které jsem nikdy příliš v srdci nenosil, a teď se mi tady líbí. Poznal jsem tu skvělé lidi všech profesí,“ řekl na účet Četnických humoresek v jednom z rozhovorů.

V roce 2014 si znovu zopakoval spolupráci s režisérem Vítem Olmerem, když přijal roli v dvojce filmu Bony a klid. Tato krimikomedie však u diváků zcela propadla. Bohužel se také stala posledním filmem, v němž si František Švihlík zahrál.

Miloval psy a fotografoval

Herec žil řadu let v domku v Jitkově na Havlíčkobrodsku. „Spolupracoval tu s myslivci. Zařídil, že se u nás po roce 1989 natáčela jedna z prvních reklam. Byla to reklama na patrony, dodnes jsou tady po nich otisky,“ zavzpomínal před časem na slavného obyvatele starosta obce Petr Kubát. Taky tu v té době uspořádali soutěž o nejlepší bramborový salát pro hospodyňky. „K tomu se napekly husy a nasmažily řízky, on byl v porotě,“ doplnil Kubát. Starosta porotcům tehdy vyměnil mléko za pivo, aby se jim chuť mezi jednotlivými vzorky salátu neutralizovala. „František měl vždy psa, českého fouska. Jednoho měl tak vycvičeného, že když řekl ‚přines noviny‘, tak on je přinesl. A bylo jedno, jestli ten příkaz dostal doma, nebo v hospůdce,“ připomněl také Petr Kubát. Sám Švihlík o tomto pejskovi novinářům prozradil: „Ráno mě tvoreček budí, skočí za mnou do postele. Říkám jí Barča. Už když jsem byl dítě, tak jsme měli doma psa, vlčáka. Prý mě naučil chodit. Zvedl mě ze země a já se ho pak držel za chlupy.“

František Švihlík si ale stáří příliš neužil. Netajil se tím, že má velké zdravotní problémy. Kvůli oslabené imunitě nemohl moc mezi lidi, takže ani hrát divadlo. Raději psal další knížku. Nedlouho před smrtí si koupil fotoaparát. „Když jsem hrál toho četnického fotografa Čendu, tak se mě všichni ptají, jestli umím fotit. Říkám jim, že jsem to v životě nedělal. Až teď na stará kolena jsem začal. Fotím kytičky,“ prozradil tehdy tisku. Vedle focení také hodně četl. Používal k tomu čtečku. „Tam si stahuju z internetu všechny možné knihy. Mám rád dobrou detektivku, stejně jako klasický román,“ popisoval.

Na ženění mu nezbyl čas

Žil sám. Na rozdíl od většiny svých kolegů totiž nedokázal skloubit práci s rodinným životem. „Neměl jsem čas založit rodinu, šel jsem z divadla do divadla. Upřímně říkám, že jsem chtěl jít pracovně nahoru a být hvězda. To se mi možná napůl podařilo a napůl ne. Když po letech člověk zjistí, že je to pomíjivé a jsou důležitější věci, tak už je pozdě,“ přiznal s tím, že to pro něj mělo za minulého režimu i výhody. Neměl totiž rád příkazy. „Vždycky jsem byl trochu rebel, který se stavěl proti. Nic se mi nemohlo stát, protože jsem neměl rodinu, žil jsem sám. Nemohli na mě.“

Na sklonku života velmi trpěl stavem české společnosti. „Jsme národ, který nemá v posledních letech žádnou hrdost. Ani nemá být na co hrdý. To je pro mě strašné zjištění, že lidé nejsou hrdí na svoji zem.“ V té době již trpěl rakovinou, s níž se statečně pral dlouhé měsíce. Jeho stav se ale nelepšil. „František se rok a půl léčil s rakovinou, od Vánoc na tom byl hůř a chodil o francouzských holích. Asi před měsícem se jeho stav rapidně zhoršil, odvezli ho na internu do Havlíčkova Brodu a před dvěma týdny ho přesunuli do hospice v Chrudimi,“ popsala tehdy novinářům poslední dny Švihlíkova života Marie Krajíčková z Bílku. Rodina Krajíčkových se s hercem přátelila téměř čtyři desítky let. V chrudimském hospici František Švihlík nakonec zemřel. Naposledy vydechl dne 19. černa 2018. Bylo mu sedmdesát šest let.