Když se v Hošticích u Volyně poprvé objevil ten vychrtlý, věčně ustrašený chlapík v černé klerice, nikdo netušil, že se právě rodí jedna z nejikoničtějších postav české komedie. Farář Otík byl v podání Luďka Kopřivy esencí dobrácké naivity, kterou neustále válcovala energie místních bab v čele s Kelišovou. Jenže realita v zákulisí? Ta měla k celibátu a pokoře v zaprášené faře hodně daleko. Luděk Kopřiva byl totiž ve skutečnosti bonviván, který miloval luxus, rychlá auta a ženy, přičemž jeho životní styl by filmovému Otíkovi pravděpodobně přivodil okamžitou zástavu srdce.

Bůh, nebo Mercedes? Materiální svět Luďka Kopřivy

Luděk Kopřiva nebyl žádný asketa, který by se spokojil s málem. Zatímco jeho filmové alter ego Otík počítalo každou korunu na opravu kostela a jezdilo na starém kole, herec si v soukromí potrpěl na standard, který mu v tehdejším Československu záviděla půlka Prahy. Jeho největší vášní nebyla teologie, ale německé inženýrství. Miloval značku Mercedes-Benz.

„Luděk byl na svá auta neuvěřitelně háklivý. Musela se lesknout, nesmělo v nich být ani smítko prachu,“ vzpomínali jeho kolegové. Do Hoštic na natáčení Slunce, seno dorazil ve svém nablýskaném voze a okamžitě se stal středem pozornosti. Zdeněk Troška na něj vzpomínal jako na absolutního profesionála, který ale přesně věděl, co chce. Do jihočeské vesnice nejezdil nasávat atmosféru venkova – odtočil své, zkontroloval, jestli mu nikdo nepoškrábal lak na autě, a zmizel zpátky do civilizace. V jednom z mála upřímných rozhovorů Kopřiva s úsměvem poznamenal: „Víte, hrát faráře je ohromná výhoda. Lidi vám pak díky té klerice odpustí i to, že v soukromí nejste zrovna vzorem ctnosti.“

Estét, který nesnášel venkovský hnůj

Je fascinující, jak se Kopřiva dokázal převtělit do venkovského faráře, když uvážíte, že to byl člověk bytostně městský, přímo „pražský“. Zatímco Helena Růžičková si natáčení v Hošticích užívala, seděla s místními u piva a dlabala jitrnice, Kopřiva trpěl. Ne snad, že by byl namyšlený, ale jeho vnitřní nastavení bylo kalibrováno na kavárny, divadelní šatny a čisté chodníky.

„Luděk byl estét v každém coulu. Když se měl v jedné scéně brodit blátem nebo se dotknout něčeho ušmudlaného, viděli jste mu na očích, jak bojuje se svým vnitřním odporem,“ vzpomínali technici ze štábu. Traduje se, že po každém natáčecím dnu strávil v koupelně víc času než všechny hoštické drbny dohromady. Potřeboval ze sebe smýt ten „venkov“, aby se mohl opět stát tím elegantním mužem velkoměsta. Tento vnitřní rozpor – bytostný odpor k nepořádku versus role muže, který má spravovat polorozpadlou faru – dodal postavě Otíka ten správný podtón neustálého mírného stresu, který diváci tak milovali.

Sukničkář v klerice: Ženy jako osud

Ačkoliv byl Kopřiva dlouhá léta ženatý s Jarmilou Lorencovou, jeho pověst „lva salonů“ a nenapravitelného sukničkáře byla ve filmových kruzích veřejným tajemstvím. Traduje se, že na něj fanynky doslova stály fronty a on si jejich přízeň náležitě a bez velkých výčitek užíval. Jeho první manželka, která byla o deset let starší, mu tolerovala mnohé. Snad i proto, že věděla, že se k ní vždycky vrátí pro svůj klid a zázemí.

Kopřiva byl muž kontrastů. „Luděk byl nesmírně galantní, stará škola, uměl ženě políbit ruku a zahrnout ji komplimenty, ale zároveň byl chorobně žárlivý,“ popisovali ho přátelé z Divadla E. F. Buriana. Tato kombinace šarmu a majetnického sklonu vytvářela v jeho osobním životě dynamiku, která by vydala na psychologické drama, nikoliv na letní komedii. Po smrti své první ženy se ve svých pětasedmdesáti letech znovu oženil s o mnoho let mladší Evou, se kterou strávil poslední roky života. Ani v pokročilém věku ho chuť do života a zájem o opačné pohlaví neopouštěly.

Historka z natáčení: Když „velebníček“ stávkoval kvůli kořalce

Během natáčení prvního dílu trilogie, Slunce, seno, jahody, došlo k situaci, která dokonale ilustrovala Kopřivův smysl pro humor i jeho neústupnost. V jedné ze scén měl Otík pít místní domácí kořalku. Režisér Troška, milovník autenticity, chtěl, aby se herec pořádně napil a předvedl tu správnou „vypálenou“ grimasu. Jenže Kopřiva, jakožto milovník kvalitních destilátů a značkového alkoholu, rezolutně odmítal polknout cokoli, co nebylo prověřeno etiketou a jeho vlastní chutí.

„Zdeněčku, já tohle pít nebudu, vždyť mě to zabije dřív než ta Kelišová,“ hartusil prý na place. Nakonec se musela scéna několikrát opakovat, dokud štáb nesehnal prázdnou lahev od domácí pálenky a nenaplnil ji hercovým oblíbeným jemným pitím. Kopřiva k tomu později s ledovým klidem dodal: „Herec musí trpět pro roli, to je pravda, ale játra máme jenom jedna a ta moje si zaslouží úctu.“

Mistr malých rolí s velkým egem

Kopřiva nebyl typem herce, který by se dral do popředí za každou cenu, ale když už na scénu vstoupil, nešlo ho přehlédnout. Měl v sobě cosi z aristokracie staré školy, co v kombinaci s jeho asketickým obličejem vytvářelo komický i lehce znepokojivý efekt zároveň. Vzpomeňte si na jeho roli ve filmu Dobří holubi se vracejí nebo v seriálu Arabela. Vždycky tam byl ten prvek preciznosti.

Jeho ego bylo zdravé, možná až trochu přerostlé, ale podložené řemeslem. „Věděl, že je dobrý. Nepotřeboval si to dokazovat tím, že bude hrát v každém braku, ale když už roli vzal, chtěl za ni odpovídající gáži a servis,“ říká se v kuloárech. Kopřiva si byl vědom své ceny a nenechal se opít rohlíkem – ani tím od Trošky. Jeho profesionalita byla pověstná: text uměl na první dobrou, na plac chodil o deset minut dřív, ale jakmile padla klapka, klerika letěla do kouta a on už startoval svůj milovaný vůz.

Morbidní plánovač: Vlastní hrob jako vizitka

Jedním z nejbizarnějších rysů Kopřivovy osobnosti byl jeho vztah k vlastní smrtelnosti. Luděk Kopřiva byl muž paradoxů – na jednu stranu bohém, na druhou člověk s až patologickým smyslem pro řád a plánování. Možná i proto udělal věc, nad kterou tehdy kroutila hlavou celá Praha. Svůj vlastní hrob si navrhl, nechal postavit a osadit náhrobkem s velkým předstihem.

Na prestižním Vyšehradě, jen kousek od velikánů jako Smetana nebo Dvořák, tak svítilo jeho jméno a datum narození už roky předtím, než skutečně vydechl naposledy. Chybělo tam jen to koncové datum. „Chtěl jsem mít jistotu, že to bude vypadat k světu a že mě nešoupnou někam do kouta pod břízu,“ vysvětloval tehdy dotěrným novinářům s naprostou vážností. Tento krok, který by většina lidí považovala za zvláštní, on bral s pragmatismem sobě vlastním. Chtěl mít kontrolu nad svým posledním „angažmá“.

Osamělost uprostřed davu a tichý odchod

I přes všechny ty milenky a společenské akce byl Kopřiva v jádru samotář. Miloval obdiv, ale málokoho si pustil skutečně k tělu. Možná i proto si tak rozuměl s postavou Otíka, který je v Hošticích také vlastně cizincem, pozorovatelem onoho bláznivého cvrkotu, který ho obklopuje. Kopřiva svou osamělost maskoval humorem a ironií, která byla občas až kousavá.

Poslední léta života mu ztrpčovala Parkinsonova choroba, která ho postupně připravovala o to nejcennější – o možnost pohybu a společenského lesku. Herec, který desítky let rozesmával národ, se začal stahovat do ústraní. Nechtěl, aby ho lidé viděli slabého. Pro muže, který si zakládal na dokonalém obleku a nablýskaném Mercedesu, byla nemoc tou největší potupou.

Zemřel v říjnu 2004 ve věku 80 let. Kopřiva byl důkazem toho, že ty nejzábavnější postavy často vytvářejí lidé, kteří jsou v soukromí jejich přímým opakem. Farář Otík byla skvěle zahraná fikce, ale Luděk Kopřiva byl kus opravdového a barevného života, který si dovedl užít každou vteřinu, dokud mu to osud dovolil. Byl to hříšník v rouchu beránčím, který věděl, že život se nemá jen přežít, ale pořádně projet – nejlépe v Mercedesu.

Anketa

Co na Luďku Kopřivovi jako umělci nejvíce oceňujete?

Profesionalitu – že i přes odpor k venkovu roli odehrál dokonale.

Že dokázal i z malé role udělat legendární postavu.

Jeho odvahu být sám sebou a užívat si luxus i v tehdejší době.

Upřímnost, se kterou si naplánoval i vlastní odchod ze světa.

Celkem
hlasovalo
498
čtenářů.