Psal se rok 2018, když jsem se poprvé vydal směr Finsko. Nebyl jsem zdaleka první ani poslední, kdo opustil kancelářskou práci, aby hledal štěstí jinde ve světě. Do země tisíců jezer jsem vyrazil s naivitou sobě vlastní, abych se bez větších zkušeností stal arktickým průvodcem v tamní nejsevernější, největší a nejřidčeji obydlené provincii – Laponsku.

Mělo jít o sezónní zážitek a zkušenost, kterou jsem v budoucnu neplánoval opakovat. Letos jsem ve Finsku už šestou sezónu. Proč jsem si zamiloval relativně izolované místo, kde v zimě teploty klesají i pod minus 30 stupňů Celsia? Jde o kombinaci několika faktorů – lepší finanční ohodnocení než v Česku, panenská krajina a klid s tím spojený, a především kolegové, kteří se rok od roku stejně jako já vracejí a s nimiž jsem za ty roky navázal pouto blížící se tomu rodinnému.

Čím častěji ale na sever jezdím, tím častěji si rovněž pokládám otázku, zda je pouhou náhodou, že jsem našel životní štěstí právě ve Finsku – zemi, jež byla v posledních devíti letech v rámci publikace World Happiness Report už devětkrát vyhlášena tou nejšťastnější na světě.

Jasně, jde o žebříček, jakých se na světě každoročně sestavují desítky. Přesto mi připadá přinejmenším pozoruhodné, že v něm opakovaně vítězí jedna jediná země. Co tedy dělá Finy a další lidi, kteří ve Finsku žijí, šťastnými? Pokusím se o krátký rozbor faktorů, jež World Happiness Report zohledňuje, a doplním jej o vlastní zkušenosti ze života na severu.

V kontaktu s přírodou

Čisté prostředí a bezprostřední kontakt s přírodou patří mezi nejčastěji zmiňované faktory finského štěstí. Země je pokrytá lesy z více než sedmdesáti procent a jezera tu nejsou romantickou kulisou, ale běžnou součástí života – ve Finsku jich koneckonců najdete na 188 tisíc, což činí dalších 10 procent země.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Finská příroda je nádherná.

Neřekl bych, že by Češi měli k přírodě slabší vztah. Naopak. Turistika, hory, vandry, houbaření i chalupaření jsou u nás silnou tradicí. Rozdíl však vnímám v míře každodennosti. Ve Finsku je příroda přítomná téměř všude, i ve městech začíná les pár minut chůze od domu. A nikdo se nediví, když kolega po práci zmizí na běžky, do sauny u jezera nebo na ryby.

Velkou roli hraje rovněž zákon s názvem Everyman’s Right (jokamiehenoikeus), který umožňuje volný pohyb krajinou bez ohledu na vlastnictví půdy. To vytváří pocit, že příroda skutečně patří všem. Možná právě tato dostupnost přírody je hlavním důvodem, že si k ní člověk vytvoří hlubší, klidnější vztah. Neslouží mu jako prostředek úniku z reality, naopak se cítí být její přirozenou součástí.

Je libo přespat v divočině?

Specifickým fenoménem, který tento vztah k přírodě ještě posiluje, jsou takzvané wilderness huts – jednoduché dřevěné chatky rozeseté po celé zemi, zejména v Laponsku. Člověk v nich může zdarma přespat, usušit oblečení nebo si uvařit na kamnech. Bez recepce, bez rezervace, bez kontroly. Fungují na důvěře a nepsaném pravidle, že po sobě zanecháte místo v lepším stavu, než v jakém jste jej našli.

Právě tato infrastruktura dělá z finské divočiny prostor dostupný i těm, kteří nejsou zkušenými dobrodruhy. Nemusíte nést stan ani plánovat dokonalou logistiku. Víte, že po několika kilometrech narazíte na přístřeší a suché dřevo. A třeba i na dalšího poutníka, který vám nabídne čaj.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Wilderness hut nedaleko Halti, nejvyššího vrcholu Finska.

Českým ekvivalentem mohou být nouzové noclehárny či turistické útulny v horách, které však většinou slouží jen jako krizové útočiště. Často v nich není zdroj tepla, dřevo ani vybavení k vaření. Nocleh je zde tolerován, nikoli přímo vítán. Rozdíl tedy není jen v infrastruktuře, ale především v mentalitě. Finská chata předpokládá, že příchozí je součástí systému. Zatímco Fin po sobě nechá suché třísky pro dalšího trampa, Čech často řeší, zda je nocleh vůbec povolený.

Možná je to dáno prostupností krajiny, historií trampingu nebo jiným právním rámcem. Možná i zkušeností se zneužíváním veřejného prostoru. Finské wilderness huts každopádně vytvářejí pocit, že divočina je otevřená a sdílená. Česká příroda je krásná, nocování v ní je však spíše osobní výpravou než součástí státem podporované infrastruktury založené na důvěře.

Starosti nechat v sauně

Sauna rovná se spokojený člověk. Pro mnohé možná troufalé tvrzení, pro milovníky saunování samozřejmost. A kde jinde hledat kolébku sauny než v zemi, kde na 5,5 milionu obyvatel připadá více než tři miliony vyhřátých místností? Odpověď se nabízí sama.

Že má sauna pozitivní vliv na naše zdraví i duševní pohodu, dnes potvrzuje řada studií i osobních zkušeností. Jako nadšenec saunování proto vítám rostoucí oblibu a vznik nových saun i v tuzemsku. I v tomto ohledu ale vidím v porovnání s Finskem nemalé rozdíly.

Pro Finy jde o očistný proces, v němž je zahrnuta také spiritualita. „Dnes je možná ve finské kultuře trochu skrytá, při sobotní sauně ale stále říkáváme, že ze sebe smýváme hříchy z páteční noci,“ řekl mi před časem Ilmari Lyymä, hlavní rozehřívač kamen v Rajaportti sauně v Tampere.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Po pobytu v sauně je možné zchladit se venku na ulici, třeba s pivkem v ruce.

Lyymä zároveň připomíná, že saunová kultura se ve Finsku v průběhu času proměnila. „Když si lidé začali stavět vlastní sauny doma, většina veřejných saun zanikla. V dnešní době jsou opět relativně populární, ale zcela to změnilo jejich ráz. Dříve lidé neměli doma sprchy, veřejné sauny tak vyhledávali za účelem očisty. Dnes se do nich Finové chodí spíše socializovat,“ vysvětluje.

Saunová kultura ve Finsku je fascinující a zcela odlišná od naší středoevropské, což člověk pochopí až poté, co tradiční saunu v zemi tisíců jezer navštíví. Pro Finy dnes není jen místem odpočinku a relaxace, ale středobodem setkávání a sdílení příběhů.

„Lidé v saunách přicházeli na svět. Bylo to nejčistší místo. Stejně tak se v saunách umývala těla zemřelých. Díky tomu tak nějak všichni víme, že v sauně jsou si všichni rovni, mažou se tam tituly i životní role,“ doplnil Lyymä duchovní aspekt, který je v českém prostředí méně patrný.

Peníze neznamenají nutně štěstí

Když se vrátíme k žebříčku World Happiness Report, zpráva zohledňuje celkem sedm faktorů ve více než 130 zemích světa. Jde o HDP na obyvatele, sociální podporu, očekávanou délku zdravého života, svobodu rozhodovat o vlastním životě, štědrost, vnímání korupce a sebehodnocení životní spokojenosti.

„Finsko je zcela výjimečný případ a myslím, že svět se snaží porozumět tomu, co je na této zemi unikátní,“ říká Ilana Ron Leveyová, výkonná ředitelka americké společnosti Gallup, která se specializuje na průzkumy veřejného mínění, analýzu dat a hodnocení životní spokojenosti a která zajišťuje sběr dat pro World Happiness Report.

Jako hlavní důvody, proč jsou Finové šťastnější než většina lidí jinde, uvádí víru v lidi, optimismus do budoucna, důvěru ve veřejné instituce a podporu rodiny a přátel.

Ron Leveyová také upozorňuje, že existuje ještě jedna věc, kterou se mohou ostatní země od Finska učit, a to je důležitost laskavých činů. „Dobré skutky zvyšují štěstí nejen u obdarovaného, ale i u toho, kdo je vykoná,“ tvrdí a doplňuje, že ačkoliv je ve Finsku oproti mnoha dalším zemím vyšší životní úroveň, štěstí to automaticky nezaručuje.

„Štěstí není jen o HDP nebo vyšších příjmech. Nejšťastnější země se vyznačují důvěrou, silnými vztahy, optimismem do budoucna, štědrostí a vírou v dobrou vůli druhých,“ má jasno Ron Leveyová.

Dokazují to ostatně Kostarika a Mexiko, které se poprvé dostaly do první desítky zmiňovaného žebříčku. „Vysoké hodnocení životní spokojenosti je možné, pokud jsou naplněny základní ekonomické potřeby. Bohatství samo o sobě nestačí, aby populace byla spokojená se svým životem a hodnotila jej pozitivně,“ uvádí Ron Leveyová.

Pro doplnění, Česko v posledním vydání žebříčku obsadilo 20. místo.

Půllitr piva i za 300 korun

Průměrná hrubá mzda ve Finsku (v přepočtu přes 108 tisíc Kč/měsíc) je sice výrazně vyšší než v Česku (49 215 Kč), ale s tím jsou spojeny také vyšší životní náklady.

Pro představu: litr benzínu vyjde na severu země až na 50 Kč, za jídlo v restauraci obvykle necháte minimálně 500 Kč a cena za půllitr čepovaného piva se může vyšplhat klidně i na 300 Kč.

Pět orosených kousků za večer tak pocítíte nejen ráno při vstávání, ale také výrazně lehčí peněženkou.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Finové mají největší spotřebu kávy na světě. Často ji pijí i v přírodě, připravenou v konvici na ohni.

Když už je řeč o alkoholu, sluší se připomenout, že ve Finsku panuje částečná prohibice – silnější alkoholické nápoje se prodávají výhradně ve státním řetězci Alko, prodej je omezený věkem i otevíracími hodinami a vysoké daně udržují ceny vysoko. I když alkohol není zakázaný, systém výrazně omezuje jeho dostupnost a působí jako prevence nadměrné konzumace.

Z čísel je patrné, že to má určitý efekt. Průměrná roční spotřeba čistého alkoholu na osobu ve Finsku se v posledních letech pohybuje kolem 8–9 litrů, přičemž u nás přesahuje 13 litrů na osobu ročně. Češi tak patří mezi největší konzumenty alkoholu v Evropě.

Ještě výraznější je rozdíl u piva. V Česku se ročně vypije takřka 150 litrů piva na osobu, což z něj dlouhodobě činí světového lídra. Ve Finsku je spotřeba zhruba okolo 70 litrů na osobu ročně, tedy přibližně polovina české úrovně.

Káva a sisu jako recept na tuhé zimy

Ovšem i Finsko vede světový žebříček ve spotřebě jedné tekuté pochutiny – kávy. Průměrný Fin jí ročně zkonzumuje okolo 12 kg, což je téměř dvojnásobek evropského průměru (v ČR spotřeba činí okolo 2 kg). Vzhledem k dlouhým severským nocím a tmavým zimním měsícům to ale dává smysl.

Káva především v zimě jistě dodává potřebnou energii, překonat mrazivé dny a polární noc ale Finům pomáhá i fenomén sisu, který je hluboce zakořeněný v jejich mentalitě. Tento pojem nemá přesný překlad, jde však o kombinaci odhodlání, houževnatosti a psychické odolnosti.

Foto: Martin Vlk, Novinky

Zimy ve Finsku bývají tuhé. V Laponsku někdy teploty sahají i k minus 40 stupňům Celsia.

Některé zdroje popisují sisu rovněž jako kulturně-psychologický jev, jakousi vnitřní sílu a odhodlání čelit obtížím i přes nepravděpodobnost úspěchu. Sisu se zrodilo z tvrdého života ve Finsku, kdy lidé museli po staletí přežívat dlouhé, mrazivé zimy na drsném, izolovaném venkově. Právě z těchto zkušeností vznikla kulturní hodnota, kterou Finové ctí a prakticky využívají každý den.

Odolnost se buduje od narození

Mimochodem, ve Finsku se odolnost a blízký vztah k přírodě budují už od útlého věku. Zpočátku mě doslova šokovalo, když jsem viděl malé děti spát v mrazu v kočárcích, později jsem ale zjistil, že jde o tradiční severskou praxi.

Kojenci a malé ratolesti tráví část dne spánkem venku, a to i během chladných měsíců. Rodiče je pečlivě obléknou a nechávají spát na čerstvém vzduchu, protože výzkumy i zkušenosti rodin ukazují, že venkovní spánek bývá delší, klidnější a prospívá celkovému zdraví i spokojenosti dítěte.

Dalším zajímavým rysem finské kultury je, že mnohé děti dostávají své jméno až po narození. „Rodiče často chtějí nejprve svého potomka lépe poznat, sledovat jeho povahu a vybrat jméno, které mu skutečně sedí. Naše dcera Seela dostala své jméno, když jí byly tři měsíce,“ vysvětlila mi finská kamarádka Ronja.

In Scandinavia, babies sleep outside in strollers. Several hours of outside play in all weather, all year around, layered clothing, fur flap hats.. Sleeping inside; open windows, even in winter. Triple down blankets, hot water bottles, sleeping cap.. High IQ things. https://t.co/kokxycLgVW pic.twitter.com/kePIzKklQc

— N’Golo 🔋💧⚡ (@NgoloTesla) March 13, 2025

Respekt k individuálním potřebám pokračuje i ve finském školství, které je ostatně často označováno za jedno z nejlepších na světě. Systém je založený na rovnosti, minimálním stresu a důvěře v učitele, což zajišťuje, že všechny děti mají přístup ke kvalitnímu vzdělání bez ohledu na své sociální zázemí.

Namísto testů a memorování faktů se klade důraz na kreativní myšlení, spolupráci a samostatné řešení problémů – hodnoty, které jsou často uváděny jako inspirace pro reformy školství v jiných zemích.

Finský smysl pro humor

Pokud bych měl zmínit jednu věc, v níž jsou si Finsko a Česko alespoň trochu podobné, šlo by patrně o humor. Ačkoliv je Finsko považováno za národ tichých a zdrženlivých lidí, humor zde rozhodně nechybí, ač bývá velmi nenápadný. Je suchý, ironický a často pronášený s naprosto vážnou tváří, takže člověk mnohdy váhá, jestli právě zazněl vtip či seriózně míněná poznámka.

Finové si přitom rádi dělají legraci nejenom ze všeho okolo, ale i sami ze sebe. Humor je pro ně způsob, jak si od věcí udržet odstup a nebrat sebe ani svět příliš vážně.

Důkazem budiž skutečnost, že každoročně pořádají celou řadu bizarních soutěží a šampionátů, které by v mnoha jiných zemích stěží obstály. Na mysli mám třeba mistrovství světa ve hře na imaginární kytaru, šampionát v nošení manželek na zádech či v hodu mobilním telefonem, závody na lyžích za sobem a v minulosti dokonce existovala i soutěž v zabíjení komárů, kterých je zejména v Laponsku během léta nespočet.

A právě schopnost udělat si srandu téměř z čehokoliv je podle mě i doménou Čechů, čehož si, zdá se, všímají i v zahraničí.

„O Česku toho moc nevím, ale prý máte dobrý smysl pro humor a milujete sarkasmus,“ řekla mi před časem Francouzka, s níž jsem se ve Finsku dal do řeči. Po všech těch stereotypních – byť pravdivých – poznámkách o dobrém a levném pivu, které o své zemi slýchám téměř denně, bylo příjemné slyšet od cizince i něco jiného.

Ani Finsko není co do stereotypů výjimkou. Pokud však tuhé zemi navštívíte, zjistíte, že i Fin může být tmavovlasý, a dokonce i vřelý a upovídaný.

V žádném případě však nechci Finsko glorifikovat a už vůbec ne srovnávat se svojí vlastí – cílem článku bylo nahlédnout do duše národa, který je, stejně jako každý jiný, svým vlastním způsobem jedinečný.

A nutno dodat, že život na severu rozhodně není pro každého. Ke štěstí totiž potřebuje každý z nás něco trochu jiného. (Na)štěstí je z čeho vybírat.

Anketa

Našli jste během cestování místo, které považujete za svůj druhý domov?

Ano a pravidelně se tam vracím.

Ano, ale vrátit se tam stále chystám.

Zatím ne, ale rád/a bych.

Celkem
hlasovalo
331
čtenářů.