Notoricky známá hudební pohádka Šíleně smutná princezna, která vypráví příběh o princezně a princovi ze sousedních království, kteří mají uzavřít dohodnutý sňatek, je dodnes u diváků velmi populární. Jak by taky ne? Chytlavé písně, humor, půvabná Helenka Vondráčková a rošťácký Vašek Neckář, to jsou ingredience, které zkrátka na diváky působí i po tolika letech. Nepřehlédnutelnými se stali také herci ve vedlejších rolích, jako například Josef Kemr a Darek Vostřel v rolích rádců či František Dibarbora v roli dobrosrdečného kata s francouzským přízvukem.
Foto: Bundesarchiv, Bild 183-R0428-0024 / Koard, Peter / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 DE, via Wikimedia Commons
Helena Vondráčková
Pro některé diváky je kat nejhumornější postavou z celé pohádky. Jeho trefné hlášky se staly nezapomenutelné. Tak například: „To se dělá, ty chuligán, tady čmárat po zdi? Nedávno jsme malovali?“ Škoda, že dalších dvacet let svého života již v Čechách nehrál. Někteří si tohoto slovenského herce vybaví také z komedie Dovolená s Andělem, kde hrál rekreanta Štefana.
Za Františkem stála rozsáhlá práce nejen ve filmu, rozhlase, ale především na jevišti, kde ztvárnil více než 200 různorodých postav. Na prknech Slovenského národního divadla zazářil například v inscenacích Bratři Karamazovi, Revizor, nebo Strakonický dudák. Dokázal skvěle ztvárňovat nejen komediální postavy, jimž nechyběl temperament a spontánnost, ale také velké tragické postavy. Oblíbený byl nejen u publika, ale také u svých kolegů, ke kterým se vždy choval férově.
Rád na něj vzpomínal například Milan Lasica: „Ale nejraději jsem měl Františka Dibarboru, to byl skvělý komik s úžasným darem bezprostřednosti, a nejen v divadle, on byl prostě taky skvělý estrádní herec. A také skvělý herec tragických nebo tragikomických rolí. Myslím, že si na tom dokonce zakládal, protože v Národním určitě vládlo přesvědčení, že když je někdo klaun nebo komik, tak to není plnohodnotné, jako když hraje v dramatickém repertoáru.“ S láskou na něj vzpomínal také Ladislav Chudík: „Když jsme jeli na zájezdy SND do Polska, Jugoslávie nebo Maďarska, dokázal v autobuse vytvořit takovou atmosféru, že jsme ani nevěděli, jak čas plyne. Chodil kolem autobusu, komentoval, reportoval v různých jazycích.“
Foto: Franio61, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Ladislav Chudík
Oblibu a uznání si František získal jako kabaretní komik. Neobešly se bez něj estrády a silvestrovské pořady. Jeho humor byl laskavý a dobrosrdečný, nesnášel vulgárnost. Nikdy se nikomu nevysmíval. Měl rád inteligentní humor, byl mistrem improvizace. O svých estrádách prohlásil: „Dělat takové věci je fuška, tvrdá práce jako každé veřejné vystoupení. Ale lidé po takovém umění prahli, chtěli se pobavit, zasmát, chtěli, aby k nim někdo promluvil od srdce. Bavit v těch letech, kdy se nesmělo myslet nahlas, to přece stálo za to.“
Svůj dar bavit lidi předváděl také v rozhlasu, kde získal oblibu díky svému charakteristickému hlasu, humoru a velké energii. Nevyhýbal se ani filmovému herectví. Ačkoliv jeho parketou byl humor, Národní filmovou cenu obdržel za dramatickou roli velitele Hermanna Thieleho ve válečném dramatu Vlčie diery z roku 1948. Tuto postavu pojal jako inteligentního a citlivého muže, kterého promění v sadistické zvíře vlastní strach. Na hlavní role sice neměl štěstí, když se ale k nějaké dostal, stálo to za to a předvedl herecký koncert.
Na Slovensku se František řadí mezi legendární herce, který rozdával smích, radost a pohodu. A jak přišel ke svému neobvyklému příjmení? To má po svém italském otci, který přišel na Slovensko před první světovou válkou. Usadil se poblíž Bratislavy, kde se oženil. Následně se přestěhoval do Bratislavy, kde pracoval u železnice. Jako správný Ital chtěl mít početnou rodinu. A tak se stalo, že měl 8 dětí, nejmladší z nich byl právě František. Ten po svém otci zdědil příjemný sametový hlas a lásku k hudbě.
František, který se narodil roku 1916, měl nejen herecký a hudební talent, vynikal také ve sportu. Už od dětství miloval fotbal, dotáhl to až do dorosteneckého týmu Športového klubu Bratislava. Byl dobrý nejen na trávníku, ale také na ledě. Jako brankář odchytal 3 utkání ve slovenské reprezentaci.
Dalo by se říci, že na co sáhl, to se mu dařilo. Během studií na gymnáziu jej jeho temperamentní otec pošťouchl, zda by se nechtěl věnovat herectví. A František řekl: „Proč ne?“ Talentovaný mladík hravě zvládl příjímací zkoušky na Hudební a dramatickou akademii v Bratislavě, kde studoval pod vedením Jána Borodáče. Už během studií hostoval ve Slovenském národním divadle, kam také po absolvování školy roku 1938 nastoupil do angažmá.
Počátkem druhé světové války se ale nedokázal shodnout s některými režiséry, a tak po necelých třech letech zběhl od činohry k operetě. V činohře se totiž cítil být spoutaný. V očích některých kolegů šel František pod svou úroveň, když dal přednost takovému podřadnému žánru jako je opereta. On to ale tak nevnímal. Od dětství miloval hudbu a byl přesvědčený, že pořádný herec musí umět nejen hrát, ale také tančit a zpívat. Opereta mu dala zkušenosti jiného druhu, vnímal to jako příležitost rozšířit si obzory. Získal tím určitou lehkost, hravost a nadhled, který byl pro něj užitečný, když se po dvou sezónách vrátil do činohry.
Ačkoliv ho práce naplňovala, šťastný dokázal být jen po boku milující ženy. Do oka mu padla půvabná Anička Bottová, jejíž otec byl za první republiky senátorem. Pocházela tedy z dobře situované rodiny. Těšil se, až založí rodinu. Jeho tužby ale zhatil jeho kamarád.
Herec a operní pěvec František Zvarík, který nastoupil do souboru Slovenského národního divadla, neměl po přestěhování do Bratislavy kde složit hlavu. A tak mu dobrotivý František nabídl, že nějaký čas může bydlet u nich. Jeho dobrý skutek ale vedl k rozpadu jeho manželství. Anička se totiž do notorického záletníka bezhlavě zamilovala. Když se nevěra provalila, Františka to zdrtilo. I tak se dokázal zachovat jako gentleman a nově vzniklému páru vyklidil cestu. Odstěhoval se do podnájmu, kde si léčil své bolavé srdce.
Anička se po rozvodu obratem provdala, brzy přišel na svět syn. Jenže rodinná idylka se nekonala. Zvarík ji začal podvádět, což psychicky neunesla a dva roky po svatbě spáchala sebevraždu. To samozřejmě mělo odezvu v divadle. Mnoho kolegů to mělo Zvaríkovi za zlé. Byli i tací, co s ním odmítali hrát na jednom jevišti.
A co František Dibarbora? Na něj se nakonec usmálo štěstí. Na jednom divadelním zájezdu v Liptovském Mikuláši se seznámil s učitelkou slovenštiny a francouzštiny, která hrála ochotnické divadlo. Brzy zjistil, že jsou s Kvetou spřízněné duše. Nazpíval pro ni šlágr o sladké Kristýnce. Vzali se a Františkovi se narodil vytoužený syn Michal.
František si svou otcovskou roli náramně užíval a jak to šlo, trávil se synem každou volnou chvíli. Jelikož byl František synem železničáře, sbíral vláčky. K této vášni vedl i svého syna. Na dvou pingpongových stolech měl rozestavěné vláčky, koleje, mosty, tunely, které neustále se synem různě rozebírali a zase skládali.
Vedle vláčků miloval František i auta. Když v roce 1987 otvírali v Bratislavě do té doby nevídanou stavbu, monstrózní Prístavný most, nasedl do svého milovaného auta a vydal se most otestovat. Bohužel se mu stal osudný moment, kdy nedal přednost v jízdě. S vážným pohmožděním hrudníku byl převezen do nemocnice, kde po několika dnech ve svých sedmdesáti letech zemřel. „Jako bývalý kuřák a diabetik měl problémy se srdcem, překonal i infarkt. Zranění, které utrpěl, nebylo velmi vážné, kdyby měl zdravé srdce, bez problémů by se vyléčil…,“ prohlásil jeho syn Michal.
Slovensko tak přišlo o velkou divadelní osobnost, kterou si všichni budou pamatovat jako milého klauna a dobrého člověka.
ROHÁL, Robert. Hvězdy odvedle: a jejich stopy nejen v českém filmu. Praha: Grada, 2014. ISBN 9788024752907.