Z Martina Huby se stala vyhledávaná filmová hvězda, ačkoliv nějakou dobu trvalo, než o něj na Slovensku filmaři začali projevovat zájem. Debutoval ve svých 25 letech v povídkovém filmu Diálog 20-40-60, kde měl epizodní roli poslíčka. Rok 1968 byl pro něj významný i z hlediska osobního života, neboť se oženil. Jeho ženou se stala poloviční Češka. Hercova tchyně se totiž přivdala do Bratislavy.

Více než ve filmech uplatňoval svůj herecký talent na jevišti Slovenského národního divadla, občas také v bratislavské televizi, čímž na sebe upozornil a začali si jej všímat pražští filmaři. Od 80. let se začal objevovat také ve filmech českých režisérů. K jeho neznámějším snímkům patří například film Fany kde ztvárnil postavu kultivovaného lékaře Malíka, partnera primářky Venclovské, kterou bravurně zahrála Jiřina Jirásková. Lékaře si zahrál také například ve filmu Horem pádem. Nelze nezmínit také jeho roli vrchního Skřivánka ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále či roli nacistického úředníka ve filmu Musíme si pomáhat.

Právě role noblesních mužů, jako byla postava vrchního Skřivánka mu typově velmi sedly. „Pro mě má role vrchního velmi důležité postavení. Všímal jsem si, jak udržuje náladu, úroveň celé restaurace, jak trval na noblese restaurace, jaké měl problémy s hulváty. Já si práce vrchních neobyčejně vážím, protože v mém životě sehráli důležitou roli. A stejně tak v celé společnosti, protože v dobách, kdy noblesa a elegance byly nežádoucí, oni byli stále v tom smokingu, byla tam zachována určitá míra návodu, jak asi by se mohli lidé k sobě chovat, i když požadavky v té době byly trochu jiné. Skřivánkovi jsem dost rozuměl a chápal jsem jeho nadšení pro jeho království.“

Oceňovaný a oblíbený herec štíhlé vysoké postavy v osobním životě dává přednost kultivovanému chování. Má rád suchý humor, nesnáší hulvátství, rozčiluje ho vypočítavost a hrdost na vlastní blbost. Je tedy pochopitelné, že měl k postavě vrchního blízko. Svým způsobem měl také blízko k postavě psychiatra Pavla Joska v dramatu Kawasakiho růže. Mnohovrstevnatá postava muže, který je vnímán jako morální autorita a má získat významné státní ocenění, v sobě skrývá dávné tajemství, na které není hrdá. Muž, který má být odměněn za svoje charakterní a statečné lidské postoje je obviněn z někdejší spolupráce s StB. Film tak otevírá téma viny a odpuštění. Začne se zkoumat, do jaké míry lze vinu pochopit. „Je to problém, který je v Čechách i na Slovensku dost živý, a je obtížné vyslovit nějaký soud,“ prohlásil herec ke své postavě. To, zda by se takovým lidem mělo odpustit, byla otázka, která prý herce trápila po celou dobu natáčení. „Ovšem po svých velmi striktních vyjádřeních okolo roku 1989 jsem poznal tolik protiřečení rafinovaně zahnaných do kouta, že si myslím, že každý případ je třeba posuzovat dost individuálně. Je asi třeba to dosoudit, ale se zatracením bych byl dnes opatrnější,“ uvedl v roce 2009.

Film, který se vrací do období po listopadové revoluci, v něm otevřel vzpomínky na dobu, kdy všichni doufali v lepší zítřky. „Možná to nadšení bylo v roce 1989 příliš velké na to, aby mohlo být naplněné. A přiznám se, že jsem v mnohém zklamaný. Hlavně jsem zklamaný z nekvality lidí. Z toho, že se to nějak celé zorganizovalo, že doba jakoby nerozezněla vaše nejkvalitnější vrstvy, ale spíše naopak.“

Herec neskrývá své zklamání ze současné společnosti, z toho, jaké hodnoty dnes převažují, z komercionalizace herecké práce. Říká, že přemýšlivý člověk nemůže mít v současné době důvody k radosti. Vadí mu, co vše je dnes označováno za umění a to, jak jsou obrazovky zaplavovány lacinými seriály. „Herci díky těmto seriálům mohou být rychle populární, ale popularitu nelze zaměňovat s kvalitou. Zařadit dnes do vysílání Čechova je obrovský problém. Divák je vychováván k tomu, aby ho bolelo myslet. Ale nechci lámat hůl.“ Nejvíce jej prý rozesmává vlastní optimismus.

Na nastupující hereckou generaci se snažil působit jako vysokoškolský pedagog. Aby mladí herci odolali nástrahám snadné popularity, uplatňoval k nim přísný přístup. Zastává názor, že k úspěchu vede trnitá cesta. Aby se z člověka stal dobrý herec, je nutná kázeň a sebedisciplina.

V tomto ohledu si vážil herce Jana Třísky, se kterým hrál na Shakespearovských slavnostech v Ostravě. „Pan Tříska je tak sebezničující herec, takže jeho jevištní filozofie je mi nekonečně blízká. Jevištní filozofie však souvisí i s filozofií životní. Jan Tříska je takový světec v umění, nešetřící se, který velmi pociťuje povinnost dát na jevišti všechno,“ prohlásil v roce 2009. Na dotaz, zda je mezi nimi herecký souboj, odpověděl: „Je to souboj lidí, které těší soupeřit o svou pravdu. Je to spíše taková soutěž. V tom je s panem Třískou velmi příjemné hrát.“

Svým přístupem k práci byl Tříska Hubovi velmi podobný. Málokdo ví, že Tříska dokonce Hubovi vyfoukl roli ve Svěrákově filmu Po strništi bos. Když Zdeněk Svěrák psal scénář k tomuto filmu, představoval si do role dědečka právě Martina Hubu. Nicméně jeho syn Jan Svěrák si do této role prosadil Jana Třísku. Byla to bohužel jeho poslední role. V roce 2017 osmdesátiletý herec podlehl vážnému zranění po pádu z Karlova mostu.

Povahu Martina Huby do velké míry ovlivnila přísná výchova jeho dědečka. Ten měl na svá vnoučata vysoké nároky. Po obědě vždy vytáhl Tolstého citáty. Vyzval svá vnoučata, aby otevřela knihu na libovolné straně, přečetla citát a následně provedla výklad daného citátu. Dědeček miloval filozofii a byl extrémně kultivovaný. Pracoval jako strojvůdce, do práce nosíval bílou košili, která se každý večer musela prát. Když se jej jeho vnuk jednoho dne zeptal, proč nosí oblečení, které se hned ušpiní, smutně mu odpověděl, že tak hloupou otázku od něj nečekal. Dodnes je mu herec vděčný za přísnou výchovu, která jej naučila si se vším poradit. Díky dědečkovi je schopný i v té největší těžkosti si najít něco, co mu pomůže.

Dědeček v něm také vypěstoval lásku k přírodě. Původně Huba tedy zvažoval, že by studoval geologii. Jenže přijímací zkoušky na Vysokou školu múzických umění byly dříve. A tak se vydal po stopách svého slavného otce, herce Mikuláše Huby. Nikoho nepřekvapilo, že se syn známého herce a operní pěvkyně Márie Kišonové – Hubové vydal na uměleckou dráhu. Jako dítě slavných rodičů to ale neměl jednoduché. Trápila ho nálepka protekčního dítěte. „Jsem svým způsobem patronem všech protekčních dětí. Protekce se dá zneužít, ale většinou ji zneužívají ti, kteří ji potřebují,“ sdělil v roce 2022. Jako malý měl problém najít si kamarády, musel tvrdě pracovat, aby dokázal, že si svůj úspěch zaslouží.

Toho, že se vydal na hereckou dráhu, nelituje. Je vděčný za to, že si jej čeští diváci i režiséři oblíbili. Na filmování v Čechách se mu líbí úroveň scénářů, profesionalita štábů a režisérů. Filmy si vybírá podle témat, která ho zajímají a podle lidí, kteří je realizují. V tomto ohledu si oblíbil spolupráci s režisérem Kawasakiho růže, Janem Hřebejkem. Vysoký štíhlý elegán si cení toho, že jej osud obdařil množstvím energie. Lze očekávat, že o dvaaosmdesátiletém herci ještě uslyšíme.

ROHÁL, Robert. Hvězdy odvedle: a jejich stopy nejen v českém filmu. Praha: Grada, 2014. ISBN 9788024752907.