V Hošticích u Volyně se zastavil čas, ale pro Zdeňka Trošku tady všechno začalo. Zatímco jiní režiséři snili o barrandovských ateliérech, on si jako kluk za korunu kupoval místo v první řadě vesnického kina na faře. Dnes, v jednasedmdesáti letech, sedí ve stejném kraji a vzpomíná na dobu, kdy musel bojovat s komunistickou cenzurou, aby mohl ukázat pravou tvář české vesnice. „Hoštice jsou můj život,“ říká režisér, který se nebál vsadit na jihočeskou krev a vyhrál, i když mu cesta k úspěchu přinesla hořká zklamání i nečekané zrady.

V páté třídě základní školy v jihočeských Hošticích u Volyně věděl Zdeněk Troška, co chce dělat. Každý volný večer si za korunu vyhradil místo v první řadě místního biografu, který sídlil na faře. V Hošticích tehdy televize ještě nebyla a film pro něj představoval hlavní zábavu. Zájem o film ho neopustil ani po škole, kdy odešel studovat režii na pražskou FAMU. Po studiích se však vrátil ke svým kořenům. Dnes, v jednasedmdesáti letech, je stále obyvatelem svých rodných Hoštic. Právě tady před více než čtyřiceti lety natočil trilogii, jejíž hlášky zlidověly natolik, že je lidé používají v běžném rozhovoru.

Jak vznikaly první filmy Zdeňka Trošky

Rok 1983 byl pro Zdeňka Trošku zlomový, strávil ho natáčením dvou svých prvních filmů. Léto prožil v rodných Hošticích u komedie Slunce, seno, jahody. Práce na vesnici probíhala od konce července do začátku září a režisér při ní využil svůj školní projekt z FAMU s názvem Ta naše vesnička česká.

Sotva v Hošticích padla poslední klapka, přesunul se Troška do školních chodeb, kde od září do listopadu vznikal příběh o ukradených teniskách Bota jménem Melichar. Právě tento snímek se stal jeho oficiálním debutem poté, co ho odmítlo devět jiných režisérů. Práce s dětmi a zvířaty byla riskantní, ale Troška v ní viděl výzvu: „Chtěl jsem si konečně něco natočit sám,“ vzpomíná.

Točení v teple školy pro něj bylo vítanou změnou oproti dřívější zkušenosti z hor. Jako asistent u filmu Krakonoš a lyžníci totiž strávil tři měsíce v mrazech, na které dodnes vzpomíná i kvůli tragické smrti herce Václava Lohniského. Ten mu zemřel v náručí během výstupu na zasněžený kopec. Od té doby Zdeněk Troška zimní exteriéry odmítá a otevřeně prohlašuje, že by podobný film už netočil za nic na světě.

Nápad na Slunce, seno vycházel z přesvědčení, že český divák chce vidět prostředí, které zná. Protože situace z Azurového pobřeží nebo z kasin zná průměrný divák jen z jiných filmů. „Když ovšem uděláme film z našeho prostředí, třeba z české vesnice, tak se v něm lidé poznají,“ říkal Troška. Většina komparzistů byli skuteční obyvatelé Hoštic. Jeho tatínek Václav ztvárnil otce Venci Konopníka, maminka si zahrála matku doktora Káji Kroupy. Troška o tom říká: „Hoštice jsou pro mě synonymem mého života. Hlášky, skeče a děj vycházejí z mého dětství, z toho, jak jsme žili, co bylo u nás v rodině i na vesnici běžné.“

Problémy s cenzurou a komunistickými zákazy

Komedie z jihočeské vesnice se tehdejší kulturní správě příliš nezamlouvala. Po natáčení musel Troška na příkaz vystříhat řadu scén a film byl sestříhán na výsledných 83 minut. Cenzuře vadily politické narážky i zdánlivé maličkosti. Jedna ze zakázaných scén zachycovala moment, kdy babička v posteli „rozmlouvala“ s kohoutem. Komise rozhodla, že se z důchodkyně dělá idiot, a scéna musela pryč. Zakázaná byla i pasáž, kde o důchodkyni někdo uvažuje jako o čarodějnici, a jiná, kde farář Otík káže důchodkyním a jedna z nich se zaraduje, že budou „likvidovat“. Troška je nakonec prosadil v pokračováních.

Premiéra v pražském kině U Hradeb proběhla bez jakékoli reklamy. Přesto film vyvolal bouři, protože někteří kolegové pro Trošku žádali pětiletý zákaz činnosti. Podle nich totiž snímek zesměšňoval socialistické zemědělce a urážel důchodce. Diváci si ale udělali vlastní názor. U kina se tvořily nekonečné fronty a film se promítal nepřetržitě půl roku, přičemž do sálů přilákal přes tři miliony lidí. Na kritiku novinářů, kteří snímek po projekci hromadně odsoudili, Troška reagoval: „Sejdeme se tu třeba za tři roky a řekneme si, kde bude můj film a kde vaše kritika.“

Složitý vztah Zdeňka Trošky a Jiřiny Jiráskové

Obsazení Jiřiny Jiráskové do role učitelky Hubičkové vyžadovalo riskantní strategii. Herečka měla v té době od režimu neformální zákaz činnosti a vedení Barrandova Troškovi jasně oznámilo, že její účast ve filmu je nepřípustná. Režisér ji nakonec prosadil až pod záminkou náhlého onemocnění původně plánované Laďky Kozderkové. Argumentoval tím, že je léto, ostatní herečky jsou na dovolených a Jirásková zrovna tráví čas na své chalupě v sousedních Malenicích, takže může nastoupit okamžitě. Povolení nakonec přišlo a Jirásková byla z příležitosti nadšená. Troškovi tehdy se slzami v očích děkovala a slíbila, že mu to nikdy nezapomene a bude mu vděčná do konce života.

Přesto se jejich vztah po roce 1989 zkomplikoval. Jirásková se stala ředitelkou Divadla na Vinohradech a dala Troškovi najevo, že za účinkování v jeho komediích se styděla. Když připravoval třetí díl, oznámila mu, že mu dá jen minimum natáčecích dnů a roli odehraje schválně špatně. Režisér na to reagoval tím, že většinu jejího původního partu v posledním díle přepsal pro postavu Jaroslavy Hanušové. Vše, co ve filmu Slunce, seno, erotika hraje Hanušová, měla původně hrát Jirásková. Podle Trošky to zkrátka „byla zlá žena se špatným charakterem, velice sebestředná a ráda se na lidi dívala spatra“. Jejich vztah se přesto uzavřel smírem. Dva týdny před smrtí mu Jirásková zavolala: „Zdeněčku, já vím, že jsem ti v životě moc ublížila. Odpusť mi to.“ Zemřela v lednu 2013.

Foto: CC BY-SA 2.5 , via Wikimedia CommonsPředstavitelky slavné babičky ze Slunce seno

Zatímco vztahy s profesionálními herci někdy skřípaly, srdcem trilogie zůstávaly rázovité postavy v čele s babičkou Škopkovou. Ta je dodnes jednou z nejpamátnějších postav celého vyprávění, přestože ji v průběhu let musely ztvárnit dvě různé ženy. V prvním dílu v posteli na kolečkách excelovala Erna Červená. Její nejslavnější scéna, kdy v peřinách projíždí vesnicí, měla přitom kuriózní zákulisí. Pod peřinou byl schovaný šestnáctiletý chlapec, který postel řídil, a protože mu bylo horko, měl na sobě jen plavky. Erna Červená se tomu upřímně smála s tím, že takovou příležitost už v životě mít nebude.

Po Erně Červené, která zemřela v roce 1985, bylo třeba najít novou představitelku. Troška pořádal konkurz a vybíral z pěti uchazeček. Zvítězila herečka pardubického divadla Valerie Kaplanová, tehdy sedmdesátnice. „Když si vyjmula umělý chrup a rozpustila dlouhé šedivé vlasy, byla od paní Červené k nerozeznání,“ vzpomíná Troška.

Kaplanová si svou roli babičky zopakovala i ve třetím dílu, ačkoliv do Itálie kvůli věku necestovala. S natáčením se pojí historka, kdy dala Martinu Dejdarovi na cestu čtyřicet kanadských dolarů, které léta schovávala v trezoru. Když je chtěl herec v italské směnárně vyměnit, zjistilo se, že jsou falešné. Italská policie ho kvůli tomu vyslýchala. Díky úspěchu trilogie Slunce, seno… se Valerie Kaplanová na sklonku života stala nečekaně vyhledávanou hvězdou. Diváci ji milovali natolik, že se stala tváří televizní hitparády ESO a legendární maskotkou loterie Tutovka, kde vystupovala jako „Bába Tutovka“. Svoji životní roli si užívala až do konce, zemřela v roce 1999 ve věku 81 let.

Přátelství s Helenou Růžičkovou a natáčení v Hošticích

Pokud však v Troškově vesmíru existovala žena, která byla ještě dominantnější silou než babičky v posteli, byla to bezpochyby Helena Růžičková. Mezi všemi herci zaujímá Helena Růžičková výjimečné místo. „Byli jsme jedno tělo a jedna duše,“ uvádí režisér. Jejich vztah trval přes tři desetiletí a Helena pro Trošku fungovala jako štít v době, kdy na něj útočila cenzura. Když komise při schvalování prvního dílu Slunce, seno kritizovala scény se Škopkovou jako „nedůstojné socialistické ženy“, Růžičková se za režiséra postavila a odmítla jakékoliv úpravy své postavy s tím, že takto žijí lidé v každé druhé chalupě.

Jejich spolupráce v Hošticích byla založená na improvizaci. Helena do scénáře vnášela vlastní nápady a Troška jí nechával prostor pro improvizaci. „Někdy stačilo jen mrknout a věděli jsme oba, co je potřeba udělat,“ dodává režisér. Jejich hluboké pouto dnes v Hošticích připomíná vzpomínkové setkání, kde jsou vystaveny i dosud nezveřejněné fotografie z jejího soukromého archivu, které dokreslují jejich společné roky u filmu i mimo něj.

Život Zdeňka Trošky v důchodu

Zdeněk Troška se po premiéře pohádky Zakleté pírko rozhodl svou filmovou kariéru definitivně uzavřít. „Zamkl jsem krám s básněmi, zahodil klíč a užívám si klid,“ říká ke svému odchodu do režisérského důchodu. Své dny nyní tráví podle pevného řádu – vstává ve čtyři ráno, vyřizuje poštu a po obědě si dopřává své pověstné „vodorovné přemýšlení“. Přestože pobírá průměrný starobní důchod a žije velmi skromně, netají se tím, že ho mrzí současná nerovnováha ve společnosti. Poukazuje na to, že zatímco fotbalisté berou za kopnutí do míče miliony, lékaři zachraňující životy se musí složitě domáhat přidání.

Hoštice, které díky němu ožily, nepřestávají přitahovat návštěvníky ani po čtyřiceti letech od vzniku trilogie. Turisty, kteří chtějí vidět autentická místa z filmů, dodnes provází sám režisér, pokud je zrovna doma. V této roli tak nahradil svou někdejší sousedku, skutečnou paní Kelišovou, která dříve návštěvníky vítala ve stejném oblečení jako ve filmu. Dnes tuto tradici udržují i ostatní obyvatelé vesnice.

V únoru roku 2026 se v pražské O2 areně uskutečnilo velké setkání herců a fanoušků u příležitosti jubilea legendární série. Troška sice přiznává, že podobné masové akce příliš nevyhledává, tentokrát však udělal výjimku. Sám totiž narozeniny ani výročí zásadně neslaví, dárky odmítá a bilancování se vyhýbá. Ostatně i své poslední kulatiny vyřešil po svém: „Utekl jsem do lesa, vypnul jsem telefon a nikdo mě nenašel.“ Zdravotně si nestěžuje a na dotazy ohledně kondice odpovídá s jemu vlastním humorem, že všechny nemoci jsou ze stresu a jenom kapavka je z potěšení.