Když se v televizi objeví kriminálka, divák automaticky očekává pádného vyšetřovatele s kamennou tváří a bleskovými reflexy. Jenže v seriálu Místo zločinu Zlín se v roli operativce Josefa Ptáčníka objevil Radek Holub. Herec, který byl dekády zaškatulkován jako představitel rázovitých podivínů nebo tragikomických figurek, najednou dostal do ruky služební průkaz a zbraň.

Výsledek? Divácká obec se rozdělila na dva tábory, ale oba se shodují v jednom: Holubův minimalismus je v českém kontextu úkaz, který nejde ignorovat. Článek rozebírá, proč je jeho pojetí policisty tak magnetické a co o něm říkají sami diváci, kteří v něm vidí víc než jen dalšího „mordpartistu“.

Konec „gumového obličeje“ a nástup civilnosti

Radek Holub byl dlouho vnímán jako mistr obličejové gymnastiky. Vzpomeňme na jeho postavy v divadle Na Zábradlí nebo ve Švankmajerových surrealistických filmech. Tam byla jeho fyziognomie hlavním nástrojem k vyjádření absurdity světa. V Místě zločinu Zlín ale Holub udělal radikální řez. Jeho Ptáčník je muž, který šetří pohyby i slovy.

Je to vyšetřovatel, který působí, jako by na místo činu přišel přímo z ranní směny v továrně nebo z vlastní zahrady. Právě tato „neheroická obyčejnost“ je tím, co diváky u obrazovek dráždí i fascinuje. Zatímco jeho kolegové v seriálu hrají policisty podle tradičních žánrových pravidel, Holub hraje člověka, který má tu práci prostě v popisu práce.

„Vždycky mě zajímalo to, co se děje mezi řádky. Nemusíte pořád něco hrát, stačí u té postavy prostě být a nechat ji dýchat,“ zmínil Holub v jednom z rozhovorů o svém současném přístupu k herectví. A v Ptáčníkovi je to vidět v každém záběru. Nehraje drsňáka pro efekt, hraje policistu, který už ztratil iluze, ale ne instinkt.

Baťovská estetika: Proč Holub do Zlína tak sedne?

Zlín není Praha. Je to město s baťovskou architekturou, město postavené na funkčnosti a efektivitě. Radek Holub do tohoto prostředí zapadá jako málokdo jiný. Jeho postava postrádá jakékoliv metropolitní pozlátko. Ptáčník v jeho podání nepůsobí jako postava z katalogu na moderní kriminalistiku, ale jako přirozená součást tamní krajiny.

Diváci si všímají, že Holubův projev ladí se strohostí zlínských cihlových budov. Je v něm stejná věcnost a absence zbytečných ozdob. „Radek má v sobě takovou tu poctivou, zemitou pravdu. On tu postavu nenavléká jako kostým, on do ní přenáší svůj vlastní klid a nechuť k přetvářce,“ komentují jeho výkon kritici. Tato geografická uvěřitelnost je jedním z důvodů, proč mu diváci roli Ptáčníka věří víc než jeho kolegům.

Diváci si všimli: Ten pohled, co mluví za vše

Na diskusních fórech se po odvysílání dílů strhla debata, která se netýkala kvality scénáře, ale specifického výrazu Radka Holuba. Diváci si všimli jeho očí. Mají v sobě směs melancholie, životní skepse a klidu, který v dynamických střizích kriminálky působí jako z jiného světa.

„On se jenom kouká, ale vy přesně víte, co si o tom vrahovi myslí,“ píše se v jedné z diváckých recenzí. Tato nečitelnost je Holubovou nejsilnější zbraní v posledních letech. Už nepotřebuje křičet ani gestikulovat, aby ovládl prostor.

„Čím jsem starší, tím víc mě baví ubírat. Zjistil jsem, že ticho je na jevišti i před kamerou mnohem silnější než jakýkoliv monolog,“ vysvětlil herec svou proměnu. V seriálu se mu podařilo vytvořit postavu, která není ani hrdina, ani antihrdina. Je to zkrátka chlap, který už viděl příliš mnoho na to, aby ho ještě něco vyvedlo z míry.

Chemie, která (ne)funguje záměrně

Zlínská kriminálka sází na tým, kde má každý svou jasnou úlohu. Holubův Ptáčník zde funguje jako kotva. Zatímco mladší kolegové vnášejí do vyšetřování dravost a moderní technologie, on vnáší zkušenost, která je ovšem podaná s takovou civilností, že to někdy působí až jako nezájem.

Právě tento „profesionální distanc“ je nejčastěji skloňovaným prvkem v hodnocení jeho hraní. Diváci oceňují, že se nesnaží být za každou cenu sympatický nebo „televizně přitažlivý“. Holubova postava často jen stojí v pozadí, pozoruje okolí a v pravou chvíli prohodí jednu větu, která případ posune dál.

Je to herectví detailu. „Vždycky jsem chtěl hrát ty velké, hlučné postavy, ale postupně jsem pochopil, že nejzajímavější jsou lidi, co stojí v koutě a jenom se dívají,“ glosoval kdysi svou cestu k minimalismu. V Ptáčníkovi tento proces dovedl k dokonalosti.

Odraz reality bez televizního pozlátka

Kritika žánru často směřuje k tomu, že české kriminálky jsou si podobné jako vejce vejci. Radek Holub je ale tím prvkem, který Zlín vytrhává z průměru. Diváci si všímají, že jeho postava nepoužívá žádná „policajtská moudra“ ani klišé o spravedlnosti. Mluví úsečně, někdy až nevrle.

Je to autentický obraz člověka, pro kterého není práce posláním, ale řemeslem, které chce udělat dobře a jít domů. V rozhovorech Holub často zmiňuje, že ho nebaví hrát „funkce“, ale lidi se všemi jejich chybami.

„Když hrajete policajta, nesmíte zapomenout, že ten chlap má doma třeba rozbitou pračku nebo ho bolí záda. To je to, co mě na hraní baví nejvíc – ty drobné praskliny v dokonalosti,“ říká herec. A přesně tyto praskliny diváci v jeho zlínském vyšetřovateli nacházejí. Je to role, která definitivně stvrdila jeho přerod z komika v charakterního herce.

Život na statku jako umělecká hygiena

Abychom pochopili Ptáčníkův klid, musíme se podívat na to, jak Radek Holub žije v soukromí. Jeho odchod z pražského shonu na statek u Proseče nebyl jen pózou, ale nutností. Práce se dřevem, ticho a kontakt s přírodou mu dodaly „uzemnění“, které nyní přenáší na obrazovku.

„U nás na kopci nikoho nezajímá, jestli jsem včera něco točil. Tam se řeší, jestli je suchý dříví a jestli kozy dostaly nažrat. To mi dává svobodu neřešit blbosti,“ přiznal v jednom z mála osobních rozhovorů. Právě tento vnitřní klid z něj dělá tak silného vyšetřovatele. Divák v něm necítí potřebu se předvádět, ale prostou existenci.

Proč ho lidé chtějí vidět znovu?

I když seriál jako celek sklízí střídavé hodnocení, Radek Holub z něj vychází jako vítěz. Fanoušci se shodují, že jeho přítomnost dodává scénám váhu a hloubku. Je to paradox: herec, který byl kdysi symbolem těkavosti a neklidu, je dnes tím, kdo do záběru vnáší největší stabilitu.

Diváci si všimli i jeho schopnosti pracovat s humorem, který je v Ptáčníkově podání suchý jako troud. Není to humor pro smích, je to humor pro přežití v drsném prostředí kriminálky. Pokud byl dříve Holub vnímán jako „ten s tím divným hlasem a obličejem“, dnes je vnímán jako osobnost, která nepotřebuje nic z toho používat, aby ovládl scénu.

Jeho role v Místě zločinu Zlín je důkazem, že český divák je připraven na moderní, úsporné herectví, které nepodbízí, ale nutí k pozornosti svou tichou pravdivostí.

Anketa

Změnil se Radek Holub k nepoznání? Která jeho tvář vás baví víc?

Ta nová! Jako zamlklý vyšetřovatel ze Zlína je konečně uvěřitelný chlap

Ta stará! Chybí mi jeho pověstné „ksichty“ a živelná energie.

Baví mě obojí. Je to jeden z mála herců, co fakt dozrál jako víno.

Je mi to fuk, hlavně že nehraje v nekonečných růžových seriálech.

Celkem
hlasovalo
71
čtenářů.