Byli to vizionáři, bývalí veksláci i dobrodruzi, kteří v kulisách kouře a nejdražšího šampaňského psali pravidla nového světa. Když například Ivan Jonák dělal reklamu na svůj Discoland Sylvia s nahými ženami, se kterými se proháněl po pražském Václavském náměstí, pomáhali mu k tomu i bezpečnostní složky. „Lidi na nás pískali, až nás zastavili policajti s tím, že „takhle ne, pane Jonák“. On jim řekl: „Podívejte se, já myslím, že nedělám nic protizákonného,“ což v té době opravdu nedělal, a poprosil je, aby zavolali ještě jednu hlídku. Přijela tedy ještě druhá hlídka. Všem čtyřem policistům dal po pěti tisících korun a říká: „Kluci, bylo by dobrý pro bezpečnost, aby jeden jel za mnou a jeden přede mnou a houkali jste.“ A oni jeli a houkali,“ prozradil DJ Uwa, jeden z nejbližších spolupracovníků Jonáka tehdejší doby. Taková to byla doba.

Divoká, nespoutaná a plná neomezených možností. A možná proto na ni mnozí dodnes vzpomínají. Ačkoliv ne každý klub si svou slávu udržel. A některé čekal hořký konec.

Discoland Sylvie: Ivan Jonák jako okázalý diktátor z Libně

Neexistuje ikoničtější postava té doby než Ivan Jonák. Bývalý popelář a vyhazovač s vizáží jihoamerického generála vybudoval v pražské Libni Discoland Sylvia. V devadesátých letech se moc demonstrovala okázalostí. Jonák, s jeho knírem, delšími vlasy, bílými obleky a masivními zlatými šperky, vědomě napodoboval styl, který viděl ve filmech o drogových baronech nebo diktátorech. Chtěl, aby každý, kdo vstoupil do Discolandu, věděl, že tady platí jen jeho zákony. Ta podoba s jihoamerickými generál, včetně záliby v uniformách nebo kožených prvcích, měla budit respekt i strach.

Česko se v roce 1992 navíc teprve vzpamatovávalo z padesáti odstínů šedi socialismu. Jonák se svým „latinskoamerickým“ vzhledem působil jako z jiného světa. Bílá saka, rozhalenka, zlato a doutníky – to byla pro tehdejší Pražany definice světového luxusu, i když to dnes působí spíše jako parodie. Jonák pochopil, že lidé nechtějí jen tančit, chtějí se dotknout světa, který znali jen z pašovaných videokazet. Podnik, otevřený v roce 1992 díky kapitálu německého investora Helmuta Hugera, nebyl jen klubem. Byl to stát ve státě. Jonák se stal králem, který se po Praze proháněl v kabrioletu s nahými tanečnicemi a v kanceláři choval německého ovčáka.

Obrovský úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. „Když se blížilo otevření Discolandu, už sama rádia mluvila o tom, že se otevírá největší a nejmodernější porevoluční diskotéka. Tenkrát to bylo úplně jinak než dnes, kdy musíte za reklamu platit. Když jsme měli mít otevřeno první den, Ivan nám všem polepil auta samolepkami. Já jsem potom jel po Praze a lidé na mě blikali, ukazovali zvednuté palce nahoru, prostě paráda. Oficiální otvíračka proběhla v osm hodin večer a plán byl, že se otevře a počkáme, co se bude dít. Ale už od sedmi hodin byla před Discolandem obrovská fronta. Za večer se střídali dva DJové. Otevřelo se v osm, první DJ hrál od osmi večer do tří do rána a druhý zase od tří od rána do deseti dopoledne. Pak hrál jukebox a pak zase přišel na osmou DJ a takhle to šlo nonstop dokola,“ vzpomínal DJ Uwa, který v Discolandu hrál a byl si s Jonákem blízký. „V těch devadesátkách byli lidé úplně urvaní z řetězu,“ dodal a prozradil, že se běžně posílali taxikáři do známé Perlovky, aby přivezli dívky. Perlová ulice je jedním z nejznámějších symbolů pražského nočního života, ovšem v jeho nejtemnější a nejsyrovější podobě.

Discoland byl místem, kde se u jednoho stolu porcovala republika. Jonákův styl přitahoval špičky showbyznysu, od Karla Gotta po Lucii Bílou, ale i rodící se podsvětí v čele s Antonínem Bělou. Za den uměl klub vydělat až milion. Jonákův pád byl však stejně strmý jako vzestup. Objednaná vražda manželky Ludviky v roce 1994 ho nakonec poslala na osmnáct let za mříže a jeho impérium se proměnilo v ruinu, která už svou slávu nikdy neobnovila.

Foto: Autor: David Sedlecký – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0 via Wikimedia Commons

Discoland Sylvie v Praze v Libni

Bunkr: Rockový ráj, který místní nenáviděli

Úplně jiný typ „krále“ představoval Richard Nemčok. Žádné zlato ani nahé ženy, ale kůže, rock a absolutní svoboda. V bývalém protileteckém krytu v Lodecké ulici nedaleko Petrského náměstí otevřel legendární Bunkr. Bylo to místo pro ty, kteří pohrdali komercí a hledali autenticitu. Otevíral se 17. listopadu 1991, přesně dva roky od sametové revoluce. Název i místo byly jakousi vzpomínkou na dětství majitele klubu, který vyrůstal v Sudetech a tamní vojenské bunkry ho odjakživa fascinovaly.

Nemčok měl Bunkr jako své dítě, investoval do toho všechno. Svůj čas, peníze i znalosti. Vybudoval ostrov nezávislosti, který se stal trnem v oku úřadům. Majitel musel vyhánět drogové dealery, ruské vyděrače, opilce i narkomany. Úřadům se ale tehdy snažil vyjít vstříc. „Ochranka klubu má však příkaz každého, kdo by si zapálil třeba marihuanu, ihned vyhodit. Pokud se to opakuje, má host zákaz vstupu. Kromě toho jsme dali několik volných vstupenek kriminálce a protinarkotickému oddělení, aby to tady mohli bez problémů kontrolovat,“ říkal. Vstupné jste si před 24 lety mohli koupit za 30 korun a v domě, kde byl Bunkr, provozoval Nemčok i kavárnu. Pro místní skejťáky chtěl vybudovat i U-rampu. A o tom, že se mu dařilo, nebylo pochyb. Bunkr zařadil německý časopis Spex mezi TOP 10 rockových klubů na světě. To je úspěch, o kterém si mohou dnešní podniky u nás možná nechat jen zdát. Spex byl totiž prestižní magazín, který udával v kultuře trendy.

Foto: Kredit: DAN MATERNA / MFDNES + LN / Profimedia / placená licence

Richard Nemčok při vystěhování klubu Bunkr v lednu 1997

Jenže v Bunkru se hrálo 24 hodin denně, a to se místním zkrátka nelíbilo. „To, že tam jezdí taxíky a bouchají dveře, je prostě daň bydlení v centru. Buď se lidi smíří s tím, co život v centru přináší, anebo se můžou přestěhovat na sídliště,“ bránil klub tehdejší starosta Prahy 1 Petr Bachna.

Když se pak město pokoušelo klub zavřít kvůli údajnému hluku, fanoušci ho bránili jako barikádu. Definitivní konec Bunkru v lednu 1997, kdy do něj vtrhlo policejní komando, vnímá generace devadesátek jako symbolický konec svobodné éry. Později chtěl Nemčok otevřít podobný klub na Holešovické tržnici, nakonec mu to ale zatrhla hygiena. „Konkurence dnešních rockových klubů se nebojím, protože si obvykle zvou stále stejné muzikanty. A Bunkr se stal fenoménem právě proto, že dával prostor jak slavným kapelám ze zahraničí, tak i domácím nadějím. Jinde se také zaměřují v první řadě na zisk a teprve potom na hudbu, ale my na Bunkru rozhodně nechceme rýžovat peníze,“ říkal. „Vím, že nejen mně ten klub chybí. Možná to bude znít jako pateticky, ale já jsem kdysi žil Bunkrem a lidmi okolo něj čtyřiadvacet hodin denně,“ dodal. Podobný klub Rock club Bunkr byl pak otevřený na pražském Smíchově v roce 2008, dnes už ale neexistuje.

Foto: Kredit: Michal Růžička / MFDNES + LN / Profimedia / placená licence

Fanoušci na koncertu skupiny Babes in Toyland z Minesoty v pražském klubu Bunkr

Klub Lávka: Srdce Prahy i kulturní ráj

Zatímco Libeň patřila kriminálnímu polosvětu a Bunkr rockerům, Klub Lávka pod Karlovým mostem byl jiné kafe. Píše se 1. srpen 1990 a v samém srdci Prahy, hned vedle Muzea Bedřicha Smetany, se otevírá místo, kterému je souzeno stát se ikonou. Klub Lávka těží z jedné z nejkrásnějších pražských adres. Z konce Novotného lávky nabízí hostům dechberoucí panorama Pražského hradu a Karlova mostu. Právě tento výhled se stal magnetem pro domácí elitu i zvědavé turisty.

Začátky Klubu Lávka byly ale stejně divoké jako samotná porevoluční doba. Spoluzakladatel Boris Gaydečka dnes s úsměvem vzpomíná, že v té době nikdo z nich vlastně netušil, jak se takový klub vede. Poháněla je však čirá euforie z nově nabyté svobody a ambiciózní plány. Členitý areál od počátku nabízel unikátní kombinaci. Rozlehlou venkovní zahradu s restaurací a divadelní sál, který se stal centrem pražského kulturního dění.

Kulturní život na Lávce rozkvetl okamžitě. Na zdejší „A“ scéně se potkávaly žánry, které by jinde vedle sebe neobstály. Jazzoví virtuózové, jako byl pianista Zdeněk Zdeněk se svou formací Naima, zde střídali pantomimu Borise Hybnera, tatínka známé herečky Vandy Hybnerové. V roce 1991 tu dokonce našla domov inovativní Opera Mozart.

Lávka se stala místem, kde jste u sousedního stolu mohli potkat jak českou politickou špičku v čele s Václavem Havlem, tak světové hudební legendy. Svou stopu zde zanechali Frank Zappa, Paul Simon nebo hvězdní Pet Shop Boys a INXS. V dobách nejistoty zde našly azyl i takové instituce, jako je divadlo Semafor nebo Spejbl s Hurvínkem.

Daň za exkluzivní sousedství s Vltavou si klub vybral v roce 2002. Ničivá povodeň tehdy Lávku kompletně zatopila. Tým se však nevzdal a už na podzim téhož roku se sál znovu otevřel divákům. Právě v této povstávající éře se zrodilo jedno z nejúspěšnějších spojení v historii klubu. Na program vstoupila kultovní hra Caveman. Později na tento úspěch navázal Jaroslav Dušek se svými Čtyřmi dohodami, které jsou beznadějně vyprodané dodnes. Dnes je Lávka stabilním bodem na mapě Prahy, kde se přirozeně mísí světový turismus s lokální kulturou. I po více než třech dekádách si místo uchovává ducha, kterého mu zakladatelé vdechli v roce 1990.

Radost FX: New York na pražských Vinohradech

Pokud někdo do Prahy skutečně přivezl západní vítr, byla to parta kolem Matyáše Sichrovského a jejich Radost FX. V roce 1992 otevřeli na Bělehradské ulici podnik, který svou úrovní předběhl dobu. Jako první v Česku zavedli vegetariánskou restauraci a klubovou hudbu světových parametrů. Navíc byl jedním z prvních nočních klubů nejen v Praze, ale i v České republice. A v roce 1999 ho britský časopis Ministry zařadil mezi 20 nejlepších klubů světa. O pár let později, v roce 2007, se Radost FC stala osmým nejlepším barem světa podle World’s Best Bars. A pokud jste fanouškem Rihanny, možná už dávno víte, že v roce 2006 tam točila klip k písni Don’t Stop The Music.

Nebyla to ale jediná známá osobnost, která do Radosti zavítala. Parket Radosti okusili například Johnny Depp, Leonardo DiCaprio nebo charismatický John Malkovich. Svou přítomností klub poctily i ikonické dámy stříbrného plátna jako Sigourney Weaver, Uma Thurman či Isabella Rossellini. Nešlo však jen o herce. Mezi hosty se objevily i osobnosti z jiných sfér kultury, například spisovatel Arthur Miller nebo hudebník a aktivista Bob Geldof. Atmosféru vinohradského podniku si nenechali ujít ani akční hrdinové Wesley Snipes a Dolph Lundgren, nebo tehdejší vycházející hvězdy jako Matt Damon, Edward Norton a Liv Tyler.

Právě tato neuvěřitelná koncentrace slavných jmen udělala z Radosti FX legendu. Pro obyčejné návštěvníky se tak mohl i běžný večer změnit v životní zážitek, kdy u vedlejšího stolu popíjel drink někdo, koho den předtím viděli v kině. Radost byla „hřištěm“ pro dcery a syny uměleckých rodin a modelky. Tady se nenosila fialová saka, ale designové kousky z Londýna. Tým kolem Radosti vytvořil značku, která se v devadesátých letech dostala mezi nejlepší kluby světa podle prestižních žebříčků. Byla to éra elegance, která přežila divokost devadesátek a v různých podobách funguje dodnes. Radost totiž nenabízí dnes jen klub, ale také bistro a lounge, kde je coworking.