Jak čas plynul, prostor určený k rozloučení ztrácel svůj původní význam a nenápadně se proměnil v utilitární zázemí. Z kdysi důstojného katafalku z červeného mramoru se tak stala odkládací plocha pro nářadí a kanystry s olejem. A dům, který býval zároveň bytem správce i místem emotivních obřadů, postupně přišel o svou někdejší atmosféru i smysl.
Silný kontrast mezi pietou a každodenností pak vytvořil obraz, který byl sice syrový, ale zároveň definoval začátek nové kapitoly.
Související
48 fotografiíProhlédnout si 48 fotografií
Impuls ke změně přišel od městského architekta Reného Dleska, který v domě rozpoznal skrytý potenciál. Jeho analýzy ukázaly, že právě tento objekt může plnohodnotně nahradit dosavadní využívání kostela sv. Bartoloměje pro civilní obřady. A tak vzniklo tak jasné zadání: vrátit domu jeho původní smysl, ale novým, současným jazykem.
Mezi minulostí a současností
Původní záměr byl ambiciózní: zachovat maximum autentických prvků. Realita však ukázala limity. Konstrukce – zejména základy – byla v tak špatném stavu, že bezpečné zachování nebylo možné. Dům tak byl postupně rozebrán „cihlu po cihle“, s respektem, který připomínal spíše archeologickou práci než demolici.
Výsledkem práce architekta Jakuba Vaška je fascinující architektonická „reinkarnace“ – do nové stavby se vrátily původní soklové kameny, očištěné pálené cihly i pískovcová plastika, která nyní získala důstojné místo v novém kontextu. Minulost tu není jen připomínkou, je aktivní součástí přítomnosti.
Otevření k nebi
Novou smuteční síň její tvůrci navrhli jako prostor, který neruší – nesnaží se dominovat emocím, ale jemně je jen doprovází. Interiér pak stojí na třech principech: otevřenosti, vzdušnosti a symbolickém propojení s nebem.
Půdorys byl očištěn od příček, aby vznikl velkorysý prostor pro shromáždění. Strop se zvedá výš, než byste čekali, a dodává místu nečekanou lehkost. A pak je tu gesto, které definuje celý zážitek – „otevření k nebi“. Špička střechy je pomyslně seříznutá a nahrazená velkoformátovým světlíkem. Skrze něj proudí světlo i pohled vzhůru, kde se obraz nebe setkává s korunou stromu. Moment, který nelze naplánovat, jen prožít.
Interiér roku
Tato rekonstrukce – spadající pod kategorii Veřejný interiér II – je přesně typem projektu, který soutěž s názvem Interiér roku oceňuje.
Do soutěže se mohou hlásit projekty dokončené v předchozím roce z Česka i Slovenska a o vítězích rozhoduje mezinárodní porota odborníků – a jedenáctý ročník je výjimečný cenou vyrobenou z porcelánu.
Uzávěrka přihlášek je 28. 2. 2026 a vítězové budou vyhlášeni – jako obvykle – v pražském Centru současného umění DOX na jaře 2026. A hlasovat může i veřejnost.
Stárnout s grácií
Prostor je haptický, téměř až fyzicky přítomný. Pod nohama cítíte žulovou dlažbu, kolem sebe vnímáte strukturu starých cihel. Dřevo – dub i borovice – dodává interiéru teplo, zatímco keramická mozaika a kámen přinášejí kontrast i trvanlivost.
Každý materiál byl vybrán s ohledem na čas. Nejen na to, jak vypadá dnes, ale jak bude vypadat za deset dvacet let. Patina tu není vadou – je součástí konceptu. A ačkoliv je stavba silně emotivní, zůstává praktická. Dům je rozdělen do tří částí: samotné smuteční síně, veřejných toalet a zázemí pro správce hřbitova. Interiér navíc plynule přechází do exteriéru, kde vzniklo intimní zákoutí. Pískovcovou plastiku zde rámují surové ocelové pláty – silný vizuální moment, který uzavírá pohledovou osu za katafalkem.
Nová smuteční síň ve Vimperku není okázalá. Nepotřebuje to. Její síla spočívá v jemnosti, respektu k minulosti a hlubokém porozumění tomu, co takové místo má být.
VIDEO: „Ano, stavme, ale hlavně ne u mě!“ Expert vysvětluje, proč je v Česku krize bydlení
Zdroj: Ing. Arch. Jakub Vašek, Interiér roku