Když se na počátku devadesátých let s rachotem zhroutil Sovětský svaz, zanechal po sobě obrovské geopolitické vakuum plné existenční nejistoty. Z této hluboké úzkosti se v květnu 1992 zrodila původní Smlouva o kolektivní bezpečnosti, k níž se v Taškentu upnuly nově vzniklé státy ve snaze vyhnout se regionálním konfliktům a zabránit intervencím cizích mocností.

Přestože si pakt v průběhu let prošel hlubokou institucionální krizí a odchodem několika znechucených členů, v roce 2002 se transformoval do plnohodnotné mezinárodní organizace s vlastní chartou a posvěcením od OSN. Navenek se sice zaštiťuje vznešeným článkem o kolektivní obraně po vzoru NATO, ale reálné motivace zúčastněných aktérů jsou mnohem cyničtější. Nejde o žádné bratrství rovnocenných národů, nýbrž o takzvaný temný regionalismus– pragmatický kartel autokratických vůdců, kteří si vzájemně kryjí záda, aby udrželi vlastní mocenský status quo.

Z pohledu Moskvy je aliance pouhou praktickou zástěrkou pro imperiální dominanci, projekci vojenské síly a ochranu své samozvané sféry privilegovaných zájmů, kterou označuje jako blízké zahraničí. Menší státy naopak přistoupily na tuto riskantní hru z čirého pudu sebezáchovy – drží si potenciálního ruského agresora co nejblíže u těla a neustále mu signalizují poslušnost, jen aby se vyhnuly přímé vojenské invazi na svém vlastním území.

Je v tom ale i jasný pragmatismu, jelikož společné deklarace ani tolik neslouží zahraniční politice, ale spíše jako tvrdý vzkaz domácím elitám, že režim má mezinárodní krytí a jakýkoliv odpor vůči vládnoucímu autokratovi je předem ztracený. Putin se za své členské státy postaví.

Spektákl moci

Ačkoliv má organizace na papíře všechny parametry těžkotonážní vojenské aliance, v praxi funguje spíše jako dobře promazaný policejní aparát pro potírání vnitřních hrozeb. Její členské státy s oblibou pořádají spektakulární cvičení proti terorismu, efektivně loví pašeráky narkotik při operaci Kanal, kde zachytily přes 360 tun drog, a bedlivě cenzurují takzvaný politicky provokativní obsah na internetu v rámci operace PROXY.

Jakmile ovšem dojde na skutečné prolití krve a obranu suverenity před vnějším nepřítelem, aliance se okamžitě stáhne do mlčení. Tuto krutou realitu na vlastní kůži opakovaně pocítil Kyrgyzstán, jehož revoluce a krvavé etnické čistky pakt chladně ignoroval s formální výmluvou na nedostatečný mandát k řešení domácích sporů. Ještě absurdnější situace nastala, když Moskva během ostrých kyrgyzsko-tádžických pohraničních střetů vyznamenala tádžického prezidenta za přínos ke stabilitě, což v Kyrgyzstánu vyvolalo obrovské rozhořčení a bojkot cvičení.

Ruská odpověď na Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO), Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), je zombie – nemrtvé stvoření, které se potácí po bývalém Sovětském svazu, postrádá puls, ale nadále předstírá, že je stále naživu.

Thomas Ambrosio, profesor politologie na katedře politologie a veřejné politiky na Státní univerzitě Severní Dakoty. Vyučuje o terorismu, mezinárodních vztazích, mezinárodním právu a mezinárodním trestním právu.

Tím absolutně nejtemnějším mementem nefunkčnosti celého bloku se však stalo bezprecedentní obětování Arménie, dříve jednoho z vůbec nejoddanějších ruských spojenců. Když ázerbájdžánská armáda na podzim 2020 a následně i v letech 2021 a 2022 prokazatelně narušila arménské hranice a obsadila část suverénního území, Moskva i celá aliance se k Jerevanu otočily zády. Namísto slibované intervence podle článku 4 se krvácející Arméni dočkali pouze bezzubé pozorovatelské mise a povýšeného označení ofenzívy za pouhý hraniční incident. Tato zrada logicky vyústila v to, že zklamaný Jerevan v podstatě zmrazil své členství, přestal platit příspěvky a raději na své zdevastované území pozval monitorovací misi Evropské unie.

Papírový tygr ve stínu ukrajinské války

Jedinou historickou výjimkou, kdy ODKB skutečně vyslala své vojáky do terénu, byly nepokoje v Kazachstánu v lednu 2022, známé jako Krvavý leden. Nešlo však o žádnou hrdinskou obranu před fiktivním mezinárodním terorismem, jak tvrdil prezident Tokajev, ale o čistě symbolický spektákl určený k demonstraci podpory jeho režimu během vnitřního mocenského boje s frakcí bývalého lídra Nazarbajeva.

Nasazení zhruba 2 500 vojáků navíc doprovázel striktní zákaz zapojit se do pouličních bojů, k čemuž přispěl i jasný tlak Číny, která si nepřála narušení kazašské suverenity. Ani tato rychlá intervence ale nepřinesla Moskvě kýženou absolutní poslušnost. Astana si nadále razí svou nezávislou multivektorovou zahraniční politiku, odmítá uznat ruské územní zisky na Ukrajině a formálně dodržuje západní sankce.

Foto: Wikimedia / Ministry of Defense of the Russian Federation / CC BY 4.0

Arménský voják v rámci kolektivních mírových sil ODKB při ochraně společnosti „Chlebobaranový kombinát Aksaj“ v městě Alma-Ata.

Probíhající ruská invaze na Ukrajinu navíc celou alianci fatálně rozkládá zevnitř, protože z Moskvy vysála vojenské kapacity i potřebnou pozornost pro udržení role regionálního garanta. Ruský vývoz zbraní do regionu se dramaticky propadl, což členské státy nutí hledat nové dodavatele, například ve Francii či Turecku.

Zatímco Kreml by chtěl organizaci dál brousit jako ostrou geopolitickou zbraň a multilaterální zástěrku proti domnělému západnímu obklíčení, státy jako Bělorusko nebo Kazachstán upřednostňují lukrativní byznys v rámci Euroasijské hospodářské unie a jakoukoliv ostřejší bezpečnostní eskalaci vůči Západu systematicky bojkotují.

Pro Severoatlantickou alianci tak ODKB představuje jen nesrozumitelný spolek autokratů operující v takzvané ruské sféře vlivu, se kterým západní diplomaté logicky odmítají navázat rovnocenný dialog. Tento asymetrický vztah odhaluje holou pravdu, zatímco NATO dokáže na hrozby reagovat aktivně, ODKB zůstává jen papírovou strukturou zcela závislou na slábnoucí kapacitě a vůli Moskvy.

Glosa

Vojenská aliance, která se štítí bránit vlastní členy, je ve výsledku nebezpečnější než otevřený nepřítel. Zatímco slibované bezpečnostní záruky se pomalu rozplývají v mlze cynických kremelských her, členské státy platí za iluzi ochrany ztrátou vlastní suverenity. Mír koupený za absolutní loajalitu se totiž vždycky splácí krví ve chvíli, kdy zjistíte, že váš hlavní spojenec upravuje pravidla podle své potřeby.

Zdroje:Použité AI nástroje

————————————————————

🔔 Líbí se Vám tento článek? 🔔

Nový článek publikuji každé úterý. Můžete mě sledovat na Medium.cz pro pravidelný přísun exkluzivního obsahu.

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!