Znáte to. Sedíte na koberci, mechanicky už poosmé stavíte stejnou věž z dřevěných kostek a váš mozek mezitím odcestoval někam úplně jinam. Vaše ruka naprosto automaticky, s grácií trénovaného reflexu, šmátrá v kapse tepláků. Nahmatá ten chladný, hladký obdélník. Jen na vteřinu nakouknu, říkáte si. Jen zkontroluju, jestli mi nepsala kamarádka, mrknu na Instagram, vyřídím jeden e-mail.

A najednou vás vytrhne z tranzu dětský pláč, protože se věž zřítila. Vy jste u toho fyzicky sice byly, ale duchem jste se toulaly v dokonalých obývácích cizích influencerek.

Být dnes mámou s chytrým telefonem v ruce je tak trochu jako sledovat ten nejkrásnější životní koncert přes špinavé okno. Vidíte barvy, slyšíte tlumené zvuky, ale nejste doopravdy tam. Chytrý telefon se stal mým dospěláckým dudlíkem. Cucala jsem ho pokaždé, když jsem cítila stres, únavu nebo nudu. A tak jsem si jednoho večera řekla: A dost. Vypínám to. Smazala jsem z plochy všechny sociální sítě a naordinovala si 72 hodin digitálního detoxu. Očekávala jsem příval zenového klidu a okamžité napojení na své děti. Co přišlo, mě ale udeřilo jako blesk z čistého nebe.

Abstinenční příznaky a fantomové vibrace: Když vám dojde, že máte problém

Prvních čtyřiadvacet hodin bylo fyzicky nepříjemných. Nebudu vám lhát. Byla jsem nervózní, roztěkaná a zhruba každých deset minut mi palec cukl směrem k místu, kde dřív bývala ikonka Instagramu. Zažívala jsem klasický strach, že o něco přicházím (známý pod anglickou zkratkou FOMO). Měla jsem pocit, že mi uniká něco strašně důležitého.

Nejvíc mě ale děsila ta obrovská, zívající propast volného času. Najednou tu byly dlouhé minuty ticha, když si děti hrály samy. Minuty, které jsem dřív vyplňovala bezcílným posouváním obrazovky. A přesně v těchto prázdných momentech přišlo ono zjištění, kvůli kterému jsem ten večer brečela v koupelně.

Skutečnost nebyla o tom, že jsem závislá na technologiích. Byla mnohem hlubší a bolestivější: Došlo mi, že svůj telefon používám jako únikový východ před vlastním mateřstvím.

Zrcadlo, které bolí: Proč od svých dětí vlastně utíkáme?

Přiznat si to je těžké. Chceme být těmi dokonalými matkami z reklam, co se s láskyplným úsměvem patlají v plastelíně a zpívají si u vaření mrkve. Ale realita? Realita s malými dětmi umí být ubíjející, monotónní a neskutečně vyčerpávající.

Uvědomila jsem si, že kdykoliv se začalo schylovat k dětské scéně, kdykoliv jsem musela řešit padesátý konflikt o červenou lopatku, utekla jsem. Fyzicky jsem sice stála v dětském pokojíčku, ale mentálně jsem unikla do zářivého světa internetu. Byla to moje anestezie na rodičovský stres.

Tento jev má dokonce své odborné pojmenování. Psychologové mu říkají technologická interference (narušování vztahů technologiemi), a podle rozsáhlých studií zkoumajících vztahy rodičů a dětí způsobuje právě toto neustálé přerušování očního a slovního kontaktu to, že jsou naše děti mnohem vzteklejší. Logicky – musí křičet víc, aby nás dostaly zpátky z virtuální reality do té jejich.

Zjištění, že moje děti nedělají scény proto, že by byly „zlobivé“, ale často jen proto, že cítí mou nepřítomnost, i když vedle nich sedím, mi doslova vyrazilo dech. Můj „dudlík“ na stres ve skutečnosti ten stres doma přímo vytvářel.Dopaminová past: Jak nám sítě přepisují mozek

Proč je pro nás tak strašně těžké telefon prostě odložit? Nejsme špatné matky, nemáme slabou vůli. Bojujeme proti armádě vývojářů ze Silicon Valley, kteří designují aplikace tak, aby dokonale přelstily náš mozek.

Pokaždé, když vidíme upozornění, nové srdíčko nebo zajímavé video, naše tělo vyplaví dopamin – hormon odměny. Naše centrální nervová soustava si na tyto levné, rychlé dávky štěstí zvykne tak rychle, že běžná realita (jako třeba stavění lega) nám najednou přijde neúnosně nudná. Obyčejný svět zkrátka nestíhá konkurovat rychlosti, s jakou nám telefon servíruje jednu emoci za druhou.

Co přesně se děje, když jsme s dětmi, ale zároveň online?

Ztrácíme empatii: Náš mozek neumí dělat dvě náročné kognitivní věci naráz. Když zpracováváme text na obrazovce, naše schopnost číst emoce ve tváři našeho dítěte rapidně klesá.Jsme podrážděnější: Každé vyrušení od obrazovky vnímá náš mozek jako hrozbu, a proto na dětské „Mami, koukej!“ často reagujeme neadekvátně a vyštěkneme.Krademe jim vzor: Děti se učí napodobováním. Pokud vidí, že hlavním centrem našeho vesmíru je svítící obdélník, převezmou tento vzorec za svůj.Zlaté ticho v hromadě lega aneb návrat zpátky

Třetí den mého experimentu se něco zlomilo. Ten palčivý pocit, že mi něco uniká, se rozplynul a nahradilo ho něco nečekaného. Ticho. Zjistila jsem, že když nemám v kapse možnost okamžitého úniku, musím danou situaci zkrátka prožít.

Když syn rozlil mléko, nešla jsem si postěžovat do skupiny na Facebooku. Prostě jsem ho utřela. Když jsme na pískovišti plácali bábovky, jen jsem tam seděla. Pozorovala jsem, jak padá listí. Poslouchala jsem, jak komolí slova. A víte co? Ta ubíjející nuda zničehonic pominula. Tím, že jsem byla plně přítomná, jsem po dlouhé době cítila tu pravou, obyčejnou radost z mateřství, o které jsem si myslela, že jsem ji nadobro ztratila.

Rozhodně tady nebudu tvrdit, abyste všechny okamžitě zahodily chytré telefony a odstěhovaly se do lesa. Sama jsem si sítě po třech dnech zase nainstalovala – v práci i v kontaktu s přáteli se bez nich obejdete těžko Ale tento krátký restart mi změnil pravidla hry.

Dnes už vím, že když jdu za dětmi na koberec, mobil nechávám nabíjet v kuchyni. Je to moje pojistka. Pojistka toho, že až se za dvacet let ohlédnu na to, jak moje děti rostly, neuvidím to jen jako sérii fotek na svém profilu, ale jako skutečné, hluboké vzpomínky z první ruky. A to za trochu toho počátečního nepohodlí rozhodně stojí. Zkuste to o víkendu aspoň na jedno odpoledne. Uvidíte, že ten nejkrásnější život se odehrává přesně tam, kam nesahá signál Wi-Fi.