Byl podzimní večer, pršelo a ona stála na zastávce autobusu před FAMU. Jitce Němcové bylo dvacet let. Pan profesor Vávra projížděl okolo v autě a nabídl, že ji se spolužáky sveze domů. Vystupovali postupně. Jitka vystoupila poslední.

Tak to začalo. Příběh, který nikdo nepovažoval za rozumný.

Táta mi to nikdy neodpustil

Jitka Němcová s Vávrou nebyla proto, že neuměla počítat. Věděla přesně, kolik mu je let. Věděla, co si o tom myslí okolí. A věděla, co si myslí její otec.

„Můj táta mi ani na smrtelný posteli neodpustil, že jsem si Vávru nabrnkla. Táta byl nepříčetnej už proto, že jsem byla jediná holka vedle tří kluků. Princeznička, všichni kolem mě měli lítat. Pro holku si každý táta přeje, aby měla hezký život,“ vysvětlovala Němcová v rozhovoru.

Pak dodala větu, která možná říká víc než celá biografie jejího manžela: „Vávra mě hýčkal, ale táta věděl, že to nebudu mít jednoduchý.“

Po ukončení studia odjela Jitka na rok do Říma. FAMU studenty na podobné stáže vysílala, ale program si tam každý musel najít sám. Jitka přiletěla, na ambasádě si vyzvedla peníze a pronajala si pokoj v hotelu u fontány di Trevi.

Federica Felliniho potkala čirou náhodou v hospodě, kam zašel na oběd. Jako drzá mladá holka se s ním dala do řeči, pověděla mu, že studuje filmovou školu. On ji pozval na natáčení. Mohla tam zůstat. Mohla si stavět kariéru v jiném světě, daleko od Prahy, daleko od Vávry, daleko od komplikací. Místo toho se vrátila.

„Nic lepšího na světě není,“ řekla prý tehdy o Vávrovi.

Provdala se za něj v roce 1997. Jemu bylo šestaosmdesát, jí šestačtyřicet. Oddávající jim tehdy s vážnou tváří vykládal, jak si mají vážit svých rodičů. Vlastní děti spolu neměli. Nebyla to Jitčina volba, nechtěl Vávra. Syn Jiří z prvního manželství ho zřejmě od dalšího rodičovství spíš odradil.

„Vávra nechtěl. Jeho kluk nebyl úplně podařený, on neměl k rodičovství vztah. Jirka vystudoval FAMU, dělal v nějaké produkci, ale tam ho naučili pít,“ vysvětlovala Němcová.

Tvořili podivný pár i na pohled. Vávra byl vysloveně kravatový typ, elegán, který si koupil klobouk Borsalino a jehož poslední oblek stál pětatřicet tisíc. Jitka chodila v teniskách a odrbaných džínách. Nevadilo mu to tiše. Vadilo mu to nahlas.

„Ty tenisky, co nosíš, jsou strašně nevhodné, protože se ti rozcápne noha a pak se nevejdeš do lodiček,“ říkal jí. „Ale já přece lodičky v životě nosit nebudu,“ odpovídala.

Jitka to komentovala po svém: „Kde bychom na to brali, kdybych byla stejná jako on?“

Cokoliv o něm řeknete, bude pravda

Otakar Vávra se narodil v roce 1911 v Hradci Králové a zemřel v roce 2011 v Praze. Sto let. Točil filmy za první republiky, za protektorátu, za komunismu, za normalizace a dožil se svobodné společnosti. Natočil přes padesát hraných filmů a napsal scénáře k téměř osmdesáti dalším.

A o každém období tohoto života platí: cokoliv o něm řeknete, bude pravda.

Za protektorátu točil záměrně apolitické psychologické snímky. Bezpečný terén. A obsazoval do nich ty nejkrásnější herečky první republiky. Lídu Baarovou, Adinu Mandlovou, Natašu Gollovou. S mnohými z nich nesdílel jen kameru.

Poměr s Adinou Mandlovou jako jediný přiznal sám: „S Adinou jsme byli strašní kamarádi. Takoví kamarádi, že jsme si jednou řekli, jaká je to hanba, že jsme spolu ještě nespali, když se tak dlouho známe. Tak jsme se do toho jednou dali. A ona mně trošku dávala jaksi rady, že jsem měl moc rychlý rytmus.“

Herečky, které mu prošly životem za protektorátu, dopadly různě. Mandlová i Gollová čelily po válce obviněním z kolaborace. Vávra pokračoval v práci.

Byl oportunista? Byl. Ale ani to není celá pravda.

Vávra byl od mládí výrazně levicově smýšlející a vstup do KSČ v roce 1945 nebyl pro něj kariérní kalkul. Byl to jeho skutečný světonázor. To je důležité říct, protože z dnešní perspektivy se snadno zapomíná, že komunistická myšlenka tehdy pro část české inteligence skutečně něco znamenala.

Po únoru 1948 pak točil, co režim potřeboval. Husitská trilogie vznikla na zakázku komunistického ideologa Zdeňka Nejedlého. Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Filmy, které historici označují za nástroj ideologické manipulace s dějinami. Vávra u toho stál celých čtyřicet let, legitimaci odevzdal až v roce 1989.

Sám to nijak zvlášť nezakrýval. „Chtěl jsem pracovat, a tak jsem občas uhnul,“ připustil.

Uhnul. Takové slovo si vybral. Ne zradil, ne selhal. Uhnul. Jako člověk, který jde po ulici a obejde louži.

Byl velkým umělcem? Byl. V šedesátých letech natočil Kladivo na čarodějnice, film o čarodějnických procesech ze 17. století, který byl ve skutečnosti alegorií na komunistické procesy z let padesátých. Komunisté to pochopili a film zakázali. Nesměl se promítat až do roku 1989.

Na FAMU vychoval Miloše Formana, Věru Chytilovou, Jiřího Menzela. Generaci, která českou kinematografii proslavila po celém světě. Generaci, která se odmítla přizpůsobit. Muž, jenž se přizpůsobil každému režimu, vychoval největší rebely českého filmu.

Režisér Vít Olmer to po Vávrově smrti řekl s nelítostnou přesností:

Nemohl jsem mu odpustit jeho spolupráci se všemi režimy, zkreslování dějin a filmařskou likvidaci geniálního českého režiséra Alfréda Radoka. Ale o mrtvých jen dobře. Možná právě proto, že se netrápil se svým charakterem, mohl, na rozdíl od jiných, nepřerušovaně natáčet a dožil se požehnaného věku.

Sám Vávra ve svých pamětech napsal: „Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný.“

Režisérka, která nepotřebovala jeho jméno

Jitka Němcová nebyla žena, která by se za slavného muže schovala. Byla to výrazná autorka s vlastním rukopisem, vlastními cenami a vlastním způsobem uvažování o filmu. Zatímco Vávra stavěl velká historická plátna, ona se pohybovala na hraně fikce a reality, v žánru hraného dokumentu, kde divák nikdy přesně nevěděl, co je pravda a co výmysl. Byl to její vlastní terén, který si vybudovala sama.

Za seriál Uctivá poklona, pane Kohn dostala Zlatou růži z Montreux, jedno z nejprestižnějších evropských televizních ocenění. Točila pohádky, dokumenty, portréty muzikantů. Spolupracovala s Miroslavem Donutilem. Natočila životopisné dokumenty o Zuzaně Michnové a Vladimíru Mišíkovi, které jsou dodnes považovány za mimořádné.

Nikdy nedovolila, aby ji Vávra ovlivňoval.

„Vávra mi dával číst scénáře, ale já nechtěla, aby mi do práce mluvil,“ říkala.

V tom je možná celé tajemství jejich soužití. Dva režiséři pod jednou střechou, každý na svém území. Ona ho milovala a nepotřebovala od něj nic než to, čím byl. Nezáviděla mu slávu, netoužila po jeho metodách, nepřebírala jeho kompromisy.

Socialismus přeplavala v televizní zábavě, bez ideologického balastu, bez velkých gest.

Dvacet let každý pro druhého

Jejich soužití mělo svůj rytmus a nebyl to rytmus pohádky.

„Měla jsem dvacet let hezký život, a pak jsem se trošku starala. A pak měl zase on hezký život. Tak jsme si to rozdělili. Dvacet let se staral on a dvacet let já.“ vyprávěla Němcová.

Ten přechod, jak říkala, byl zajímavý. Vávra byl celý život autorita. Pak se veškerá zodpovědnost přesunula na ni. Najednou ona byla ta, kdo řídí a diriguje. Starala se o muže, který celý život určoval směr druhým.

„Opijeme se a máme to docela hezký. Tedy když já netočím,“ smála se Jitka v jednom rozhovoru ještě za Vávrova života.

Závěr

Otakar Vávra zemřel 15. září 2011 na komplikace po operaci zlomeniny krčku. Bylo mu sto let. Jitce bylo šedesát.

Zůstala po něm kontroverze, která se za jeho života ani po jeho smrti nevyřešila. Zůstaly filmy, dobré i špatné. Zůstali studenti, kteří ho v mnohém překonali. Zůstaly otázky, na které nikdo nedal uspokojivou odpověď.

A zůstala Jitka Němcová. Režisérka, která si vybrala komplikovaného muže ne navzdory tomu, čím byl, ale protože ho znala celého. Jeho energii, jeho humor, jeho oči, i to, co se raději neříkalo nahlas.

Zdroje: Jitka Němcová: filmografie a životopis, Jitka Němcová o manželství s Otakarem Vávrou, Manželka režiséra Vávry: Opijeme se a máme to hezký, Otakar Vávra: 99 let a 7 žen, Podivný život režisérů Otakara Vávry a Jitky Němcové, Jsem režisérka na place, Bibliografie k dílu Otakara Vávry, Jitka Němcová: Miluju tě, Vávro, stihla jsem mu ještě říct, Otakar Vávra: přežil několik režimů a za každého pracoval, Otakar Vávra mnohým dodnes leží v žaludku

Vávra, Otakar: Podivný život režiséra. Praha 1996.

Vávra, Otakar: Paměti aneb Moje filmové století. Praha 2011.