Začneme tím, že vyjasníme to, jak s vámi mám mluvit. Česká gramatika je neúprosná. Mám vás oslovovat mužským rodem?

Ano, jsem na to zvyklý už asi šest let, kdy jsem došel k tomu, že se necítím stoprocentně ženou, a hledal jsem cestu, jak se s tím lingvisticky vypořádat. Začal jsem tím, že jsem s češtinou experimentoval. Zpočátku jsem si zvolil variantu, která byla ještě obtížnější, zkoušel jsem komunikovat jako oni, a to tak, aby nebyl z mého projevu poznat rod. Chcete příklad?

Tak třeba souvětí: „Šel jsem do obchodu a tam jsem koupil…“ by vypadalo takhle: „Šli jsem do obchodu a tam jsem koupili.“

Co vám na tyhle jazykové experimenty říkalo okolí, rodina?

Nemám pocit, že by to někdo vysloveně odmítal. S jazykem jsem experimentoval průběžně. Vymyslel jsem si určitý model, zkoušel jsem ho používat. Šlo mi to lehce. V rámci toho jsem zjistil, že v sobě nemám vyřešenou identitu pohlaví. Věděl jsem, že se necítím jako holka, ale snažil jsem se dojít k tomu, jak se identifikuji dále.

A asi i kvůli okolí jsem postupně došel k používání mužského rodu. Zjistil jsem, že mi sedí. Psal jsem v něm mimo jiné i gymnaziální slohové práce. Ostatně ony většinou nejsou jen ve stylu vyprávění, často jde o eseje, úvahy… A moje češtinářka byla jedna z prvních pedagogů, kdo chápal to, čím si procházím.

V novém filmu Olma Omerzu Nevděčné bytosti ale dívku, sedmnáctiletou Kláru, hrajete. Jak vám šel „z úst“ text v ženském rodě?

Vyžaduje-li role ženský rod, případně jinou jazykovou variantu, snadno se do ní přehodím.

V titulcích je vaše jméno Dexter Franc. Křestní jméno Dexter vám asi rodiče nedali. Anebo ano? Okamžitě mě v téhle souvislosti napadne slavný seriál.

V tom nejste sama, jenže mé jméno se seriálem nesouvisí. Ani jsem dlouho nevěděl, že existuje… Jiná jména jsem si pro sebe vymýšlel od dětství. V těch patnácti jsem došel k tomu, že bych se mohl jmenovat jinak také oficiálně… Dexter vznikl postupně. Hrával jsem Dračí doupě, potřeboval jsem jméno pro svoji postavu. Začal jsem do něj skládat písmena, líbilo se mi D a X. Tak jsem je házel dohromady s dalšími souhláskami a samohláskami, tenkrát vzniklo Dex. Potom jsem zjistil, že existuje jméno Dexter. Líbilo se mi, jak koncovka ter přidává do jména ostrost.

A rodiče, sestra, partner… vám teda říkají roky Dexter?

Ano, sem tam ho zjemní, použijí zdrobněliny typu Dexi, Dexíku.

V rámci experimentů s jazykem píšete básně. Tenhle žánr je velmi široký. Jak vypadají?

Moje poezie je rozbředlá více směry. Dřív hodně obsahovala lyrické zpracování epického zážitku mého bytí. Teď hodně píšu pocitovou poezii, do níž dávám epický nádech. Své emoce prožívám trochu jako příběhy. Dá se tedy shrnout, že epiku a lyriku v tvorbě mísím. Při psaní básní, povídek přecházím z žánru do žánru. A mé povídky jsou dost lyrické, ovšem opřené o epiku. Zapisuji do nich nezřídka to, co zažívám. Vypadá to jako přepis určitého „snu“, jenž se zhmotňuje do příběhu, do vize jeho podoby. Vše pozoruju jaksi zvenčí, sem tam něco drobně upravím, jinak sepisuji, vybírám slova podle toho, co vidím.

Ještě vás vrátím k genderu. Vím, že ani mužský rod vás zcela nedefinuje. Vidíte se v obrazech. Jak byste se tady a teď popsal v rámci nich?

Je to taková mlha, která se táhne z mého úhlu, tak jako zleva nahoru doprava, má trochu šedomodrý nádech, uvnitř je taková bledá skvrna s trny…

Trailer dramatu Nevděčné bytostiVideo: CinemArt

Tuhle vizi momentálně ovlivňuje skutečnost, že čtu Upírské příběhy Arthura C. Doyla, jež mají temnější estetiku. Což v sobě snoubí skutečnost, že teď vizuálně popisuji nějaké asociace, prožitky, do nichž vstupují i mé povahové rysy, myšlenky. Mám hodně asociační myšlení, což se odráží rovněž v mých básních. Hodně věcí kolem sebe vnímám pocitově.

Píšete, hrajete, živí vás modeling, studujete Fakultu humanitních studií UK. Jaký obor?

Ta fakulta je skvělá v tom, že je rozbředlá do řady směrů. Máme filozofii, historii a společenské vědy, ze kterých se teď specializuji na antropologii, ovšem nejvíc mě to asi táhne k filozofii.

Jak tohle jde dohromady s modelingem a herectvím?

Velmi dobře. Vše do sebe zapadá. Začnu vše vysvětlovat nejdříve na herectví. Mým úplně prvním filmem byla Amerikánka Viktora Tauše. Procházel jsem na roli konkurzem a castingová režisérka mi při té příležitosti nabídla ještě jiný projekt, právě Olma Omerzua, jak jsem vzápětí zjistil.

Optala se mě, zda bych nenafotil nějaké snímky, že žádá o grant a já se na roli v jeho filmu typově hodím. Napřed jsem si od toho nic víc nesliboval, ale když jsem se potkal s Olmem a dozvěděl jsem se o filmu víc, cítil jsem, že se na něm chci podílet víc. Čas pak běžel dál, zůstávali jsme v kontaktu a oni rozjeli celkem velký casting na roli Kláry, kterého jsem se neúčastnil. Zkoumali, zda nenajdou někoho vhodnějšího než jsem já. Nenašli…

… tak jste dostal svou zatím největší filmovou roli.

Přesně tak. Následovalo natáčení na několika místech Evropy, včetně výjimečného chorvatského kempu. Je celý ve vrstvách, jak diváci uvidí. Nabízí netradiční tvary, což díky kameře krásně vyniká. Olmův snímek prostředí posouvá skutečně vysoko. Dává mu různé úrovně. Zároveň jsou propojené, stejně jako příběh bilingvní rodiny, který vypráví. Všichni se v něm vidí, všichni jsou u sebe blízko, ale zároveň jsou jaksi oddělení, každý je (někdy jen trochu, jindy hodně) jinde.

Klára trpí poruchou příjmu potravy, což prozradíme. Vycházel jste v jejím zachycení ze světa modelingu?

Ne, protože jsem se tehdy modelingu ještě nevěnoval. První u mě byl film, v těch šestnácti, sedmnácti. České kolo modelingové soutěže Elite Model Look jsem vyhrál ve dvaceti.

Není to z pohledu současného modelingového světa až pozdě?

Jak se zdá, není. Různí skauti mě jinak oslovovali asi od patnácti. Jenže já tenhle svět zprvu odmítal. Musel jsem k němu dojít. Což se stalo. A ještě k poruchám příjmů potravy… Pracuji většinou mimo Česko, kde se s nimi při zakázkách nesetkávám. Takže má příprava na roli probíhala v rámci obvyklé herecké práce, kde pro mě byly důležité rozhovory s Olmem. Klára navíc neměla být jejich čistou obětí. Důležitější byl její osobní prožitek jakožto konkrétního člověka, jak své stavy zvládá, jak jim po svém čelí.

Ukázka z filmu Nevděčné bytostiVideo: CinemArt

Vedle kinematografie se věnujete divadlu. Zatím vaším posledním projektem je Human ZOO, gospelová anarchie režiséra Viktora Tauše a hudebního skladatele Romana Holého. Jak stíháte pravidelně hrát a ještě létat jako model/ka do světa za prací?

Musím mít funkční diář, i tak je můj život hodně hektický… Jinak v divadle mi vycházeli v rámci zkoušek vstříc. S Viktorem jsme se znali od Amerikánky, hrál jsem i v jejím divadelním pokračování Snowflakes.

Jsem tedy šťastný, že mi tu šanci být součástí Human ZOO dal. Jsem díky tomu uvolněnější, tyhle projekty mě posunuly emocionálně o dost dál. Dokázal jsem díky nim zpracovat také část svých problémů… Vím, že chci jít také touhle, uměleckou cestou.

Počítám s ní při plánování svého života. Musím v něm umně balancovat. Vedle hraní do něj patří pravidelná zkoušková období na vysoké škole, nepravidelná práce v cizině. Na castingy mě volávají i na otočku, mám smlouvu s francouzskou agenturou. Ráno letím do Paříže, večer zpět. Naučil jsem se u jedné aktivity odpočívat od té druhé.

To jde?

Podle mě ano. Někdy to nepřináší ani výrazné změny. Podívejte se na herectví a modeling. Spojuje je často dlouhé čekání, pak musí jít vše rychle, svižně a bez chyb. Aspoň to je plán. Spojuje je rovněž převlékání, líčení a „hra“, hraní.

Jste systematik? Zvládl byste tenhle zápřah třeba s papírovým diářem?

Mám moc rád nejrůznější sešitky, mám jich asi pět. Jen je používám jenom na zapsání svých vizí, myšlenek, díky čemuž si pamatuji, kde, co hledat. K organizaci života používám elektronický diář. I proto, že je v mobilu, stejně jako navigace, mapy, telefonní čísla…

Vše tvoří celek, jenž mi denně pomáhá zorganizovat se. Jsem v zásadě hrozně chaotický, zároveň mám strašně rád pořádek, strukturu. Což znamená, že když se s někým vidím, domlouváme si cokoli, třeba setkání, hned si to zapíšu. Poznámky si dělávám konstantně, jinak bych se totálně ztratil. Jsem dost organizovaný, jen chaotickým způsobem.

Učení textu vyžaduje ovšem soustředění.

To je pro mě celkem snadné. Párkrát si text přečtu, mám ho v sobě. V případě role ho nacítím. A to se týká i slov, vět v představení Human ZOO, které jsou na první pohled až nesrozumitelné, v úrovni meta básní. Přečetl jsem si je důkladně, pomalu, porozuměl jim a už jsem si je pamatoval.

To, že můžete v herectví přecházet mezi rolemi v rámci pohlaví, chápu. Jde to i v modelingu?

Modeling v Česku příliš fluidní není. V zahraničí, ve vyšší módě se gender spíš smývá. Ale vše se mění dost rychle. Nedávno jsem měl v Česku nabídku na pánskou přehlídku. Nevyšlo to jen proto, že na mě neměli odpovídající boty. Potřebuji velikost 39, což u pánské módy není běžné.

A když jdete takzvaně ven, jaký oděv volíte?

Nosím ženské i pánské šaty. Ty, jak to zrovna vyžaduje situace, což mi přijde zábavné… Neřeším ani make-up. Nikdy jsem se nemaloval, ale experimentovat s barevnými řasenkami mě čas od času baví. Mám doma tři: černou, růžovou a modrou.

Takže občas, na určitou akci, si nandám jednu, druhou mám na natáčení básnických videí, třetí užívám dle nálady. Obrovský posun v tomhle směru pro mě ovšem nastal před více než měsícem, kdy mi ve Francii řekli, že si musím kvůli focení udělat tzv. základ. Zašel jsem zcela zmatený do speciálního obchodu, kde mají líčidla, oslovil jsem paní prodavačku a požádal ji, aby mi „cosi vybrala“.

Odcházel jsem domů s lahvičkou, co má umět všechno. Před tím mě ta hodná paní ještě namalovala. Obsah lahvičky už sem tam používám. Mimo jiné před tím, než začnu natáčet básnická videa, a to na své kruhy pod očima, abych nevypadal tak mrtvolně. Shrnu-li to, nyní se mé dovednosti líčení rozšířily na nanesení řasenky a zamaskování kruhů pod očima.

To je na mě až dost. Ovšem přiznám se, že si užívám, když mě někdo líčí. Jak to máte vy?

Stejně. Mám strašně rád, když si mohu sednout do křesla, kdosi mi sahá na vlasy, obličej s cílem udělat mě krásným. Je to totální relax. Vůbec nejlepší je, když se u toho nemluví. Jsem v úplném zenu.

Kde se vidíte se svým pracovním rozptylem za deset let?

Doufám, že si touto denní dobou budu číst, pít u toho čaj. Líbilo by se mi, kdybych stále studoval. Za těch deset let mi bude 31, předpokládám, že modeling už dělat nebudu. Rád bych hrál, psal… Jak jsem říkal, nechám se překvapit tím, co bude. Snažím se žít teď tak, abych si mohl vybrat to, co mě naplní.

Vydáte někdy své básně a povídky?

Jeden kamarád už na mě podobně tlačí s tím, že jeho nakladatelství by se už něco podobného letos hodilo. Já si však myslím, že budu ještě chvilku psát do šuplíku, pak si vyhradím čas na to vše dát do určité formy. Zatím své výtvory průběžně publikuji na Instagramu pod jménem Pseudobásník.

Foto: Endorfilm