Tak, aby chránilo nový život před predátory a pomohlo bezmocnému mláděti k prvnímu nadechnutí. Biolog Shane Gero a špičkové algoritmy Projektu CETI poprvé zdokumentovali „velrybí sociální smlouvu“, která bourá naše představy o tom, co se skutečně děje pod hladinou oceánu. Nejsme v tom sami v hlubinách existuje svět, který si s námi v empatii a spolupráci nezadá.

Když velryby drží stráž: Příběh Shana Gera a jedenácti vorvaňů, kteří změnili vědu

Karibské moře v červenci dokáže být neuvěřitelně krásné. Voda má barvu starého tyrkysu, vzduch voní solí a dálkou, a na obzoru se táhnou zelené kopce ostrova Dominika jako kulisa z jiného světa. Pro velrybího biologa Shana Gera není tento pohled ničím výjimečným. Strávil zde tisíce hodin na palubě výzkumných lodí, zíral do vln a čekal. Čekal na moment, kdy se z hloubky vynoří někdo, koho zná. Někdo, komu dal jméno. Někdo, o jehož životu ví víc než o životě většiny lidí kolem sebe.

Osmého července 2023 přišel moment, na který celý svět čekal – aniž by o tom svět vědělFoto: Petr Janaš, Geminy AI

Jihozápadní pobřeží Dominiky: Místo přelomového vědeckého objevu. V červenci 2023 se vody u jihozápadního pobřeží Dominiky staly svědkem události, která navždy změnila naše chápání vorvaního sociálního života. Loď Projektu CETI zde zdokumentovala něco, co vědci dosud nikdy nezachytili zblízka – porod vorvaně.

Gero stál na palubě, oči přivřené proti rannímu slunci, a díval se na skupinu vorvaňů, kteří se chovali… divně. Ne nebezpečně. Ne agresivně. Prostě divně. Tiše. Nehybně. Jako by celý oceán okolo nich zadržel dech. A pak přišel výbuch tmavé krve.

Muž, který naslouchá velrybám

Než pochopíme, co se toho červencového rána stalo, musíme pochopit muže, který tomu byl přítomen. Shane Gero není typický vědec. Není to ten typ akademika, který tráví život v laboratoři obklopen vzorky a tabulkami. Je to člověk, který se rozhodl věnovat svůj život bytostem, jež žijí v prostředí pro nás nepřístupném, komunikují způsobem, kterému dosud nikdo plně nerozumí, a vykazují společenskou složitost, která nás stále znovu a znovu překvapuje.

Toto je první důkaz asistence při porodu u neprimátů. Je fascinující vidět mezigenerační podporu babičky její rodící dcery a podporu od ostatních, nepříbuzných samic.

Shane Gero pro deník New Scientist, www.nationalgeographic.cz

Kanadský velrybí biolog, vědec v rezidenci na ottawské Carleton University, zakladatel Dominica Sperm Whale Project a vedoucí biologické části Projektu CETI, to je Shane Gero. Užasný příběh o posedlosti, trpělivosti a hlubokém respektu k jiné formě inteligence.

V roce 2005 připlul Gero poprvé k Dominice s jednoduchým cílem: porozumět vorvaňům. Ne jako abstraktní biologické entitě. Ne jako statistickým vzorkům. Ale jako rodinám. Jako komunitám s vlastní historií, vlastní kulturou, vlastními vztahy.

Od té doby strávil tisíce hodin v jejich společnosti. Naučil se rozeznat každého jedince, podle jizev na kůži, podle tvaru ocasních ploutví, podle způsobu, jakým vyplouvají k hladině. Dal jim jména. Sledoval, jak vyrůstají, jak navazují vztahy, jak truchlí nad ztrátami. A pomalu, rok po roce, začal odhalovat, že svět vorvaňů je nesrovnatelně složitější, než si kdokoli dovolil připustit.

„Každý den strávený s velrybami mi připomíná, jak málo toho víme,“ říkal Gero. „A zároveň, jak úžasné je každé nové poznání.“

Projekt CETI: Ambice rozluštit velrybí jazyk

Aby Gero mohl svůj výzkum posunout na zcela novou úroveň, stal se biologickým vedoucím jedné z nejambicióznějších vědeckých iniciativ současnosti – Projektu CETI.

CETI, celým názvem Cetacean Translation Initiative, je mezioborová vědecká organizace, která si dala za cíl doslova přeložit jazyk velryb. Využívá k tomu kombinaci bioakustiky, strojového učení, analýzy sítí a pokročilé robotiky. V čele projektu stojí David Gruber, průzkumník National Geographic, a spolupráce zahrnuje vědce z předních světových institucí.

V praxi to vypadá takto: v Karibiku kolem Dominiky byla rozmístěna rozsáhlá síť hydrofonů, které nepřetržitě zaznamenávají zvuky pod hladinou. Na velryby jsou připevňovány bioakustické senzory. Drony sledují jejich pohyby z vzduchu. A všechna tato data, doslova terabajty zvuku, obrazu a pohybových vzorců jsou pak analyzována algoritmy strojového učení, které hledají vzory, opakování, strukturu.

Vorvaně komunikují pomocí tzv. coda, krátkých rytmických sekvencí klikotů. Každý klan má svůj vlastní repertoár těchto sekvencí, jakýsi dialekt, který identifikuje příslušnost ke skupině. Dosavadní výzkumy Projektu CETI naznačily něco překvapivého: struktura vorvaní komunikace je dramaticky složitější, než se předpokládalo. Obsahuje prvky připomínající souhlásky a samohlásky lidské řeči. Má znaky, které lingvisté spojují s jazykem – nejen se signály.

Ale ani Gero, ani Gruber, ani nikdo z jejich týmu nebyl připraven na to, co jim 8. července 2023 předvedla skupina vorvaňů zvaná Unit A. Unit A není pro Shana Gera jen označení výzkumné skupiny. Je to rodina, kterou sleduje roky. Zná každého jejího člena. Zná jejich historii, jejich vztahy, jejich zvyky.

Anketa

Co je pro vás v tuto chvíli největším symbolem ohrožení nezávislosti České televize?

• Personální čistky: Odchody výrazných a kritických tváří (Moravec, Fridrichová, Železný).

• Finanční tlak: Snaha politiků zrušit poplatky a napojit ČT na státní rozpočet.

• Zásahy Rady ČT: Překračování kompetencí radních a jejich vliv na dramaturgii.

• Vnitřní rozkol: Ztráta jednoty v redakci a vzájemné obviňování novinářů.

Celkem
hlasovalo
3507
čtenářů.

Skupinu tvoří jedenáct vorvaňů rozdělených do dvou genetických linií, dvou rodin, které žijí společně v karibských vodách. První linii vede Lady Oracle. Druhou Fruit Salad. A právě toto soužití dvou rodin pod jednou „střechou“ jedna sociální jednotka tvořená dvěma příbuzenskými větvemi.

Mezi členy Unit A patří i devatenáctiletá samice jménem Rounder. Gero ji sleduje od jejího mládí. Zná její hlas, tedy její coda. Zná její místo v hierarchii skupiny. Ví, kdo jsou její příbuzné, kdo jsou její přátelé. A ví, že čeká mládě. Nebo spíše věděl to zpětně. V okamžiku, kdy Gero toho rána namířil svůj pohled na Unit A, netušil, že je svědkem jednoho z nejzásadnějších momentů vorvaního rodinného života.

Ticho před bouří. Bylo to ticho, které ho jako první upoutalo

Vorvaně z Unit A se chovaly neobvykle. Normálně by byli rozptýleni po širokém úseku moře, každý zaměřen na lov. Vorvaně jsou mistři hlubinného potápění, dokáží se ponořit do hloubky přes tisíc metrů a vydržet pod vodou více než hodinu. Jejich každodenní život je rytmem ponoření a vynoření, pronásledování kalamarů v naprosté tmě oceánské propasti. Toho rána ale nikdo nedokazoval nic takového. Celá skupina se tísnila u hladiny. Všechny velryby byly otočeny stejným směrem k Rounder. Nekomunikovaly obvyklým způsobem, neklikaly svými charakteristickými sekvencemi. Bylo to, jako by se celá rodina zastavila a čekala. „Všichni biologové na palubě ztráceli hlavu,“ popsal Gero tento okamžik. A pak přišel výbuch krve.

Tmavý oblak se rozlil vodou jako inkoustová skvrna. Na první pohled děsivý, nečekaný, zneklidňující. Gero a jeho kolegové pomysleli na nejhorší – útok pilotních velryb, o kterých je známo, že vorvaně obtěžují, a kteří byli v oblasti té noci zaznamenáni. Ale pak se z vody vynořil malý ocas. A za ním hlava. A v tu chvíli pochopili: rodí se nový vorvaň.

Pět a půl hodiny, které změnily vše. To, co následovalo, bylo vědecky bezprecedentní. Gero rychle reagoval. Drony vzlétly do vzduchu, hydro záznamy byly spuštěny na plný výkon, kamery začaly zachycovat každý pohyb. Tým věděl, že jsou svědky něčeho výjimečného. Netušili ještě, jak výjimečného. Porod samotný trval 34 minut. Třicet čtyři minut, během nichž ostatní samice z Unit A přistoupily k Rounder způsobem, který nikdo před tím nikdy u vorvaňů nepozoroval, natož zdokumentoval.

Jiné dospělé samice se potápěly pod Rounderovu ocasní ploutev. Mnohé se otočily na záda, hlavami namířenými k místu porodu. Jako kdyby aktivně asistovaly. Jako kdyby… pomáhaly. Ale to byl teprve začátek. Jakmile se mládě narodilo, malé, zmotané, bezmocné – změnilo se chování celé skupiny dramaticky a okamžitě. Všech jedenáct vorvaňů se stalo aktivními. Všichni najednou. Jako by spustil někdo zvon a dal signál k akci.

Velryby obklopily novorozence. Tiskly ho mezi svá těla. Dotýkaly se ho hlavami. Tlačily ho na povrch, přes hladinu, po svých vlastních tělech. A především – vynesly ho nahoru. K vzduchu. K životu.

Proč je toto tak důležité? Aby člověk pochopil, proč je toto chování tak zásadní, musí nejprve pochopit jednu nemilosrdnou pravdu o porodu pod vodou. Vorvaňata se rodí ocasem napřed. Tento evoluční trik zabraňuje tomu, aby se utopila během porodu, hlava, která by musela dýchat, je tak chráněna co nejdéle. Ale jakmile se mládě narodí, nastane nový problém: novorozenec neumí plavat. Vůbec. V prvních hodinách svého života je zcela bezmocný. A pokud ho nikdo nevynese k hladině, kde se může poprvé nadechnout, jednoduše se utopí. Proto je skupinová péče po porodu pro vorvaně otázkou života a smrti mláděte.

Co ale vědce překvapilo, nebylo jen to, že velryby mládě vynesly. Překvapilo je, jak to udělaly. A kdo to udělal. Analýza záběrů z dronu, provedená pomocí pokročilého modelu strojového učení, odhalila překvapivě strukturovanou síť interakcí. Každá velryba měla svou roli. Každá přispěla. A co bylo nejpozoruhodnější – velryby geneticky nepříbuzné s mládětem se podílely stejně aktivně jako příbuzné.

Nejblíže Rounder a jejímu mláděti zůstávaly samozřejmě nejbližší příbuzné: teta Aurora, babička Lady Oracle. Ale těsně vedle nich setrvávala po celou dobu i mladá samice jménem Ariel, nepříbuzná s mládětem, nedospělá, bez vlastních potomků. Proč? Vědci spekulují, že si možná procvičovala mateřské dovednosti. Ale ať už byl důvod jakýkoli, její přítomnost vypovídá o něčem hlubokém: o sociální struktuře, která přesahuje příbuzenské vazby.

Stráž proti vetřelcům a péče o novorozence nebyla jedinou výzvou, které Unit A toho dne čelila. V průběhu porodu se k rodící skupině začali přibližovat cizí velryby. Nejprve hejno pilotních velryb – kulohlavci, kteří jsou vůči vorvaňům občas agresivní. Pak velká skupina plískavic saravackých.

A tehdy se ukázala další dimenze skupinové ochrany. Dospělí jedinci z Unit A manévrovali tak, aby novorozence před vetřelci chránili. Postavili se mezi ně a mládě. Tvořili živou zeď. Byli ochotni konfrontovat potenciální nebezpečí namísto úniku. Toto chování – koordinovaná obrana novorozence před predátory nebo agresory – je samo o sobě mimořádné. Ale v kontextu celého dne bylo jen dalším střípkem mozaiky, která vykreslovala stále komplexnější obraz vorvaní společnosti.

Zvláštní byl i případ Allana, nedospělého samce a strýce novorozence. Vorvaní samci normálně opouštějí rodinu a vydávají se na osamocenou pouť oceánem. Allan trávil v měsících před porodem čas o samotě. Ale toho dne zůstal. Zůstal se skupinou. A po porodu se dokonce pokusil přiblížit k novorozenci. Starší samice ho vytlačily. Vykázaly ho na okraj skupiny.

Ani toto nebylo náhodné. Analýza ukázala, že pozice každé velryby ve skupinové hierarchii přímo ovlivňovala, jakou roli zastávala během porodu a péče po něm. Šlo o strukturovanou, organizovanou akci – ne o chaos instinktů.

Jak velryby mluvily o porodu?

Zatímco drony zachycovaly vizuální data, hydrofonová síť Projektu CETI zaznamenávala pod hladinou něco stejně fascinujícího: proměny vorvaní komunikace. V nejdramatičtějších momentech v okamžiku samotného porodu a pak znovu při přiblížení kulohlavců, velryby změnily svůj způsob klikání. Intenzita vzrostla. Styl se proměnil. Nejčastěji zazněla coda 1+1+3: dva klikoty, krátká pauza, tři rychlé klikoty za sebou. Klik – klik – kliklikllik.

Vědci se domnívají, že tato specifická coda posiluje pocit sounáležitosti a sociální vazby v klanu. Je to možná vorvaní ekvivalent toho, co lidé dělají v krizových situacích – přibližují se k sobě, dotýkají se, mluví. Připomínají si, kdo jsou. Připomínají si, že nejsou sami.

Gero to komentoval s vědeckou přesností, ale i s pozoruhodnou pokorou: „Jejich mozek odvádí mnohem více práce, než jen ‚jsi můj bratr‘ nebo ‚voníš jako já‘. To, co dělají, vyžaduje vyspělé kognitivní a komunikační schopnosti. A my teprve začínáme chápat, jak vyspělé jsou.“

Potřebovali celou „vesnici vědců“. Zpracování dat z tohoto jednoho dne bylo samo o sobě monumentálním úkolem. Záběry z dronu, hodiny videomateriálu zobrazujícího jedenáct velryb v třepotech a cákancích mořské vody, byly vloženy do modelu strojového učení. Ten dokázal z obrazu rozlišit pohyby jednotlivých zvířat, analyzovat jejich orientaci, frekvenci vzájemných interakcí, koordinaci pohybů.

Ale identifikace konkrétních jedinců, kdo je Rounder, kdo je Lady Oracle, kdo je Ariel, vyžadovala lidský pohled. Gero musel záznamy procházet ručně, znovu a znovu, aby model „naučil“ rozeznávat tváře (respektive ocasy a hřbety) velryb, které on sám znal osobně.

Tým síťové analýzy pod vedením matematika Giovanniho Petriho pak dokázal sledovat, jak se měnily vztahy uvnitř skupiny v průběhu celého porodu. Kdo byl blízko koho. Kdo se věnoval mláděti. Kdo strážil perimetr. Kdo se vzdaloval a kdy. Výsledkem byl graf sociálních interakcí s mimořádnou vypovídací hodnotou, mapa vorvaní spolupráce v reálném čase.

Výsledky byly publikovány ve dvojici vědeckých studií – jedna v prestižním časopise Science, druhá v Scientific Reports – a okamžitě přitáhly pozornost celého světa.

34 milionů let kooperace. Co toto chování znamená z evolučního hlediska?

Vorvani patří mezi ozubené kytovce, skupinu, která se oddělila od ostatních kytovců zhruba před 34 miliony let. A právě ozubení kytovci jsou jediní, u nichž bylo pozorováno skupinové vynášení mláďat k hladině po porodu. Autoři studie naznačují, že skupinová porodní asistence u předků dnešních ozubených kytovců mohla vzniknout právě v době jejich vzniku, a trvá dodnes. Je to pradávná adaptace, zakořeněná hluboko v evolučním dědictví těchto živočichů.

Ale co je ještě pozoruhodnější: kooperativní porodní asistence, tedy pomoc nepříbuzných jedinců rodící samici, byla dosud považována za výsadně lidský jev. Poté ji zdokumentovala etnoložka Elisa Demuru u bonobů. A nyní – u vorvaňů.

Tyto tři druhy, lidé, bonobové, vorvaně jsou si evolučně velmi vzdáleny. Přesto všichni tři vyvinuli obdobné chování. Co mají společného? Komplexní sociální struktury. Pevné vazby uvnitř skupin. Schopnost komunikace, která přesahuje prosté signály. Kooperace při porodu se zdá být přirozeným důsledkem dostatečně rozvinutého sociálního světa, bez ohledu na to, zda tento svět existuje na souši nebo v hlubinách oceánu.

Gero používá pro to, co pozoroval, termín: sociální smlouva

V Unit A existují dvě genetické linie, rodina Lady Oracle a rodina Fruit Salad. Jsou to v podstatě dvě rodiny, které se rozhodly žít společně. Sdílejí teritorium, sdílejí potravu, sdílejí nebezpečí. A toho červencového rána sdílely i porod. Samice z rodiny Fruit Salad pomáhaly Rounder, která patří do linie Lady Oracle. Pomáhaly mláděti, které s nimi geneticky nesouviselo. Vystavovaly se potenciálnímu nebezpečí kvůli potomkovi jiné rodiny. Proč?

Z čistě genetického hlediska to nedává smysl. Ale z hlediska sociálního kapitálu – ano. Tím, že pomáháš ostatním, investuješ do skupiny, která pak pomůže tobě. Je to sdílení zátěže a rizika. Je to budování důvěry. Je to – sociální smlouva.

„Toto společné úsilí vypovídá o pevnosti oné sociální smlouvy mezi rodinou Fruit Salad a rodinou Lady Oracle,“ říká Gero. A pak dodává něco, co zní jako filosofická úvaha, ale je to zároveň vědecká hypotéza: „Konečným cílem je porozumět věcem, na nichž záleží bytostem, které jsou od nás zásadně odlišné.“

Výzkum stále pokračuje. Vokalizace zaznamenané během porodu jsou analyzovány v kombinaci s vizuálními daty, aby vědci mohli spojit konkrétní zvukové sekvence s konkrétními akcemi. Dalším krokem Projektu CETI je vytvoření dostatečně rozsáhlého slovníku vorvaní komunikace, který by umožnil, byť jen přibližné, byť jen hypotetické porozumění tomu, co si velryby říkají.

Co nám velryby říkají o nás samých

Existuje pokušení interpretovat tento objev jako potvrzení toho, co jsme vždy intuitivně tušili: že nejsme sami. Že komplexní emocionální a sociální život není výsadou lidí. Že hluboko v oceánu existují bytosti, jejichž vnitřní svět je bohatší a složitější, než jsme si, kdy dovolili připustit. Shane Gero by pravděpodobně před takovým výkladem varoval. Byl by přesný, vědecky opatrný. Řekl by, že nevíme, co vorvaně cítí. Že nemůžeme nahlédnout do jejich mysli. Že musíme být obezřetní, když antropomorfizujeme jejich chování.

A přesto. Existuje záběr z dronu, pár sekund videa zachyceného nad karibskou vodou toho rána, na kterém je vidět novorozené mládě, obklopené jedenácti těly, nesené k hladině, k prvnímu nadechnutí, k životu. A okolo něj jedenáct velryb, které se rozhodly zůstat. Které se rozhodly pomoci. Které tvořily kruh kolem nejzranitelnějšího člena, které jejich skupina měla.

Člověk, který byl přítomen tomuto momentu, biolog, vědec, člověk, který strávil celý svůj profesionální život v jejich společnosti, řekl jedinou větu, která možná říká víc než jakákoli vědecká studie: „Všichni biologové na palubě ztráceli hlavu.“ A v tom je snad největší objev. Ne v datech. Ne v grafech sociálních sítí. Ne v analýzách klikotů. Ale v tom momentu prostého, bezbranného úžasu, kdy si lidé stojící na palubě lodi uprostřed Karibiku uvědomili, že sledují něco, co přesahuje hranice toho, co považovali za možné.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.Vorvaně drží stráž. Vorvaně mají sociální smlouvy. Vorvaně si pomáhají přivést na svět nový život. A my teprve začínáme naslouchat.