(Od naší spolupracovnice z Charkova)
„Rychle, za chvíli spustí. Jsou přesní a pravidelní. Jako by pro ně zabíjení bylo rutinním zaměstnáním. Úderem čtvrté tady každý den začíná peklo. Nonstop ostřelování a bombardování. Trvá hodinu. Pak znovu pozdě večer a v noci. Včera během útoku zničili dvacet domů,“ říká roztřeseným hlasem paní Natálie a strká na zadní sedadlo osobního auta poslední tašky se svými věcmi. Kufr vozu je už plný.
Z asi dvoukilometrové vzdálenosti k nám doléhají v několikaminutových intervalech zvuky dopadů zatím osamocených leteckých klouzavých bomb KAB, jimiž ruští okupanti zasypávají poslední týdny právě i obec Oskil. Rozkládá se na obou březích řeky Severní Doněc u hranic Charkovské a Doněcké oblasti, na doslech a nyní už i dostřel ruské armády.
Malebná řeka plná kouzelných meandrů, v nichž ještě před pěti lety bujel život, se stala tekutou frontovou linií nesoucí smrt. Po jejím druhém břehu okupanti postupují a terorizují vše tady, na naší straně.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Já ten strach zkoušela i zajídat, říká Natálie.
Vražedné hromobití
Paní Natálie je ředitelka zdejší základní školy a musí se kvůli blížící se frontě a hlavně již několik týdnů trvajícím masovým vzdušným útokům evakuovat ze svého domu. Ještě před pár hodinami přitom chtěla věřit, že se to nestane. Teď nás se strachem v hlase popohání, abychom se nezdržovali. Blížící se zvuky výbuchů, které by snad amatérovi mohly připomínat vzdálené hromobití, v ní viditelně spouštějí paniku.
Pochopitelně – ani nespočítá, kolik dní a nocí už nespali.
„Já ten strach zkoušela i zajídat, ale to moc nepomohlo, zato jsem přibrala pár kilo,“ pokouší se o zlehčení situace, ale nedaří se. Hlas se jí třese smutkem a dojetím dál.
Obejme svého muže, který je velitelem zdejší vojenské správy a jednou z jeho povinností je dohlížet na Oskil, dokud zde budou nějací místní lidé a vojáci.
Ve vsi částečně funguje už jen jeden malý obchůdek, ale i ten brzy zavře. Z asi tří tisíc místních jich ještě obec neopustilo zhruba šest set. Plus několik desítek vojáků, kteří se snaží – dosud marně – zastavit pomalý, ale jistý postup okupačních vojsk.
V objetí se svým mužem ředitelka místní školy pláč nezadrží. Ten jí otře dlaněmi slzy a odvede k autu, slíbí, že bude krmit kočky a vůbec všechna zvířata, a paní Natálie si s povzdechem sedá na zadní sedadlo, bočním okýnkem se loučí i s jejich domem.
„Vidíte, kvetou a nějací Rusáci jsou jim jedno,“ řekne a ukáže na modřence na probouzející se zahradě.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Školu v Oskilu, zničenou po první okupaci, se podařilo krásně opravit. Nyní je vše cenné odvezeno do bezpečí ve vnitrozemí.
Vedle tašek s osobními věcmi, a hlavně lejstry a počítačem, aby mohla i v Charkově dál každý den pracovat, leží pod sedadly neprůstřelné vesty – automatická výbava těch, kdo jezdí takto blízko k linii fronty.
„A nezapomeň na prádlo,“ ještě zavolá z okýnka na muže, aby mu připomněla, že pračka je plná a dosud pere.
Uvnitř domu i v nejbližším okolí, pokud si nevšimnete rozbombardovaných staveb, to na první pohled vypadá, že je slunečná jarní neděle na východě Ukrajiny zasvěcená tak trochu předvelikonočnímu úklidu.
Protidronové sítě
Ještě ráno byla paní Natálie rozhodnutá navzdory kritické bezpečnostní situaci v Oskilu zůstat. Ona svého muže neopustí.
„Byla jsem tady s ním celou dobu, když začala válka a Oskil okupovali poprvé, nenechám ho samotného teď,“ věřila.
Před polednem však už telefonovala, jestli pro ni dokážeme obratem přijet a evakuovat ji. Domov opouštěla právě na nátlak svého manžela, který prohlásil, že nemůže zachraňovat Oskil a ještě se strachovat o její život. Jak má navíc přesvědčit zbylé obyvatele k evakuaci, kdyby jeho žena zůstávala?
Bylo třeba pospíchat a stihnout ji naložit a odvézt do čtvrté hodiny odpolední. Jinak bude příliš vysoké riziko, že cestu do Oskilu a zpět nepřežijeme, zopakovala několikrát.
Cesta z Charkova do Oskilu trvá zhruba dvě hodiny a vede přes Izjum. Město, které je po Slovjansku a Kramatorsku dalším velkým cílem ruských agresorů. Z Izjumu se otevírá přímá cesta právě na Charkov.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Za blockpostem zhruba čtyřicet kilometrů od Charkova, se silnice promění v tunel ze sítí.
Vyrážíme s Vasilisou – je vedoucí centra Uyava, které se v Charkově věnuje dětem zasaženým válkou a také mimo jiné podporuje oskilský školní fotbalový tým. Ovšem všechny děti z Oskilu byly povinně evakuovány již před týdnem. Narychlo jsme do kufru auta naložily pytle suchého krmiva pro opuštěné válečné psy a kočky, které předáme manželovi paní Natálie.
Již pár kilometrů za blockpostem města Čugujiv, které je zhruba čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Charkova, se silnice promění v tunel ze sítí. Tento hlavní a v podstatě jediný přímý silniční tah na Izjum a dále Slovjansk a Kramatorsk je chráněn soustavou tyčí, na nichž jsou zavěšeny sítě. Lesknou se ve slunci jako pavučinová krajka a mají ochraňovat projíždějící automobily proti dronům. Částečně to pomáhá, ale při masovém útoku je takováto síť v podstatě jen zpomalením.
Na silnici míjíme ohořelé vraky aut.
V posledních týdnech se buduje takováto protidronová ochrana i nad severovýchodní okružní silnicí kolem samotného Charkova, kde nyní žije víc než milion a tři sta tisíc lidí. Ochranná pavučina je tam pro změnu zelená, není v tom ale žádný strategický záměr, zkrátka se podařilo sehnat zelené sítě.
Bohužel před třemi týdny už i do Charkova doletěly první ruské drony řízené optickým vláknem, které v podstatě nelze rušit a je téměř nemožné je sestřelit a zneškodnit. Protidronová síť kolem okružní silnice má tedy i zde také spíš zpomalovací a psychologický efekt.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Ochranná pavučina nad okružní silnící kolem Charkova je zelená. není v tom žádný strategický záměr…
Horší než poprvé
Obec Oskil zažila ruskou okupaci v roce 2022 po začátku války. Trvala víc než šest měsíců a několik set tamních obyvatel ji přežilo na místě.
Paní Natálie se svým mužem stihli utéct před ruskými teroristy na poslední chvíli. „Měli jsme štěstí, že jsme vypadali jako jiní civilisti a vlekli tašky plné osobních věcí. Kdyby věděli, kdo je můj muž a že já jsem ředitelka ukrajinské školy, popravili by nás hned,“ vzpomíná paní Natálie.
A líčí návrat po osvobození Oskilu ukrajinskými jednotkami na začátku zimy: „Z našeho domu zbyly jen zdi, vyrabovali a zničili všechno. Dům byl plný exkrementů a… no, to nechcete vědět.“
Také školu, ze které si okupanti udělali hlavní štáb, našli vybílenou: „Co nemohli odnést, to zničili, postříkali zdi i tabule barvami, co nelze smýt, nápisy Zet a ruskými nacionalistickými vulgarismy, rozřezali tapety, žaluzie… Dali jsme všechno za ty tři roky do pořádku, dokonce jsme školu vybavili a zařídili lépe. Troufám si říct, že tak moderní školu nemá mnoho velkých měst,“ popisuje a dodává, že to vše bylo možné z velké části díky humanitární zahraniční pomoci a také centru Uyava.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Po první okupaci, která začala po začátku války v roce 2002 a trvala půl roku, zanechali ruští vojáci školu zničenou – na zdi i tabule nastříkali Z.
Nyní je škola evakuovaná. Vše cenné je odvezené a uložené v bezpečí ve vnitrozemí.
Oskilskou školu jsem několikrát v minulém roce navštívila a viděla na vlastní oči opravdu špičkové moderní zázemí včetně dílen s 3D tiskárnami. Ve škole také vznikl skvělý smíšený školní fotbalový tým… Ještě před půl rokem měla jak ředitelka, tak děti velkolepé plány na letošní rok. Těšili se na další turnaje po kraji…
A pak se začali ruští vojáci znovu přibližovat, tréninky nebyly možné, zápasy se zrušily; ne všichni z těch, co jsem loni poznala, žijí.
„Je to horší, než to bylo po začátku války. Tehdy Oskil sice ostřelovali, ale hlavně nás chtěli obsadit. Nešlo jim o to zničit vesnici. Teď ale bombardují, ostřelují a likvidují, vraždí. Z Oskilu budou brzy jen ruiny. Už i vojáci postupně odjíždějí,“ konstatuje paní Natálie.
Peklo a kolaboranti
„Někteří z těch, co v Oskilu stále zůstávají, na Rusy čekají. Něco jako pátá kolona. Byli tu vždycky. Myslí si, že když přežili první okupaci, zvládnou to i nyní. Jenže si neuvědomují, že teď to je mnohem horší peklo. Rusáci Oskil likvidují, útočí tam, kde zaznamenají známky života, vraždí nás. A povraždí i je. Oni teď nepotřebují kolaboranty, ale mrtvou zónu,“ vysvětluje ředitelka školy.
Prožila v obci třicet let, do školy před válkou chodily dvě stovky dětí, během války zbylo necelých osmdesát.
Foto: Adéla Knapová, Novinky
Ředitlka školy paní Natálie nepočítá s tím, že ještě někdy uvídí třídy, které po první okupci krásně opravili a moderně vybavili…
„Oskil se liší od okolních obcí. Na jednu stranu tady vždycky byli velmi svérázní lidé, kteří šli do sporu a fyzického odporu proti nařízením třeba i bolševické vlády, pokud se jim to nelíbilo. Na druhou stranu tu byla velká část lidí, co vzhlížela k Rusku. Řekla bych, že tak sedmdesát procent místních mluvilo do války rusky a odmítalo ukrajinský jazyk. A pokud jde o lidi, co tam i teď zůstávají… Mnoho z nich byli a jsou ruští kolaboranti. Čekali na ruské vojáky a pomáhali jim. Byli v šoku, když Oskil naše jednotky osvobodily,“ říká paní Natálie.
Hodně místních i s dětmi prý po začátku války uteklo do Ruska. Rozhodně jich bylo víc než těch, co prchli do bezpečí na západ země.
„Nejsmutnější bylo, že právě ty děti, které byly nejaktivnější, nejagilnější a vyhrávaly všemožné soutěže a školní olympiády, skončily v Rusku,“ krčí rameny.
Když se jí ptám, jestli opravdu věří, že se ještě do svého domu vrátí, neodpoví a v očích má opět slzy. Na otázku, jak vidí budoucnost Oskilu, hluboce vzdychne: „Bude to šedá zóna, bohužel.“
Šedou zónou je označováno území, které se nepodařilo zcela ovládnout ani jedné straně; je často zaminované, nebezpečné, protože se o ně průběžně vedou boje, nebo na něm probíhají záškodnické akce, je často zamořené, znečištěné a zcela zničené.
