Na své tři olympijské účasti, šesté místo v Evropě či mistrovství světa, které se konalo v Praze před 33 lety. „Moc často se nám nepovede setkat, spíš díky takovým akcím,“ říká nyní 58letý Šimeček. „Ale jsme za to moc rádi,“ přitakává jeho o pět let mladší někdejší krasobruslařská partnerka.
Co se vám nejvíc zapsalo do paměti ze šampionátu, který v roce 1993 hostila Praha?
Mrázová: Všichni mluvili o Slovanských tancích, na které jsme jeli, i teď mi spousta lidí připomíná, že byly úžasné.
Šimeček: Vybrali jsme dobré téma. Do té doby jsme jezdili výrazové tance, na Spartaka, Rachmaninova… Ale změnili pravidla, že hudba musí být taneční, zmenšil se výběr a Slovanské tance nám přišly pod ruku.
Mrázová: Někdo přinesl desku a začali jsme ji poslouchat, pak jsme ji museli sestříhat. Měli jsme trenéra Borise Rubleva, který byl z Ukrajiny, říkal, že má jiný naturel a je pro něj těžké pochopit ten český charakter. Ale povedlo se, včetně kostýmů. A měli jsme tam rodiče, kteří za námi stáli.
Šimeček: Jen se nám přihodila jedna nepříjemnost, že hned při povinném tanci byl nějaký fanoušek tak nedočkavý, že nám hodil na led květinu. Tak jsme byli zastaveni rozhodčími a jeli jsme znovu. To se nám nikdy jindy nestalo, na pohodě nám to moc nepřidalo.
Mrázová: Jízda se musela přerušit, my se museli zklidnit a jet od začátku. Aspoň to bylo napínavé.
Není snadné vydržet spolu tak dlouho jako vy, když spolu trávíte spoustu času na trénincích a soustředěních. Jaký byl váš recept?
Mrázová: Nikdy jsme neměli krizi. Jasně, přeli jsme se někdy o cestu, jak pokračovat, ale to je asi normální. Martin byl nejlepší partner, jakého jsem mohla mít. Když jsem dala někam ruku, on tam byl.
Šimeček: Měli jsme jistotu, že když jedeme na závody, tomu druhému se nerozklepou kolena. Oba jsme byli psychicky stabilní.
Mrázová: Pomáhali nám i rodiče. Trénovali jsme v Praze a přijížděli za námi, povzbudit nás, přivézt jídlo. Šimečkovi to měli blíž, tak jezdili častěji. Pamatuju, jak nám tvoje maminka dovezla něco dobrého, třeba mandarinky, že musíme jíst vitamíny.
Šimeček: Na co ty si všechno nevzpomeneš. (úsměv)
Mrázová: Třeba na tu rajskou, když jsem vařila a ty ses na mě obrátil, že maminka říká, jak se nemá moc přihřívat, protože by byla řídká. (úsměv) Bez rodičů by to nešlo.
Foto: Václav Jirsa, Sport.cz
Čeští krasobruslaři Kateřina Mrázová a Martin Šimeček během aktivní kariéry.
Jak jste se vůbec dali dohromady jako taneční pár?
Mrázová: To zařídil Martin.
Šimeček: Jezdil jsem v tanečním páru a partnerka se zranila. Chtěl jsem pokračovat, tak jsme s trenérem Janem Bartákem hledali a všiml si Katky. Dostali jsme doporučení, že je šikovná sólistka, a Katka kývla, že to zkusí.
Mrázová: Já byla v maturitním ročníku, říkala jsem si, že po sezoně skončím. V republice jsem byla třetí, jedna trenérka mi bruslení otrávila, chtěla jsem se dostat na práva. A přijel Martin a přesvědčoval mě, ať to zkusíme. Říkala jsem mu, že pro mě je teď důležité se dostat na vysokou školu, ale když se to povedlo i do Prahy, tak jsme to zkusili. Martin s panem Bartákem mě rychle všechno naučili.
Šimeček: A to přišel ještě jeden problém.
Mrázová: V říjnu jsme měli jet na první závody do Dněpropetrovsku. Jezdili jsme volnou na hudbu od Rachmaninova, dělala jsem tam jeden přeskok, kdy mě měl vytáhnout nahoru, a najednou zařval, ruka mu zůstala nahoře. A to jsme druhý den měli letět.
Šimeček: Měl jsem s ramenem drobné problémy už předtím, ale teď jsem udělal špatný pohyb, takže se mi nevrátilo zpátky. Musel jsem do nemocnice, zavázali mi ruku k břichu a měsíc jsem s ní nemohl hýbat.
Mrázová: Zavazovala jsem mu brusle, abychom mohli jezdit, přesto jsme pak vyhráli mistrovství republiky, jeli na Evropu a hned byli desátí. Rozhodčím jsme se líbili.
Po delší době je v posledních letech vaše disciplína opět v Česku vidět. Co říkáte na sourozence Mrázkovi a Taschlerovi, kteří se dostávali mezi širší elitu, ale nyní se příliš neposouvají?
Mrázová: Moc jim fandíme, jsou na vysoké úrovni. Ale v tom dalším olympijském cyklu se potřebují dostat dál. Potřebují podle mě i větší propagaci, jako když s námi jezdil profesor Dědič (tehdejší předseda svazu). Je dobré připomínat, co ten pár umí, jak má natrénováno, s jak kvalitními kouči trénuje, co jejich programy připomínají… V tom je důležitá i taková politická role svazu, aby ho propagoval. Jinak přijede, zajede jízdu, odjede a nikdo ho moc nezná.
Šimeček: Našlápnuto mají dobře, ale pamatuju si, co nám radila (slavná trenérka Míla Nováková). Musíte se něčím odlišit, mít nějaký highlight. V kostýmech, pojetí, prezentaci.
Mrázová: Jako když Duchesnayovi přišli s pralesem, to bylo úplně mimo bruslení.
Šimeček: Ale bylo to tak zajímavé, že to zabralo.
Mrázová: I Rusové vítězili nejen díky své dokonalosti, ale i tou odlišností, ať to byli Griščuková, Platov nebo Usovová, Žulin. Nebo na Bolero Torvillové s Deanem nikdo nezapomene… Jejich technické dovednosti jsou dobré, ale je třeba se něčím ozvláštnit. Je to show a divadlo a teď ještě větší než za nás, všechno se dělá pro diváky.
Foto: Vlastimil Vacek, Sport.cz
Bývalý krasobruslařský pár Kateřina Mrázová a Martin Šimeček na tribuně O2 areny.
Taschlerovi jsou z Brna, jako vy, Kateřino. Pamatujete si je už v dětském věku?
Mrázová: Oni mě žádali o pomoc, ale měla jsem malého syna, pracovala už u soudu a bylo toho moc. Na led jsem se dostala málo, ale naplno to nešlo, i když mě to bavilo.
Vy jste si, Martine, ještě prodloužil kariéru třeba i bruslením na lodi.
Šimeček: Nejdříve jsem nastoupil do Holiday on Ice, kde jsem vystupoval asi deset let. Pak jsem dva roky spíš za odměnu strávil na záoceánské lodi, kde byl v útrobách led. Cestovali jsme po Středozemním moři, šel jsem si lehnout a druhý den se probudil třeba v Istanbulu. Občas se to kývalo, chvilku mě to táhlo k jednomu mantinelu.
