Na ten pohovor jsem šla nervózní, ale zároveň i docela natěšená. Za dva měsíce mi končil podnájem a už jsem opravdu nechtěla znovu řešit další stěhování, prohlídky bytů a ten známý stres kolem toho, jestli něco vůbec seženu. Tohle výběrové řízení už bylo v poslední fázi, takže jsem čekala, že se konečně dostaneme k něčemu konkrétnímu. Inzerát vypadal dobře, mluvilo se tam o slušném ohodnocení a já jsem si v sobě začala pěstovat naději, že by to tentokrát nemuselo skončit jen dalším zdvořilým odmítnutím nebo nabídkou, která na papíře zní dobře, ale ve skutečnosti nic neřeší. Potřebovala jsem práci, která by mi dala nějakou jistotu, a hlavně jsem už nechtěla znovu brát něco jen proto, že mi zrovna hoří termín.

Všechno znělo dobře. Až do chvíle, kdy přišla ta hlavní věc

Seděla jsem v zasedačce s personalistkou a vedoucím a ze začátku to celé působilo dost nadějně. Bavili jsme se o mojí praxi, o tom, co jsem dělala v předchozí práci, a oni několikrát řekli, že se jim líbím a že si mě umí představit nastoupit co nejdřív. Přesně tohle člověk na pohovoru chce slyšet, zvlášť když už za sebou má několik kol a začíná být unavený z toho, jak pořád dokola vysvětluje, co umí a proč by se hodil zrovna na tuhle pozici. O to víc jsem čekala, že když to z jejich strany zní tak pozitivně, bude tomu odpovídat i nabídka. Ne v nějakém přehnaném smyslu, ale aspoň tak, aby to dávalo reálný smysl pro život v Praze.

Pak konečně přišla řeč na peníze. Padlo, že by to vycházelo zhruba na padesát tisíc čistého, a já jsem v tu chvíli místo radosti začala v hlavě úplně automaticky sčítat úplně obyčejné věci. Nájem. Energie. Dopravu. Jídlo. A něco bokem, kdyby se něco pokazilo, protože člověk přece nemůže žít tak, že mu po zaplacení všeho nezbude skoro žádný prostor. Nešlo o žádné luxusní představy, spíš o to, že už jsem si podobné výpočty dělala tolikrát, že je mám skoro natrénované. A než jsem si to stihla v sobě uhladit a říct nějak opatrněji, vypadlo ze mě: „Padesát tisíc čistého? To je v Praze na přežití pod mostem, ale s lepším mobilem.“

Po jedné větě bylo najednou jasno

Po té větě bylo na chvíli ticho a mně hned došlo, že to vyznělo ostřeji, než jsem původně chtěla. Hned jsem dodala, že to nemyslím jako urážku, jen že když má člověk v Praze bydlet sám, tak za ty peníze moc finančního prostoru nemá. Řekla jsem to tak natvrdo hlavně proto, že už mě nějakou dobu unavovalo sedět u pohovorů a tvářit se vděčně u částek, které pro mě při samostatném bydlení v Praze prostě nedávaly moc smysl. Nechtěla jsem hrát hru na to, že si to pak nějak sedne nebo že se to možná časem zlepší. V tu chvíli jsem měla pocit, že když budu zase jednou jen přikyvovat, dopadne to stejně jako několikrát předtím. Vezmu nabídku, budu se snažit sama sebe přesvědčit, že je to vlastně v pohodě, a za pár týdnů zjistím, že zase počítám každou větší útratu.

Personalistka se mě pak zeptala, jak jsem k tomu došla, a já jí to normálně rozebrala po položkách. Nešlo fakt o nic přehnaného. Jen běžný nájem pro jednoho v Praze, doprava, jídlo a trochu rezervy, aby člověk nemusel řešit každý nečekaný výdaj jako malou katastrofu. Vedoucí ještě zmínil bonusy a benefity, ale mně už v tu chvíli bylo jasné, že se míjíme v úplném základu, tedy v představě, co je dneska v Praze dobrý plat. Když se v tomhle neshodnete, tak už je skoro jedno, jak hezky zní zbytek. Můžete mít příspěvky, bonusy i příjemné prostředí, ale pokud člověk od začátku ví, že mu to nebude vycházet tak, aby mohl normálně fungovat, tak se přes to těžko přenáší.

Nebyla to výhra, jen chvíle upřímnosti

Nakonec se mě zeptali na moje minimum a já jsem řekla částku, pod kterou už bych do toho nešla. Oni jen odpověděli, že je to nad jejich rozpočet, a tím bylo v podstatě hotovo. Žádné drama se nekonalo, prostě jsme zjistili, že to nepůjde. Poděkovala jsem, zvedla se a odešla. Bylo mi trochu trapně, protože ta moje věta určitě nebyla zrovna diplomatický vrchol, ale zároveň jsem cítila i úlevu. Aspoň jednou jsem nelhala sama sobě. Aspoň jednou jsem neodešla s tím, že jsem se usmívala, přikyvovala a pak doma v tichu přepočítávala, jestli bych to nějak nezvládla, kdybych omezila tohle a tamto.

Když jsem pak stála venku před budovou, volala jsem kamarádce a ještě jsem se tomu trochu smála, i když mě to vevnitř štvalo. Zopakovala jsem jí tu samou větu a až venku mi vlastně naplno došlo, jak moc jsem si před tou schůzkou namluvila, že tentokrát už to vyjde. Že už konečně přijde nabídka, u které nebudu mít pocit, že musím sama sebe ukecávat. Domů jsem nešla nadšená a ani jsem si neříkala, že to vlastně dopadlo dobře. Spíš jsem byla zklamaná, ale zároveň srovnaná s tím, že si radši počkám na nabídku, která mi bude v Praze při samostatném bydlení dávat větší smysl, než abych vzala práci, u které bych od prvního měsíce všechno pořád přepočítávala.