Nečekejte fakta. Tohle je zážitek.
Já na oplátku nečekám, že budete mít stejné pocity jako já, když jsem poprvé naživo viděla, jak žena letí několik metrů nad ledem, svěřuje život do rukou partnera a k tomu všemu má na nohou ostří, na které by se klidně mohl vztahovat zbrojní průkaz.
Koneckonců, většina z vás se na Mistrovství světa v krasobruslení konané tento týden v Praze nedostala. Mimochodem, vím proč. Bylo vyprodáno.
Naposledy jsme ho hostili v devadesátých letech. Je to víc než třicet let – a přiznejme si, pestrobarevné šusťákové soupravy na tribunách si dnes už vybaví málokdo.
Péřová bunda, něco pod zadek, sváča
„Tak ty ses musela zbláznit, nejsme ve středověku. Jdeme do O2 areny,“ reaguje na mou výbavu manžel. Svačinu nakonec nechávám doma. A nelituji. V hale je příjemně, stánky jedou na plné obrátky a atmosféra? „Incredible,“ poznamená slečna s britskou vlajkou, kterou míjíme hned za vstupem.
Sedáme si právě ve chvíli, kdy na led nastupuje česko-italská dvojice Anna Valesiová a Martin Bidař. Tribuny okamžitě ožívají. Většina diváků o nich možná slyší poprvé, ale to nevadí – národní hrdost funguje spolehlivě.
V takovou chvíli si dokážeme otevřít ústa klidně i na své bratry Slováky, kteří se s plnými plastovými půllitry derou po schodech tribuny a kazí tím části diváků výhled. Scéna, která se s různými protagonisty opakuje po každé přestávce.
Figura, při které se tají dech. Partner vyhodí partnerku nad sebe a ona se přitom otáčí – a to všechno v pohybu. Povinný prvek každé volné jízdy, na který si divák stejně nikdy nezvykne. Spolehlivě nás pokaždé zvedne ze sedaček.
Když na led nastupuje německý pár, podpora ještě zesílí. Černo-červeno-žlutá je všude. Vypadá to, že si snad Němci zřídili do Prahy soukromou dálnici. Máme pocit, že sedíme přímo v německém kotli. A je to skvělé.
Annika Hocke a Robert Kunkel v posledních minutách své volné jízdy roztleskali celou arénu. Jejich nebezpečně vypadající spirála smrti v kombinaci s piruetou, která by klidně obstála i v akčním thrilleru, si vysloužila ovace ve stoje. V jejich tvářích vidíme úlevu i neskutečnou radost. Pro nás to byla dokonalá jízda. A ačkoliv jejich slova díků z lavičky patří divákům, pravdou je, že show předvedli oni.
Body padají a napětí roste. Každá další jízda je snad ještě lepší než ta předchozí.
„To snad není možný,“ rozčiluje se slečna o dvě řady za námi.
A dávno to už není jen o našem českém želízku v ohni. Fandí se sportovcům, za jakou zemi soutěží už není podstatné.
Ne všechno ale vychází. Na ledě se mísí slzy štěstí se slzami zlosti nad nepovedeným výkonem. Všechny ale zmizí v ledu za necelé čtyři minuty – čas, kdy na led vstupuje další sportovní dvojice.
Když americkému páru Emily Chan a Spencer Akira Howe nevyjdou hned tři prvky, je to téměř bolestné sledovat. Aréna je ale podrží. Potlesk sílí a dvojice se zvedá. Najednou jedeme s nimi. „Go America go!“
Naživo je krasobruslení úplně jiný sport než v televizi. Nevidíte jen čísla. Vidíte rychlost, slyšíte brusle řezat led a cítíte atmosféru, která se nedá přenést přes obrazovku. A popcorn si můžete dát ve všech příchutích.
Vlastně to není důležité. Německou dvojici Minervu Fabienne Haseovou a Nikitu Volodina jsem, přiznám se, viděla poprvé v životě. Celé to ve mně ale zanechalo silný pocit soudržnosti, podpory, solidarity a bezesporu i mírné mezinárodní rivality, která posouvá sportovce k ještě lepším výkonům.
Takže až za tři dekády budeme hostit MS v krasobruslení znovu, rozhodně koupím lístky svým vnoučatům.