Mají také protáhlé eliptické dráhy s vysokým sklonem k rovníku své planety a nepravidelné tvary, na rozdíl od většiny velkých „kulatých“ měsíců, jako jsou Io, Europa nebo Titan. Tyto nové měsíce nám však přesto mohou prozradit leccos o vzniku a vývoji rané Sluneční soustavy.

Aktuálně nesou nově objevená tělesa pouze technická označení (např. S/2011 J 4 pro Jupiter nebo S/2020 S 45 pro Saturn). Mytologická jména jim budou komisí Mezinárodní astronomické unie přidělena později. Na nové objevy upozornil např. web The Daily Galaxy.

Centrum pro planetky (Minor Planet Center, MPC) Mezinárodní astronomické unie oznámilo dne 16. března 2026 objev čtyř nových měsíců Jupiteru, čímž se jejich celkový počet zvýšil na 101. Měsíce objevili Scott Sheppard (Carnegie Institution) a David Tholen (University of Hawaii) pomocí 6,5metrového dalekohledu Magellan-Baade v Chile a osmimetrového dalekohledu Subaru na Havaji.

Všechny čtyři objekty jsou nepravidelné a nepřesahují svým průměrem několik kilometrů. Pouze jeden z nich se pohybuje na oběžné dráze stejným směrem, jakým rotuje planeta Jupiter (tedy „prográdně“). Některé z nově potvrzených měsíců Jupiteru byly poprvé pozorovány již v roce 2011, ale trvalo 15 let měření a výpočtů, než bylo možné s jistotou říct: „Ano, toto je měsíc, nikoliv jen kolem letící asteroid.“

Skupina vedená zkušeným objevitelem měsíců Edwardem Ashtonem z Univerzity Britské Kolumbie zase objevila 11 nových nepravidelných měsíců Saturnu pomocí analýzy starších dat (z let 2019–2023), pořízených pomocí 3,5metrového dalekohledu CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope), operujícího na hoře Mauna Kea na Havaji. Tím se jejich celkový počet zvýšil na 285, konstatoval portál EarthSky.

Rebelové na oběžné dráze: jízda v „protisměru“

Všechny nově objevené Saturnovy měsíce mají průměr menší než pět kilometrů a výrazné sklony roviny oběžné dráhy k rovníku planety i vůči rovině Sluneční soustavy. Většina z nich se pohybuje retrográdně – tedy v opačném směru, než probíhá rotace planety.

To určitě není náhoda. Retrográdní pohyb je klasický „otisk“ dvou možných variant původu: buď jsou to asteroidy, které planeta gravitačně zachytila, anebo trosky vzniklé při relativně nedávné srážce dvou jiných těles. Takové fragmenty si zachovávají „orbitální paměť“ původní kolize.

Pokud jde o zachycené objekty – pravděpodobně pocházejí z Kuiperova pásu asteroidů za drahou planety Neptun či z ještě vzdálenější oblasti. Jejich existence podporuje modely dynamické migrace planet, podle kterých se Jupiter a Saturn v raných fázích přesouvaly blíže nebo dále od Slunce a gravitačně „vysávaly“ materiál z okolí, jak popsala dvě desetiletí stará studie, za kterou stojí i čeští odborníci.

Někdy je však takový měsíc produktem srážky. Přesněji řečeno, je úlomkem pocházejícím ze srážky většího tělesa s jiným objektem. Taková srážka může snadno obrátit směr pohybu části měsíce kolem planety. V případě Saturnu dokonce existuje teorie, že velká kolize před 100 miliony lety mohla vést ke vzniku jeho prstenců i většiny jeho současného systému malých měsíců.

Každý takový měsíc je něco jako „fosilie“ – uchovává totiž informace o chemickém složení a dynamice těles před 4–4,5 miliardami let. Čím více jich najdeme, tím lépe můžeme zrekonstruovat, kolik materiálu v rané Sluneční soustavě létalo „volně“ prostorem a jak v ní probíhaly různé srážky a zachycování těles.

Je třeba poznamenat, že i Uran a Neptun mají retrográdní měsíce. Dokonce Triton, velký měsíc Neptunu, je největším zachyceným měsícem vůbec.

Počet měsíců bude i nadále růst

Zajímavý je i širší kontext „závodu v počtu měsíců“. Loni v březnu 2025 oznámilo MPC přírůstek 128 nových měsíců Saturnu najednou.

Saturn dokonce během posledních pár let „zcela přetrumfl“ hmotnější Jupiter, přičemž celkový počet známých měsíců v celé Sluneční soustavě, obíhajících planety a trpasličí planety, nyní dosáhl čísla 442. Přitom v roce 2000 jsme u každé z těchto dvou obřích planet znali jen kolem 20 měsíců.

Foto: NotebookLM, Pavel Vachtl

Už máme 442 potvrzených měsíců planet a trpasličích planet (Pluto, Haumea, Makemake a Eris) ve Sluneční soustavě.

Saturn vede před Jupiterem v počtu měsíců – 285 oproti 101 – díky větší reálné oblasti svého gravitačního vlivu, protože se nachází dále od Slunce, které toto přitahování měsíců planetám narušuje.

Proč měsíce najednou tak rychle přibývají?

Nejde o to, že by přibývaly fyzicky – tyto objekty obíhají kolem „svých“ planet po miliardy let. Jde o zlepšování technologií astronomického pozorování. Nově objevené měsíce mají jas v rozmezí zdánlivých magnitud mezi 25 až 27, takže jsou naprosto mimo dosah menších dalekohledů. K jejich detekci a jejímu potvrzení jsou nutné největší světové teleskopy, přičemž celý proces vyžaduje sledování objektů po celou jejich orbitální periodu – v těchto případech to trvá mnoho měsíců až několik let.

Najít několikakilometrový „kámen“ u planety vzdálené stovky milionů kilometrů je skutečná vědecká detektivka. Tyto měsíce jsou totiž tak malé, tmavé a nevýrazné, že je na běžných snímcích prakticky neuvidíte – jsou často mnohem slabší než hvězdy v pozadí.

Současný počet měsíců však určitě není konečný – do budoucna lze očekávat další přírůstky. Např. Observatoř Very C. Rubin, která zahájila provoz v červnu 2025, by mohla přispět dalšími nálezy. A pak jsou tu dvě sondy, které míří k Jupiteru: Europa Clipper (NASA) a JUICE (ESA) k němu dorazí někdy na začátku 30. let, což by mělo objev dalších měsíců výrazně urychlit, doplňuje server Space.com.

Takže současné počty měsíců u těchto planet určitě nebudou konečné a budou dále růst. A to i přesto, že v budoucnu mohou planety o některé měsíce přijít, buď kvůli srážkám, nebo gravitačním poruchám jejich drah. Proto je třeba okolí Jupiteru i Saturnu stále a dlouhodobě pozorovat. Očekává se, že počet měsíců u Jupiteru i Saturnu může v budoucnu jít i do více stovek nebo až tisíců.

Foto: NotebookLM, Pavel Vachtl