Americký prezident tlačí na to, aby Evropa masivně zbrojila a starala se o svou bezpečnost, dlouhou dobu. Dokonce se kvůli tomu nerozpakuje vydírat, když říká, že by kvůli spojencům, kteří sami nedávají dost peněz na obranu, mohl odmítnout postupovat podle článku pět Washingtonské smlouvy.
Donald Trump nikdy pořádně nevysvětlil, proč by evropské státy NATO měly dávat na obranu právě pět procent HDP, a jako obvykle se jistě nezamyslel ani nad tím, co by v takovém případě nastalo. Spojené státy by totiž vedle mocné a nezávislé Evropy především ztratily své pracně budované postavení supervelmoci.
Na první pohled jako by tedy Donald Trump se svým tlakem uspěl. Jenže kámen úrazu pro něj tkví v tom, proč a proti komu začala Evropa zbrojit. Evropská unie má totiž zcela jinou představu o mezinárodním řádu a o tom, kdo je pro ni nepřítel.
To, že většina evropského křídla NATO chce být připravena na obranu před Ruskem a podporovat Ukrajinu, je něco, co jde zcela proti zájmům administrativy Donalda Trumpa. Jeho kroky kolem války na Ukrajině jsou hodnoceny často tak, že chce nucením Ukrajiny k ústupkům získat Rusko na svou stranu v ekonomickém zápase s Čínou.
Geopoliticky vzato tak Spojené státy pod vedením Trumpa paradoxně tlačí na vyzbrojování nepřátel svých potencionálních spojenců. A současně přitom netlačí na vyzbrojování svých přátel. Těmi totiž přestává být většina zemí EU hodně rychle.
A to nejen kvůli Trumpovu postoji k válce na Ukrajině, ale hlavně kvůli jeho iracionálnímu, chaotickému a tyransko-vyděračskému chování, které předvedl zejména ve vztahu vůči Grónsku, Venezuele a Íránu.
Nehledě na to, že Donald Trump i se svým okolím dává celkem otevřeně najevo, že Evropskou unii nemá rád, myslí si o ní své a chtěl by ji rozvrátit. O to hloupější je z jeho pohledu to, že chce, aby se Evropa vyzbrojila a sjednotila vojensky.
Geopoliticky je dokonce možné, že Trump vlastně tlačí na vyzbrojování svého potencionálního nepřítele. Jakkoliv se to zatím může zdát z evropského pohledu nepředstavitelné, chlad a nevraživost, které nyní cítí řada zemí v Evropě vůči USA, se může časem stát otevřeným nepřátelstvím. Zejména pokud se Trump neuklidní v otázce Grónska a bude dál výrazně protiukrajinský.
Do uvažování Evropy v tomto směru pomalu a jistě vstupuje i to, že přes Atlantik zatím není vidět, že by Trump čelil masivnímu a vážnému ohrožení třeba pokusy ho politicky blokovat nebo že by v USA mohlo dříve nebo později dojít k návratu k jejich mezinárodnímu chování z minulého století.
A k tomu se v některých evropských zemích, jako třeba ve Francii, Německu a částečně asi i v Británii začíná probouzet jakási touha po nejen ekonomicky založeném sebevědomí. V těchto zemích může být vystupování z podřízenosti USA vnímáno i jako návrat k bývalé velikosti a významu.
Je sice pravda, že Evropa je nyní, většinově vzato, pomalý moloch, ve kterém o všem dlouze diskutuje sedmadvacet národů a který uvěřil po druhé světové válce v pacifistický multikulturalismus, právní stát a práva jednotlivců. Přesto ji není dobrý nápad podceňovat.
K tomu je potřeba dodat i to, že k větší militarizaci Evropy nyní chybí už jen ideový obrat. S těmi přitom Evropa nemívá problém a většinou je i jejich autorem. Ideově je totiž Evropa nejvynalézavější a nejpružnější kontinent celé lidské historie díky vlivu řecké filosofie.
Není přitom nutné, aby se Evropa vracela k militaristickému nacionalismu, který vyvolal dvě strašlivé světové války a který logicky odvrhla. Stačí si jen definovat evropský militarismus jako něco bojujícího podle mezinárodního práva za nejvyšší humanistické hodnoty. Pak bude schopna svůj pacifismus opustit rychle.
Vojensky je přitom Evropa silná už nyní. V součtu má tisíce letadel, tanků, obrněných vozidel, nákladní techniky, dělostřelectva i systémů protivzdušné obrany. Nechybí jí ani vojenská infrastruktura nebo ji může rychle oživit. A má i zavedené vojenské struktury, které bude snadné rozšiřovat.
Vojenské tradice a znalosti prostě nejsou v Evropě zapomenuty a k tomu platí, že má i funkční a zkušený zbrojní průmysl. Ten je schopen vyrábět všechny druhy zbraní, včetně jaderných. A k tomu může Evropa počítat s tím, že se s ní Ukrajina ráda podělí o své nejčerstvější válečné zkušenosti za své členství v unii.
Pokud tedy Donald Trump tlačí na evropské zbrojení proto, aby získal zakázky americkým zbrojním firmám, nakonec se přepočítá i v tom. Když si budou evropské země vybírat, jaké zbraně svým armádám pořídí, bude pro ně nevypočitatelnost USA jistě velkým argumentem proto, aby využívaly své kapacity.
Sečteno podtrženo tak za řečmi Donalda Trumpa o evropském zbrojení jako obvykle nestojí nějaký důvod a cíl, ale jen další pokus o narcistní show, která je v jádru hloupá a má ukázat, jak mistruje svět. A hlavně to dělá proto, aby místo řešení amerických problémů hledal viníky kolem. Nic jiného ostatně ani neumí.
Ostatně nová bezpečnostní strategie USA říká, že spojenci Spojených států v minulosti často spoléhali na USA a využívali toho, jak Amerika jejich obranu dotovala. Tato úvaha však zcela opomíjí, jak se na vzniku tohoto stavu podílely samotné Spojené státy a jak moc sami chtěly být v pozici supervelmoci.
Narcistně ublížený a nepromyšlený tlak na masivní evropské zbrojení tak nakonec může USA přinést jen silného a samostatného nespojence. Evropě to však může paradoxně pomoct hlavně tím, že jí rostoucí odpor k Trumpově Americe vlije novou energii do žil.
A také podpoří její sjednocování i v politické a vojenské rovině. Protože jen Evropská unie chráněná Spojenými státy si může dovolit být zahraničně politicky nejednotná. Unie s nepřátelským Ruskem za humny bez ochrany supervelmoci se sama musí supervelmocí stát.
Navíc se tím muže stát i novým světovým vzorem. Mocnost věřící v demokracii, svobodu, právní stát, mezinárodní právo, lidská práva a z evropského křesťanství a humanismu vycházející hodnoty, která není tak ovlivněna materialismem jako Spojené státy, může mít světu co nabídnout a bude mít za co bojovat.
Stačí k tomu pokračovat v cestě, kterou Evropa nastoupila – v cestě od kontinentu nesourodých válčících států. Už na ní došla do stavu neválčícího ekonomicky propojeného kontinentu a stačí už jen poslední krok. Proměna v kontinent v politickém slova smyslu…
# Tomáš František Přibyl, novinář