Nejmodernější americkou letadlovou loď USS Gerald R. Ford zasáhl požár, se kterým posádka bojovala 30 hodin. Šlo o poškození vpravdě nebojové – začalo hořet v prádelně. Američané se sice pokoušeli v operacích pokračovat, ale nakonec museli uznat, že nechat šest set námořníků spát na chodbách je jen pozvánkou k ještě větší katastrofě. Výsledek? Pýcha amerického námořnictva musela potupně odplout do Evropy na opravy.
Na zapalování vlastních letadlových lodí jsou sice experty především Rusové, dalo by se však namítnout, že podobná nehoda se může stát každému. Jenže tato katastrofa nespadla z čistého nebe. USS Gerald R. Ford brázdí oceány už deset měsíců, ačkoliv americká námořní doktrína počítá s maximálně šesti – a to jde o jeho vůbec první ostrou plavbu.
Jak si ukážeme, hlavním důvodem je extrémní přepětí amerických ozbrojených sil pod taktovkou Donalda Trumpa a fakt, že evropské armády, často posměšně označované jako „americká armáda B“, po Trumpových výpadech proti NATO omezili svou pomoc.
Americká závislost na Evropě (a naopak)
Je nutné pochopit, že po skončení studené války došlo v americké obraně k totální změně paradigmatu. Američtí politici už neřešili izolované „schopnosti armády USA“, ale začali uvažovat v intencích „schopností armád NATO“. K tomuto strategickému prozření je ovšem nedohnal náhlý optimismus, ale především neúprosná ekonomická realita.
Pokud odečteme peníze na podporu veteránů, obrovské množství naprosto zbytečných domácích vojenských základen a další položky, které fungují víceméně jako vnitrostátní sociální programy, klesly vojenské výdaje USA po konci studené války z přibližně 5 % HDP na pouhá 2 %. Následně sice vzrostly kvůli válkám v Iráku a Afghánistánu, šlo však o čisté výdaje na vedení bojů – reálný vojenský rozpočet se i nadále držel kolem dvou procent.
Kongres nikdy nedovolil sáhnout na armádní „sociální programy“. A pojmem „sociální program“ myslíme i věci jako je bitevník A-10 Thunderbolt. Tyto stroje už se sice více než 30 let používají de facto jen jako nosiče přesné munice (což drony zvládnou lépe a za zlomek ceny), a z jejich slavného 30 mm rotačního kanónu se v podstatě přestalo střílet už během války v Zálivu kvůli až příliš častým zásahům vlastních jednotek. Jenže údržba těchto relativně primitivních strojů zaměstnává obrovské množství levné pracovní síly – tedy voličů – a udržuje při životě desítky vojenských základen po celých Státech.
Na druhé straně Atlantiku to bylo ještě horší – evropské vojenské rozpočty se propadly ještě hlouběji. Po první válce v Zálivu, kdy se členové NATO ujistili, že si potřebné kapacity pro ofenzivní operace vždycky od někoho „půjčí“, se transatlantická symbióza rozjela naplno. Tento trend se dále prohloubil po druhé válce v Zálivu či intervenci v Libyi. USA i Evropa se začaly zbavovat velkého množství svých vojenských kapacit s klidem, že je má v inventáři někdo jiný z Aliance.
My máme stíhací bombardéry, a co vy?
Na válce v Íránu je nádherně vidět, kde konkrétně evropská neúčast tak citelně chybí. Pokud by někoho zajímaly specifické problémy dané operace z čistě vojenského hlediska (toto je primárně blog o vojenství, takže absenci politické strategie zde neřeším), rozepsal jsem je v tomto článku. Pojďme se ale podívat na první konkrétní případ.
Jedním z největších zádrhelů je fakt, že státy Perského zálivu neumožňují Američanům operovat ze svých základen. Veškeré vzlety tak musí probíhat z Izraele či Jordánska. Pro skutečné masové bombardování lze tedy víceméně použít jen stíhací bombardéry. Poté, co USA bez náhrady vyřadily F-111 Aardvark, jim v arzenálu zbývá pouhých 219 strojů F-15E Strike Eagle. Z tohoto počtu jich v Íránu nasadily 72 – což přesně odpovídá vojenské matematice, podle níž jste schopni mimo vlastní území naráz operovat zhruba s třetinou techniky. Dalších 25 kusů pak do banku přihodil Izrael.
Skutečnost, že většinu bombardování zajišťuje pouhých 90 letadel, znamená, že útoky jsou sice vytrvalé, ale celé operaci zoufale chybí údernost. Divíte se, proč mají Američané takový nedostatek dálkových útočných letounů? Důvod je prostý: spoléhali na 200 evropských strojů Panavia Tornado, 500 Eurofighterů Typhoon a 200 letounů Dassault Rafale, které mají dolet, nosnost i vybavení na to, aby mohli fungovat v roli stíhacích bombardérů.
Tady se v plné kráse ukazuje ona symbióza. Zatímco Američané provozují strategické bombardéry, které Evropa téměř postrádá (Francie a Británie musí v této roli poněkud kuriózně využívat své námořní hlídkové letouny), Spojené státy se pro změnu spolehly na Evropu v situacích, kdy je potřeba provést dálkové údery, ale nebe ještě není dostatečně bezpečné pro nasazení bombardérů B-52 a B-1.
Evropa disponuje přibližně 2 000 stíhacími letouny, z nichž 900 tvoří právě zmíněné dvoumotorové dálkové stroje. Matematika je v tomto případě až absurdně prostá: kdyby Evropa vyslala na pomoc Američanům pouhá 4 % svého letectva, hlavní ničivou sílu útočící na Írán by tím okamžitě zdvojnásobila.
Evropa jako námořní ochránce USA
Ještě markantnější je americká závislost na Evropě v oblasti námořnictva. Kongres si po skončení studené války postavil hlavu a odmítl snížit počet letadlových lodí z jedenácti na jakoukoli rozumnou úroveň. To vedlo k situaci, kdy Spojené státy začaly čím dál častěji přehazovat veškerou „práci okolo“ na bedra Evropy.
USA mají nyní pouhých 80 doprovodných oceánských lodí, zatímco evropská část NATO jich disponuje 170 a Turecko s Kanadou přidávají dalších 30. Ano, evropská plavidla jsou sice méně vyzbrojená, ale při doprovodných operacích jde v první řadě o kvantitu. Současné americké námořnictvo je na tom momentálně tak bídně, že má potíže sehnat dostatek doprovodu i pro ochranu svých drahocenných letadlových lodí – což se ostatně naplno projevilo hned na začátku operace v Íránu. O tom, že by Američané zvládli vlastními silami doprovázet ještě civilní plavidla, nemůže být ani řeč.
Kdyby zítra vypukl konflikt mezi USA a Čínou a Evropa by odmítla doprovázet americké vojenské konvoje mimo bezprostřední válečné oblasti (což se doposud pokládalo za naprostou samozřejmost, neboť taková služba nevyžaduje přímý vstup do války), museli by Američané zvítězit do měsíce. Jinak je čeká drtivá porážka. Čína by totiž jejich zásobovací konvoje uprostřed Pacifiku posílala ke dnu jako na běžícím pásu, protože Spojené státy se při jejich ochraně až dosud spoléhaly výhradně na Evropu.
Naprosto tristní je pak situace v oblasti protiponorkového boje. V případě Íránu to sice naštěstí nepředstavuje až tak fatální riziko, protože Teherán spoléhá výhradně na ruské stroje – a ty jsou svou „tichostí“ a „nezachytitelností“ zhruba na úrovni fotbalových fanoušků. Přesto i ty mohou nadělat vrásky, pokud zůstanou tiše číhat na dně Hormuzského průlivu.
V oblasti amerického protiponorkového boje se pak situace má zhruba následovně:
1) Fakticky jediná dostupná třída oceánských doprovodných plavidel – torpédoborce Arleigh Burke – je tak hlučná (používají parní turbíny, což je akustický ekvivalent fanoušků Baníku), že lodě svou vlastní hlučností prakticky ohlušují své vlastní sonary.
2) Projekt protiponorkového modulu pro ty katastrofální pobřežní „pseudokorvety“ LCS byl před pár lety po dvou dekádách marného vývoje definitivně zrušen.
3) Bývalý moderátor televize Fox (a současný ministr obrany) před rokem zrušil projekt nových protiponorkových fregat. Když se mu tehdejší velitelka námořnictva pokusila vysvětlit, že Spojené státy skutečně potřebují aspoň něco pro boj s moderními ponorkami, byla za tento „woke“ názor okamžitě vyhozena.
4) Projekt nové generace torpédoborců (které měly disponovat i tichým pohonem vhodným pro lov ponorek) byl zrušen ve prospěch bitevních lodí třídy Trump. Nově plánované fregaty jsou pak v podstatě jen upravené čluny pobřežní stráže – a pochopitelně nemají sonar.
Mimo jiné jde o vpravdě komickou součást scénáře případného amerického útoku na Grónsko. Kdyby se ho Evropa rozhodla bránit (což by se sice nestalo, protože „Evropa“), narazily by Spojené státy na tvrdou realitu: evropské státy totiž vyrábějí suverénně nejlepší ponorky na světě. Ostatně USA se musely s Němci a Italy výslovně dohodnout, aby své špičkové stroje Type-212A raději vůbec neexportovali. Jedinou současnou americkou obranou proti moderním ponorkám je tak v podstatě jen telefonát do Paříže, Říma či Londýna s prosbou, aby jim zapůjčili pár protiponorkových fregat.
Nemyslím si, že by se USA v případě konfliktu s Íránem vyloženě třásly strachy před ruskými ponorkami, ale jejich přítomnost je nepochybně nutí k nemalé taktické kreativitě. Obzvláště v momentě, kdy by měly svá plavidla skutečně vyslat skrze úzké hrdlo Hormuzského průlivu.
Boj v pobřežních vodách není žádná sranda
Německý ministr obrany se nedávno řečnicky tázal: „K čemu by tam bylo těch pár německých fregat a korvet?“ Odpověď je přitom pro americké stratégy až bolestně zřejmá. Fregaty třídy Sachsen a Brandenburg disponují schopností prostorové protivzdušné obrany (Sachsen si poradí i s balistickými raketami), mají ponor pouhých šest metrů – což je dědictví operací v mělkém Baltu – a špičkové sonary pro pobřežní oblasti. Korvety Braunschweig pak s ponorem pouhých 3,5 metru, 42 střelami země-vzduch a prostorovým radarem představují ideální plavidla pro Hormuz.
Velení amerického námořnictva by dnes skákalo radostí šest metrů vysoko, kdyby mělo k dispozici třináct takových plavidel, jakými disponuje Německo. Když do počtu zahrneme i naprosto tragickou třídu F125, tvoří oněch německých „pár fregat a korvet“ celou pětinu počtu doprovodných lodí amerického námořnictva. A to mluvíme jen o Berlínu – menší evropské státy od Skandinávie až po Řecko mají v arzenálu velké množství podobných plavidel.
USA v tuto chvíli nedisponují prakticky ničím, co by mohly smysluplně nasadit do boje v pobřežních vodách. Prověřené torpédoborce třídy Arleigh Burke mají příliš velký ponor a jejich senzory jsou pro toto mělké vody naprosto nevhodné. Na „špinavou práci“ u břehu tu byla vždycky Evropa. Vlastní americký pokus o řešení situace totiž skončil totálním fiaskem jménem LCS (přezdívaným výstižně „Little Crappy Ship“). Tato plavidla jsou natolik bezbranná, že je americké velení raději z konfliktu potupně stáhlo.
Skutečnou katastrofu však představují americké kapacity v oblasti boje s minami. Dosluhující dřevěné minolovky třídy Avenger měly skončit na kompostu už před dobrými deseti lety. Minolovný modul pro (již zmíněné) „pseudokorvety“ LCS sice jako jediný modul přežil rozpočtové čistky, ale jeho reálná funkčnost je zatím spíše v rovině zbožného přání.
Důvod je opět prostý. Evropa vždy počítala s tím, že Sovětský svaz (nyní Rusko) v případě konfliktu okamžitě přistoupí k masivnímu zaminování okolních vod, a proto disponuje větším počtem minolovek než celý zbytek světa dohromady. Spojené státy tak nikdy neměly potřebu výrazněji řešit vlastní neschopnost v minolovných operacích – neschopnost, kterou jen prohloubilo zpoždění a drastické osekání plánovaného počtu plavidel LCS. Došlo to tak daleko, že USA mají v současnosti méně lodí pro boj s minami než Belgie. Belgie!
Spojené státy tak disponují pouze čtyřmi loděmi, které mohou do průlivu vyslat k odstraňování min, doplněnou o pár prototypových modulů pro nešťastné LCS. S takto žalostným počtem plavidel by vyčištění oblasti trvalo dlouho. Navíc to stále neřeší klíčový problém: bez evropské asistence je v pobřežních vodách nemá kdo chránit. Teoreticky vzato jsou – na rozdíl od stíhacích bombardérů, leteckých tankerů či protiponorkových plavidel – pro boj v pobřežních vodách a minolovné operace relativně solidně vybaveni asijští spojenci USA. V tomto úzkém segmentu by tedy pomoc z Evropy mohla suplovat Asie.
Podpora nemusí být přímá
Samozřejmě platí, že seznam oblastí, v nichž jsou na sobě Evropa a USA vojensky, zpravodajsky a průmyslově závislé, by vydal na sérii článků, která by si počtem epizod nezadala ani se seriálem Ulice. Zde jsem se proto omezil pouze na body kritické pro současný konflikt v Íránu. O čem se však v médiích mluví jen málokdy, je ona masivní nepřímá podpora, kterou Spojené státy od Evropy stabilně dostávají.
Evropa totiž často supluje roli amerických ozbrojených sil, čímž jim uvolňuje ruce pro operace v jiných koutech světa. Donedávna se například evropská plavidla podílela na potírání drogové kriminality v Karibiku. Tato spolupráce však vzala zasvé poté, co po nich Donald Trump začal vyžadovat asistenci při svých – diplomaticky řečeno – právně přinejmenším sporných akcích.
Další zásadní položkou na seznamu je doprovod amerických válečných lodí při rutinních přesunech, což citelně odlehčuje práci americkým doprovodným flotilám. Zapomínat nesmíme ani na soustavné sledování ruských ponorek a kontrolu strategického koridoru GIUK gap (tedy průlivů mezi Grónskem, Islandem a Británií) – což je práce, kterou za Američany opět z velké části „oddřou“ Evropané. K tomu si připočtěte nejrůznější policejní a protipirátské operace, například ty u břehů Somálska atd.
A nezůstáváme jen u námořnictva. Evropa disponuje druhou největší flotilou leteckých tankerů na světě a ve srovnání s tou americkou je výrazně modernější (slovem výrazně zde myslíme rozdíl v průměrném věku 14 vs 52 let). Evropané přitom tyto stroje nemusí posílat přímo do boje; stačí, když je Američanům zapůjčí pro operace v týlu – což v případě íránského tažení znamená především logistické zázemí v Německu.
Řada bývalých koloniálních mocností si po celém světě stále drží střípky svých někdejších impérií. Pro americkou logistiku je to však dar z nebes: z této „nostalgie“ totiž plyne existence strategicky rozmístěných výzvědných stanic, evropských hlídkových lodí či průzkumných letounů. Navíc Británie a Francie disponují v Perském zálivu i v Asii klíčovými základnami.
Na první pohled to vypadá jako výčet nepodstatných drobností – a v podstatě jimi i jsou. Jenomže v součtu jich je tak neuvěřitelné množství, že by Američané museli své ozbrojené síly prakticky zdvojnásobit, aby dokázali všechna tato místa a operace uhlídat vlastními silami. Evropa tyto úkoly navíc často provádí ze svého „vlastního“ území – i když uprostřed Tichého oceánu. A co se námořnictva týče, evropské lodě sice nemají na palubě 64 střel Tomahawk, ale je jich dvakrát víc.
Evropa tuto spolupráci s USA samozřejmě neukončila. I v případě války v Íránu se veškerá logistika útoků stále odehrává na základně Ramstein v Německu. Po svém poškození se letadlová loď Gerald R. Ford plula opravit na Krétu a později do Splitu. S výjimkou Španělska mohou USA stále využívat všechny evropské základny, tamní údržbáře, náhradní díly i palivo.
Současný neslavný stav
Do toho katastrofálního stavu, kdy musí posílat letadlové lodě do nebezpečné zóny s nedostatečným doprovodem, se USA nedostaly proto, že by jim Evropa odmítala pomáhat, ale pouze proto, že Evropa svou pomoc lehce omezila – a to primárně z toho důvodu, že o ni USA ani nežádaly.
Od začátku Trumpova nástupu do úřadu se objevily desítky problémů, do kterých se americké ozbrojené síly dostaly – například že neměly někde dost lodí, potřebovaly letecké tankery nebo by potřebovaly, aby někdo jiný udržoval vojenskou přítomnost v určité lokalitě. Jsou to věci, které by za každé předchozí administrativy vyřešil jeden telefonát do Bruselu.
Jenomže americké ozbrojené síly byly nuceny vše dělat bez pomoci (žádat spojence o pomoc je totiž vnímáno jako slabost a za slabost vás bývalý moderátor Foxu okamžitě vyhodí). Ačkoliv je to neuvěřitelné, za pouhý rok se jim podařilo vyhořet. A to doslova.
To, že Američanům začala hořet letadlová loď, je nemilé. To, že se tak stalo proto, že nechali úplně novou loď zcela nové třídy ještě „v záběhu“ deset měsíců na misi bez jakékoli údržby v docích, je ovšem tragédie. Je to podobné, jako kdybyste si pořídili úplně nové auto a první povinnou servisní prohlídku přetáhli na dvojnásobek.
Letadlová loď USS Gerald R. Ford musela plout na Blízký východ, protože USS George H.W. Bush neměla k dispozici funkční doprovodnou flotilu. Tato letadlová loď sice nyní vyráží jako nouzová posila (vyplula 31. března z Norfolku), ale i tak s ní plují jen tři doprovodné lodě. To je naprosté minimum, které je k základní ochraně potřeba. Přitom americká vojenská doktrína doporučuje lodí šest – a Američané s těmi třemi plují do skutečné války, nikoliv na cvičení do Norska.
Osobně mám o schopnostech Íránců nevalné mínění, ale tohle už je vysloveně koledování si o průšvih. S pouhými třemi doprovodnými plavidly by do válečné zóny nevyrazily ani druhořadé námořní mocnosti s mnohem menšími letadlovými loděmi. Nehledě na to, že při takto nízkém počtu doprovodu budou muset torpédoborce nést primárně obrannou výzbroj. Na Tomahawky, kterých mají USA v Perském zálivu momentálně kritický nedostatek, nezbude místo.
A opět jsme u toho, že k celé této anabázi by za jakékoliv jiné administrativy nedošlo. USS Gerald R. Ford by na Blízký východ vůbec neplula a v klidu by odplula do doků. Místo ní, by tam vyplul USS George H. W. Bush, který by teď vesele bombardovala Íránce v doprovodu dvou amerických, jednoho italského a dvou nizozemských torpédoborců.
Začíná to působit jako operace druhořadých mocností
Vyčerpané americké jednotky a nespolupracující Evropa znamenají, že se válka přestává odehrávat tak, jak jsme u amerických akcí zvyklí. Nechápejte mě špatně, operace je vojensky relativně úspěšná, jenomže USA jsou považovány za absolutního světového vojenského hegemona, který by měl Írán zničit stejně, jako Irák v roce 1991 (třetí největší armádu planety, s nejmodernější sovětskou výzbrojí).
Operace svým rozsahem a zatím dosaženými vojenskými cíli spíše vypadá, jako kdyby Izraeli dorazila na pomoc Británie s Francií a Itálií. To je sice svými schopnostmi stále světová vojenská smetánka, ale nejsou to „všemocné“ USA. Kdyby nebylo skvělých izraelských zpravodajských informací a naprosté neschopnosti Íránců, výsledky operace by byly opravdu malé.
Minulý týden uniklo, že si americké tajné služby myslí, že se jim podařilo zničit jen třetinu íránských balistických raket. Další třetina pak údajně nemůže být vypálena, protože jsou poškozeny tunelové komplexy, nebo byla zničena všechna dostupná odpalovací zařízení (která Íránci pravděpodobně vyhrabou hned po válce). Opomeňme teď fakt, že vojenské zprávy o zničených cílech jsou zpravidla masivně nadhodnocené – i tak je ta třetina opravdu málo.
Válka běží už téměř měsíc, a stále se nepodařilo potlačit protivzdušnou obranu natolik, aby nad bojiště mohly velké konvenční bombardéry. Sice se podařilo zničit velké množství odpalovacích zařízení (která lze ovšem po válce snadno opravit), ale drtivá většina zásob balistických raket zůstává netknutá. Íránské námořnictvo je stále schopno udržovat Hormuzský průliv uzavřený a nově začalo od proplouvajících lodí dokonce vybírat mýtné.
Jediným skutečným výsledkem je tak zatím zabití několika vysokých představitelů režimu, které v posloupnosti velení okamžitě nahradil někdo další v pořadí. Samozřejmě nesmíme zapomenout na zcela ultimátní výsledek celé operace, a to nahrazení radikálního ajatolláha Chameneího ještě radikálnějším ajatolláhem Chameneím. To vše přitom nebylo způsobeno nedostatkem informací, ale řádově nedostatečnou vojenskou silou pro provedení takto ambiciózního úderu. Nabízí se tedy přímo kacířská otázka:
Byly USA vlastně někdy skutečným světovým vojenským hegemonem, nebo tím hegemonem bylo po celou tu dobu NATO v čele s USA?
https://hcss.nl/wp-content/uploads/2024/01/Maritime-Security-in-a-Time-of-New-Interstate-Competition-HCSS-2024.pdf