Pravidla této kosmické hry se přitom nezačala psát v NASA, ale už před 90 lety v advokátní poradně plzeňského vizionáře Vladimíra Mandla (1899–1941). Ten roku 1932 vydal první monografii komplexně se zabývající právními aspekty kosmických letů.
Objevte příběh Čecha, který byl jedním z prvních systematických autorů základů vesmírného práva, a to dříve, než vzlétla první raketa. A jehož odkaz, že vesmír nesmí patřit nikomu, dnes vlastně střeží hranici mezi vědeckou spoluprací a nebeskou kolonizací.
Mandl, právník s patentem na raketu
Vladimír Mandl není jen teoretikem, ale mužem činu s technickým myšlením. Jak dokládá Michal Plavec, kurátor leteckých sbírek pražského Národního technického muzea a odborník na vojenské dějiny, Mandl vystupuje jako konstruktér s razítkem: v roce 1935 se stává vlastníkem československého patentu na „vysokostoupající raketu“. Tento stroj má mít podle propočtů délku 30 metrů a hmotnost 140 tun.
„Mandl se ve svých úvahách nezastavil jen u právních paragrafů, ale aktivně navrhoval technická řešení, která v mnoha ohledech předjímala konstrukci budoucích vícestupňových raket. Jeho korespondence s Oberthem či Ciolkovským ukazuje, že byl uznávaným partnerem v diskusích o palivových směsích i aerodynamice letu,“ píše Michal Plavec v publikaci Vizionář kosmického věku.
I když ho pražská univerzita kvůli neotřelým názorům odmítá habilitovat, ve světě jeho jméno už tehdy rezonuje jako jméno experta, vidícího mnohem dál než za obzor tehdejší techniky.
Stopařův průvodce po Sluneční soustavě
Mandlova genialita se naplno projeví v jeho schopnosti předpovědět dynamiku letu. Ve své publikaci z roku 1932 uvádí dosti přesné odhady doby potřebné k dosažení jiných světů. Cestu k Měsíci počítá na čtyři dny, k Merkuru na 105 dnů a k Marsu na 258 dnů – čísla, která dodnes v zásadě odpovídají, byť samozřejmě záleží na trajektorii potenciálního letu.
Již tehdy navíc předpovídá nutnost existence orbitálních stanic a nových zdrojů energie.
„Teprve až budeme míti aparáty způsobilé využitkovati energii utajenou v paprscích slunečních či v atomech kosmické prahmoty, takže kosmická loď bude moci vydání množství práce ihned obnovovati, budeme míti naději na dobytí vesmíru. Možno, že kvůli snazšímu startu necháme obíhat kol Země umělou startovací stanici, umělý měsíc, jemuž udělíme takovou rychlost, aby držel se stále v určité vzdálenosti od Země a aby ani neodlétl do vesmíru, ani nespadl na zem,“ předpovídal Mandl.
Zrod vesmírného práva z rodinných úspor
I když se letmé zmínky o kosmickém právu objevují už ve 20. letech, je to právě Mandl, kdo jej v roce 1932 ustavuje jako samostatný obor. Cesta k prvnímu milníku je však trnitá. Mandl chce oslovit světovou veřejnost, a proto píše německý spis Das Weltraum-Recht. Ein Problem der Raumfahrt. Žádný nakladatel však není ochoten riskovat vydání tak „fantaskního“ textu.
Mandl se nenechá odradit a útlou 48stránkovou knihu vydává v témže roce v Mannheimu v nakladatelství J. Bensheimer na vlastní náklady z rodinného rozpočtu. Z nákladu 300 kusů se prodá jen asi 25 výtisků, zbytek autor rozdá. Přesto jsou základy položeny.
Ještě v témže roce vydává v nakladatelství Šolc a Šimáček česky psanou stostránkovou ilustrovanou knihu Problém mezihvězdné dopravy. Zde rozebírá právní aspekty a vlastní náměty týkající se principů raketového letu. Řeší otázky, které dnes pálí NASA i SpaceX: komu patří jaká planeta, jaká jurisdikce platí na palubě lodi či kdo má náhrady za škody při dopadu trosek vesmírného plavidla na Zemi.
Kopal, architekt vesmírného řádu v OSN
Tato vize se o desítky let později stává základem pro mezinárodní právo, které na půdě OSN pomáhá formulovat další významný český právník, profesor Vladimír Kopal (1928–2014).
Ten na Mandlovy práce přímo navazuje už od mládí a stává se jeho největším ambasadorem v moderní éře. Od roku 1959 působí jako sekretář Astronautické komise při ČSAV a jeho kariéra vrcholí v samotném srdci světové diplomacie. V letech 1983 až 1988 navíc zastává prestižní funkci šéfa Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru sekretariátu OSN v New Yorku.
Foto: London Institute of Space Policy and Law
Profesor Vladimír Kopal, který na Mandlovy práce přímo navazoval už od mládí.
Právě v OSN Kopal prosazuje Mandlovu myšlenku, že kosmos nesmí být místem kolonizace, ale spolupráce. Sám k tomu podotýká: „Mandlův přínos spočíval v tom, že si uvědomil nutnost oddělit vzdušné právo od kosmického dříve, než se první družice vůbec dotkla oběžné dráhy. My jsme pak v OSN jen stavěli na základech, které položil tento plzeňský vizionář.“
Kopalova autorita je taková, že v letech 1999–2001 a znovu 2008–2010 předsedá Právnímu podvýboru Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru (COPUOS).
Od velmocenského gesta ke světovému řádu
Základním pilířem vesmírného práva, určující pravidla hry, je Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, zkráceně označovaná jako Kosmická smlouva z roku 1967. Jako první ji stvrzují podpisy USA, Velká Británie a Sovětský svaz, čímž dávají světu najevo, že vesmír nepromění v bojiště.
Dokument definuje vesmír jako rei communis – prostor patřící všem, který si žádný stát nesmí přivlastnit. Výzkum je přístupný všem bez ohledu na hospodářskou vyspělost a kosmonauti jsou oficiálně považováni za „vyslance lidstva“.
Smlouva dále stanovuje odpovědnost států za škody způsobené jejich kosmickými objekty, což v roce 1972 dále upřesňuje Úmluva o mezinárodní odpovědnosti. Mandlovu a Kopalovu snahu o ochranu vesmíru se pak snaží v roce 1979 potvrdit i Dohoda o činnosti států na Měsíci, prohlašující lunární zdroje za „společné dědictví lidstva“. Tato dohoda sice vstupuje v platnost roku 1984, ale podepisuje ji zatím jen 9 států, které v kosmickém programu nehrají klíčovou roli.
Oproti tomu samotná základní Kosmická smlouva z roku 1967 se stává celosvětovým standardem. V platnost vstupuje v říjnu téhož roku a proces jejího uznávání pokračuje dodnes; aktuálně ji ratifikuje 117 zemí světa a dalších 26 ji má zatím podepsanou.
Foto: US Army, Wikimedia Commons / NASA
Studie americké vojenské základny na Měsíci z roku 1957 v rámci tajného armádního projektu Horizon. Již v roce 1952 navrhl německý raketový konstruktér Wernher von Braun rotující vesmírnou stanici (ve výřezu).
Od idealismu k lunární zlaté horečce
Právě dnes, kdy se schyluje k návratu lidí na Měsíc, se Mandlův odkaz ocitá před nejtěžší zkouškou. Zatímco Kosmická smlouva z roku 1967 mluví o vesmíru jako o „společném dědictví“, moderní programy jako Artemis Accords (včetně zapojení Česka) přicházejí s pragmatičtějším výkladem. Ten sice uznává, že Měsíc nikomu nepatří, ale vytěžené suroviny – např. led pro výrobu paliva nebo vzácné kovy – už by měly být majetkem toho, kdo je vydobyl.
Stojíme tak na prahu právní bitvy o „bezpečné zóny“ a právo na zisk, kterou Mandl předpovídá již před devíti dekádami. Jeho vize kosmického práva tak už není jen akademickým cvičením, ale klíčovým manuálem pro přežití míru mimo naši planetu.
Otázka: „Komu patří vesmír?“ zůstává otevřená, ale i díky Mandlovi a Kopalovi na ni máme alespoň civilizované měřítko.
Češi a vesmír: Od raket na Bílé hoře k nové cestě na ISS
Kdysi jsme ohromovali svět vynálezy v zaprášených dílnách, dnes naše technologie „rozstřelují“ Mars laserem a hlídají bezpečí astronautů na oběžné dráze. Když v roce 1930 odpaloval vizionář Ludvík Očenášek rakety na Bílé hoře, mnozí ho považovali za bláhového snílka. On přitom už tehdy projektoval raketovou poštu přes oceán a věřil v lety k Měsíci. Co se týká naší pomyslné či skutečné stopy ve vesmíru, nejsou to tedy jen jména jako Vladimír Remek nebo Eugene Cernan – poslední muž na Měsíci, v jehož žilách kolovala česká krev. Aktuálně se na programech ESA aktivně podílí přes 50 českých firem a více než dvě desítky špičkových vědeckých institucí. Záložní astronaut Aleš Svoboda prochází výcvikem, aby se mohl v následujících letech podívat na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS).
Konkrétně rok 2026 je navíc skutečně významný. Připomínáme si 65 let od letu Jurije Gagarina, ale také 40 let od startu stanice Mir, kde jsme měli své unikátní přístroje. Letošek je také ústředním bodem vzpomínkových akcí NASA – uplynulo smutných 40 let od katastrofy raketoplánu Challenger. S těmito stroji (Columbia, Discovery a Atlantis) létal i astronaut s českými kořeny John Blaha. Na duben se navíc chystá mise Artemis II: první let lidí k Měsíci po více než 50 letech.
