Kvůli stavbě se muselo pohnout korytem Vltavy. Proč dnes tato fascinující stavba, která přežila tisíciletou vodu i pět přejmenování, stojí na prahu zániku jako „obyčejná technická konstrukce“? Vydejte se na cestu po nejdelším a nejtrpělivějším mostě Prahy, kde se duch architekta Janáka stále pere s hmotou.

Existují stavby, které jsou jen stavbami. Přemosťují propast, nesou náklad, slouží svému účelu a pomalu mizí z paměti stejně tiše, jako stárnou. A pak existují stavby jiné, takové, které dýchají. Takové, které v sobě nesou otisk ruky, jež se odmítla spokojit s pouhou funkcí. Takové, které jsou zároveň mostem i básní, dopravní tepnou i kamenným manifestem. Libeňský most v Praze patří bezpochyby do té druhé kategorie. A přesto, nebo možná právě proto, stojí dnes na prahu zániku, opuštěný, popraskaný, zarostlý mechem a zasunutý do slepého místa kolektivní paměti města, které ho zplodilo.

Než vůbec mohl vzniknout most, musela se přestěhovat řeka

Zní to jako věta z pohádky, ale je to prostá historická skutečnost. Ve dvacátých letech dvacátého století, kdy Praha s pompou a sebevědomím nově vzniklé republiky budovala svůj moderní obličej, bylo rozhodnuto o regulaci Manin, té rozlehlé nivy v ohbí Vltavy mezi Libní a Holešovicemi. Koryto řeky bylo přeloženo blíže k Holešovicím, původní ramena se zasypala a ostrovy se proměnily v pevninu nebo naopak. Krajina se přepisovala jako rukopis, který se někdo rozhodl přepsat načisto.

Díky tomuto přeložení bylo možné budovat část pilířů budoucího mostu na suchu, doslova stát nohama na místě, kudy zanedlouho začne proudit jedna z nejsilnějších středoevropských řek. Bylo v tom cosi téměř nadlidského: stavět na dně budoucí řeky, vědět, že za několik měsíců přijde voda a vezme si svůj prostor zpátky, ale pilíře zůstanou. Beton odolá.

To byl rok 1924. Praha tehdy teprve čtyři roky nesla titul hlavního města první Československé republiky. Vzduch byl prosycen euforií mladého státu, optimismem demokracie a vírou v pokrok. Architektura byla v tomto klimatu něčím víc než stavitelstvím, byla politickým programem, estetikou svobody, viditelným důkazem, že tento národ umí budovat krásu.

Každý velký příběh potřebuje své protagonisty. Příběh Libeňského mostu má dva

Prvním byl František Mencl, inženýr mostního odboru pražského magistrátu, muž čísel, výpočtů a statiky. Byl to on, kdo vymyslel konstrukční řešení oblouků, kdo počítal zatížení, tloušťku klenby v nebezpečných průřezech. Byl to on, kdo se odvážil navrhnout pro most přes libeňskou stranu trojkloubový oblouk z prostého betonu o rozpětí čtyřicet osm metrů, oblouk, který se stal největší klenbou tohoto typu v celé Evropě. Mencl byl člověk s vizí přesahující jeden most. Zamýšlel pražské mosty jako jednotnou harmonickou skupinu, v níž každý most bude jiný, od ostatních odlišný, a přitom všechny dohromady budou tvořit jeden velký architektonický záměr. Most jako součást orchestru, ne jako sólista.

Druhým byl Pavel Janák, a tady příběh začíná být skutečně neobyčejný. Janák byl v roce 1924 jedním z nejrespektovanějších architektů v Čechách. Za sebou měl dekádu bouřlivého experimentování s kubismem, tím zvláštním, ryze českým architektonickým kubismem, který neměl nikde na světě skutečnou paralelu. Zatímco v Paříži Picasso a Braque rozkládali na plátně lidské tváře a housle, Janák a jeho souputníci rozkládali na papíře fasády domů, vázy, nábytek, schody. Snažili se prokázat, že i hmota může být dynamická, že zeď nemusí být jen zdí, že beton se může tvářit, jako by byl v pohybu. Věřil, a tuto víru formuloval s přesvědčivostí teologa, že kubismus je vítězstvím ducha nad hmotou.

Jenže kolem roku 1913 Janák kubismus opustil. Styl se neprosadil tak, jak doufal. Svět šel dál, architektura se otočila k funkcionalismu, k čistým liniím, k poctivému materiálu bez ornamentální přetvářky. A Janák šel s ní, ale nikoli úplně. V jeho rukách zůstalo cosi z onoho kubistického gesta, cosi ze hry s objemy, ze záliby ve zkosených hranách a krystalických tvarech.

Anketa

Měl by Luboš Xaver Veselý zůstat členem Rady České televize?

Ano, je to kritický hlas, který je v radě potřeba.

Ne, jeho útoky na ČT a střet zájmů jsou přes čáru.

Měl by si vybrat: buď být radním, nebo dělat vlastní XTV.

Je mi to jedno, Českou televizi nesleduji.

Celkem
hlasovalo
2568
čtenářů.

Když se tyto dva muži, Mencl s jeho statickými výpočty a Janák s jeho architektonickým palimpsestem setkali nad projektem Libeňského mostu, vzniklo něco, co Praha předtím neviděla.

Beton, který dýchá

Pokud jste někdy šli přes Libeňský most pomalu, a málokdo dnes jde přes Libeňský most pomalu, většina lidí ho přejíždí tramvají nebo autem, aniž by ho zaregistrovala, možná jste si všimli, že je jiný. Ne jiný ve smyslu extravagantní. Ne jiný ve smyslu okázalý.

Pilíře, které se tyčí z Vltavy, nejsou válce ani prosté kvádry. Mají zkosené hrany, ostré zlomy, geometrická přerušení, která rozbíjejí jejich hmotu. Pokud jste někdy drželi v ruce krystal, třeba kus záhnědy nebo pyritu, a otáčeli jste jím ve světle, sledujíce, jak plochy přeskakují od stínu ke světlu a zpět, pak víte, co Janák chtěl udělat s betonem. Chtěl, aby most vypadal jako věc z jiného světa, ne jako mrtvá hmota, ale jako živá struktura, která se brání gravitaci tím, že ji přetváří v pohyb.

Zábradlí mostu je samo o sobě malou architektonickou lekcí. Zatímco většina tehdejších mostů používala lehké, nýtované železné zábradlí, rychlé, levné, nenápadné, Janák zvolil beton. Masivní, rytmicky členěné, s otvory a výstupky, které vytvářejí hru světla a stínu v každou hodinu dne jinak. Z dálky vypadá jako ozubený hřeben. Zblízka jako abstraktní reliéf. Z letadla, jak dokládají historické fotografie z třicátých let, jako krajina sama.

Čtyři schodiště z každé obloukové části mostu sestupují dolů k ostrovům a břehům. Janák je nenavrhl jako únikové cesty z dopravní stavby. Navrhl je jako monumentální gesto, vstupní portály, terasy, vyhlídkové plošiny. Zábradlí u schodišť nese motivy kosočtverců a trojúhelníků. Jsou to přesně ty motivy, které Janák studoval a rozvíjel desetiletí předtím v úplně jiných kontextech. Most se tak stal archivem jeho tvůrčí biografie, posledním kubistickým zábleskem v díle architekta, který se jinak vydal jiným směrem.

A pak jsou tu osvětlovací stožáry. Původní betonové stožáry, z nichž část přežila, byť dnes slouží leda jako němí svědkové chátrání, jsou díly samy o sobě. Patice zdobené vrstvenými deskami, které tvoří geometrické stupně. Ramena pro lampy s přísným, krystalickým průřezem. V roce 1928, kdy byly instalovány, byly tyto stožáry stejně neobvyklé jako zbytek mostu. Janák nenavrhoval osvětlení. Janák navrhoval světelné sochy.

Architekt Vít Máslo to v roce 2018 řekl pro časopis Reflex s neskrývanou emfází: „Zbourat Libeňský most je jako rozebrat Karlštejn.“

Foto: SimcaCZE, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0, volné dílo

Panorama Libeňského mostu z roku 2003

Most byl otevřen 29. října 1928 – přesně k desátému výročí vzniku Československé republiky

Datum nebylo náhodné. Republika si přála přemostit nejen Vltavu, ale i dobu. Přála si říct: podívejte, co jsme za deset let vybudovali. Podívejte, jak myslíme, jak stavíme, jak žijeme. Most jako národní hrdost přeložená do betonu.

Dostal jméno po tehdejším pražském primátorovi Karlu Baxovi. Byl to Baxův most. Jenomže Praha nikdy nepřijala úřední pojmenování, lidé mu prostě říkali Libeňský. Jako by cítili, že most patří místě, krajině, a ne politickému momentu.

Komunistický režim se o přejmenování postaral po svém. 9. května 1950, symbolicky v den státního svátku, byl most přejmenován na Stalingradský. Bylo v tom cosi groteskního: nejkubističtější most na světě nesl jméno bitvy, která kubismus neznala a architekturou se nikterak nevyznačovala. Název vydržel do roku 1962 a pak tiše zmizel, jako většina věcí, které nefungují. Most si znovu vzal své jméno zpátky. Libeňský most.

Největší a nejdelší – a přesto zapomenutý

Čísla si zaslouží chvíli pozornosti, protože jsou skutečně impozantní. Celková délka mostních konstrukcí je 493 metrů. Spolu se zemní rampou na holešovické straně dosahuje most délky 780 metrů, to z něj v době dokončení dělalo nejdelší silniční most v Praze a dlouhé desítky let si tento titul udržoval. Most není jen jeden, je to soumostí složené ze šesti stavebních celků, přemosťujících jak nové koryto Vltavy, tak zbytky starých říčních ramen a ulice.

Trojkloubový oblouk z prostého betonu na libeňské straně s rozpětím čtyřicet osm metrů je dodnes největší klenbou tohoto typu v Evropě. To není lokální rekord. To není pražský rekord. To je evropský rekord, o němž naprostá většina Pražanů nikdy neslyšela, protože most, který ho drží, zeje ve spárách a tramvaje přes něj smí projíždět jen pomalu.

Šířka mostu dosahuje 21 metrů, více než starší pražské mosty, které měly standardních 16 metrů. Byl to most budoucnosti, s asfaltovou vozovkou, se zadlážděným tramvajovým tělesem, s chodníky na konzolách vyložených přes zábradlí. V roce 1928 byl technicky i esteticky na špičce všeho, co se v Evropě stavělo.

Povodně přežil. Péče ho zabíjí. Existuje hořká ironie v příběhu Libeňského mostu. V srpnu 2002 přišla na Čechy povodeň, které se říká tisíciletá voda. Praha se topila. Nábřeží zmizela pod hladinou, záplavy dosáhly míst, kam za normálních okolností Vltava nesahá ani ve snu. Libeňský most, starý, opotřebovaný, bez řádné opravy za celé dekády – obstál. Staticky vydržel. Dokonce se ukázalo, že agresivní voda povodně povrch betonu spíše vyčistila, než poškodila.

Tisíciletá voda most nezlomila. Zlomila ho lhostejnost. Léta bez izolací, bez oprav odvodňovačů, bez ošetření spár. Sůl rozsypávaná v zimě na vozovku prosakovala do betonových kloubů a rozkládala je zevnitř. Výztuž ve schodištích korodovala, konzoly byly silně napadené korozí, jak konstatoval v roce 2004 odborný posudek – a schodiště nebyla ani podchycena provizorním podepřením. V jednom z rámových otvorů si zřídili domov bezdomovci, kteří tam topili ohně. Spodní líc betonu byl zakouřen. Odvodňovače nečištěny tak dlouho, že přestaly fungovat.

V roce 2018, téměř přesně devadesát let po slavnostním otevření, byl most pro dopravu uzavřen. Tramvaje přestaly jezdit přes Libeňský most i auta přestala jezdit přes Libeňský most. Zůstali jen chodci a cyklisté, a most, kdysi nejdelší a nejpyšnější silniční most v Praze stál tiše nad Vltavou jako nemocný stařec, o němž se nedokážeme rozhodnout, zda ho chceme léčit.

Kulturní památka, nebo technická stavba? V dubnu 2004 podal Národní památkový ústav návrh na vyhlášení mostu kulturní památkou. Byl zamítnut. Odbor památkové péče pražského magistrátu vydal stanovisko, v němž most označil za „standardní technickou stavbu“ bez „mimořádných uměleckých hodnot“, která „nevybočuje z dobového standardu“.

Historikové architektury kroutili hlavou. Znalci kubismu nechápali. Klub Za starou Prahu podal v roce 2015 nový návrh s podrobnou dokumentací z archivu Národního technického muzea, s novým uměleckohistorickým hodnocením Ústavu dějin umění Akademie věd, s důkazem, že most byl „důsledně realizován do detailů podle Janákova návrhu“ a že jde o „vynikající ukázku jednoduchého, ale velmi účinného architektonického řešení nejvyšších kvalit“. Odborníci doložili, že Odbor památkové péče v roce 2004 magistrát, a potažmo ministerstvo kultury, prostě uvedl v omyl, když tvrdil, že dnešní most je jen upraveným provizoriem z roku 1903. Není. Je to celý nový most, v celé své délce novostavba, a provizorní most stál dokonce v jiné stopě.

Ministerstvo kultury zahájilo v lednu 2016 nové správní řízení. V únoru 2018 vydalo rozhodnutí. Most kulturní památkou není. Příběh má ovšem ještě jedno, prozatím poslední dějství. V září 2025 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že Technická správa komunikací hlavního města Prahy nesmí v rámci zakázky, původně vysoutěžené jako rekonstrukce, most zbourat a postavit místo něj repliku, jak správa zamýšlela od konce roku 2023. Most tedy nestojí. A nestojí ani jako ruina odsouzená k demolici. Stojí jako otázka, na níž Praha stále hledá odpověď.

Jediný svého druhu

Architekt Vít Máslo, historik architektury Rostislav Švácha a desítky dalších odborníků z Čech i ze zahraničí se opakovaně shodli na jedné věci: Libeňský most je pravděpodobně jediným kubistickým mostem na světě.

Ne proto, že by byl most záměrně navrhnut jako kubistický manifest. Janák v době projektu kubismus už otevřeně nepraktikoval. Ale kubismus byl v jeho rukou, v jeho myšlení, v jeho způsobu vidění materiálu a prostoru tak hluboce zakořeněn, že se do mostu promítl přirozeně, jako vzpomínka, která se nedá vymazat. Zkosené hrany pilířů, geometrie zábradlí, krystalické stožáry, monumentální schodiště, to vše jsou gesta člověka, který jednou věřil, že duch může zvítězit nad hmotou, a který v roce 1924 dostal příležitost to dokázat na nejtěžším materiálu, jaký existuje.

Jsou kubistické domy. Je kubistický nábytek. Jsou kubistické lampy a vázy a fasády. Ale most – most přes velkou řeku, most s oblouky nesoucími tisíce tun betonu, most, po němž přejíždějí tramvaje a auta, takový most je jeden jediný. Stojí v Praze, v ohbí Vltavy, mezi Libní a Holešovicemi. Má praskliny v betonu a zkorodované konzoly. Pamatuje Masaryka i Stalina, povodně i tramvajové koleje, slavnostní otevření i desetiletí tiché zrady.

Přejdete-li dnes Libeňský most pěšky, a doporučuji vám to, upřímně a naléhavě, zastavte se v polovině. Opřete se o betonové zábradlí, jehož geometrické otvory rámují výhled na řeku jako kubistický obraz. Podívejte se dolů na pilíře s jejich zkosenými hranami. Podívejte se na stožáry, které by chtěly svítit, ale svítit nemohou. Podívejte se na schodiště, jež vedou dolů k ostrovům, jejichž zábradlí nese motivy kosočtverců jako tichý pozdrav od muže, který zemřel v roce 1956 a pravděpodobně netušil, že jeho most přežije pět přejmenování, dvě totalitní vlády, tisíciletou povodeň a několik generací byrokratů, kteří ho prohlašovali za bezcenný. Pavel Janák věřil, že kubismus je vítězstvím ducha nad hmotou.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Libeňský most je důkazem, že duch vydrží déle, než si myslíme. Že přežije zanedbání, přejmenování, povodně i výbory a komise a rozhodnutí ministerstva. Že pokud je v betonu dost ducha, pak ani dekády netečnosti nedokáží ten duch úplně udusit. Most čeká. Čeká, jako čekal vždy. Nad Vltavou, v ohbí řeky, která se jednou dala přestěhovat, aby mohl vzniknout. Trpělivě. S trhlinami v betonu a kubistickými hranami pilířů, které se odráží v proudu. Nejdelší. Nejkubističtější. Nejtrpělivější.