Vnímala jste někdy jako nevýhodu, že jste kvůli rodinnému prostředí vlastně ani neměla šanci chtít dělat něco jiného než umění?
„Vidím to až teď s odstupem. Dřív jsem byla urputně zaměřená jen na herectví. Když jsem od toho na čas poodstoupila, zjistila jsem, že mám i jiné kvality – organizační schopnosti, cit pro design a prostor, dokážu zrekonstruovat dům nebo navrhnout zahradu. Dnes už o sobě neříkám, že jsem jen herečka. Mám v sobě víc barev a vím, že kdyby jedno nebylo, neztratím se. Ale je pravda, že stát na jevišti a tvořit je pro mě stále to nejvíc.“
Jméno Kodet je v českém umění pojem. Zmínila jste ten tlak, ale je to i požehnání?
„Je to především osud. Nic jiného neznám, takhle jsem se narodila. Ale neměnila bych. Naše rodina byla výjimečná. Táta byl nesmírně vzdělaný a kultivovaný člověk. Naučil mě milovat umění v radosti i bolesti, dal mi morální kompas. Pořád mi chybí, denně s ním v duchu mluvím.“
Bára Kodetová: Dcera pokračuje v hereckých šlépějích!
Proč měl váš otec pověst takového cholerika? Mohou za to jen Pelíšky?
„Může za to jeho povaha, byl prostě temperamentní. Dneska by mu možná diagnostikovali ADHD. Ale taková byla celá ta generace – Landovský, Hrzán… Byli to nebroušené diamanty. Dnes jsme všichni takoví »oblázkoví«, opatrní, aby se někdo neurazil. Oni se neovládali, oni prostě žili a všechno pouštěli ven. Proto byl tehdejší Činoherní klub tak geniální, byla tam tahle koncentrovaná energie.“
Minule jste ale říkala, že on ve skutečnosti takový nebyl.
„Ono je to složité. Táta měl radar na nespravedlnost. Rozčilovaly ho věci, které byly špatně, a většinou tu situaci odhadl naprosto přesně. Nebyl zlý, byl impulzivní kvůli svým mravním zásadám. Stejně jako Věra Chytilová nebo Pavel Landovský bojoval za svou pravdu. Když pak tatínek odcházel, byla v něm jen esence lásky a klidu. Ten jeho »cholerismus« byl často jen projevem jeho velké zranitelnosti a citlivosti.“
Čím byl zraněný?
„Dobou. Narodil se za války, v padesátých letech mu emigroval nevlastní otec a nechal babičku se třemi dětmi napospas režimu. Všechno jim vzali. Táta tu bolest a odpor ke komunismu v sobě nosil celý život a v Pelíšcích to jen geniálně zúročil. Myslím, že odešel vyčerpáním z toho, jak ten svět kolem sebe citlivě vnímal. Přežil to jen díky svému humoru a nespoutanosti.“
Dojatá Bára Kodetová: „Všichni jsme plakali!“
Celý rozhovor naleznete v tištěném vydání Deníku Aha! (4.4.2026)