Stalo se vám někdy, že jste měl rozpracovanou osobnost, ale po pár hodinách rozhovoru jste zjistil, že to nebude fungovat, a knihu jste stopnul?

Samozřejmě se může stát, že se na něčem neshodneme nebo že to druhého přestane bavit. I proto knížku veřejně oznamuji až ve chvíli, kdy ji posílám do tiskárny. V tom jsem velmi pověrčivý.

Musím to ale zaťukat, nikdy jsem práci stopnout nemusel. S každým, s kým jsem se do tvorby knížky pustil, jsem ji dokončil. Všichni byli ukáznění.

Tuším, že za tím stojí pečlivá volba člověka, jehož příběh odvyprávíte. Jak je vybíráte?

S každým absolvuji úvodní nezávaznou schůzku. Kdybych na ní měl pochybnosti já nebo i druhá strana, do spolupráce bychom se ani nepustili.

Od všech chci vždycky slyšet, jaká je jejich motivace pro vznik knihy. Přitom je mi jedno, zda chce dotyčný předat své zkušenosti čtenářům, nebo se třeba jen vidět na obálce. Pokud motivaci má, vím, že to v polovině nezabalí.

Má motivace je jasná: poznávat zajímavé lidi, a hlavně zajímavé obory. Takové, o nichž víme, že existují, ale nemáme přílišné povědomí o jejich zákulisí.

Liší se motivace zpovídaných podle profesí?

Ani ne, spíš podle věku. Nejpřekvapivější pro mě byla motivace bývalé armádní psycholožky Heleny Sovákové. Chtěla, aby knížka byla užitečná a pomohla lidem, což mi do té doby nikdo neřekl.

A zrovna včera jsem dostal moc dojemný dopis od jedné paní. Nedávno odešla od manžela, který jí ubližoval, a pořád se trápila, jestli udělala dobře. „Vaše knížka mi dodala sílu,“ napsala mi.

Po řadě „alfa samců“ jste vloni dal hlas v podstatě neznámé ženě. Jak jste ji objevil?

Helena je velká kamarádka mého předešlého vypravěče, vyjednavače Adama Dolníka. Naši knížku nám dokonce křtila. Tehdy jsme se ještě moc nedali do řeči, nebyl na to čas.

Adam pak o Heleně tu a tam utrousil větu, že byla na misích v Iráku a Afghánistánu, že rodinám vojáků sdělovala, že se jejich syn nebo manžel nevrátí z války. Před čtrnácti lety také pomáhala s převozem přeživších velké nehody českého autobusu v Chorvatsku. Poskládal se mi o ní obrázek a věděl jsem, že bude ta pravá.

Řešíte teď genderovou vyváženost respondentů?

Hodně let jsem balancoval na hranici knižního pekla a na poslední chvíli jsem tu zatáčku vybral. Už předtím jsem ale knížku se ženou napsal. Byla jí biatlonistka Gábina Koukalová, dnes opět Soukalová, byť nepatří do mé aktuální série.

Co máte na mysli hranicí knižního pekla?

Dostával jsem poměrně dost ohlasů ve stylu: Á, zase další muž, kdy už konečně přijde žena? Nebylo to přitom tak, že bych žádné ženy neoslovoval. Několik mě ale z různých důvodů odmítlo. Jedna trvala na tom, že chce knihu naopak psát se ženskou autorkou. Roli hrálo i jejich nižší sebevědomí, pocit, že do mé série sestavené z mužů nepatří – samozřejmě zcela zbytečný.

Připomněl jste mi nedávnou debatu s moderátorkou České televize Janou Peroutkovou. Zmínila, že kdykoli zvou tamní redaktoři odborníky do vysílání, ženy vyjadřují nejistotu, jestli se do pořadu hodí. Muži prý naopak hned souhlasí a předně je zajímá termín natáčení.

Zažil jsem něco podobného. V nadsázce řeknu, že s muži jsem se na knihách domluvil za minutu. Neurochirurg Vladimír Beneš, který si ani nemohl stihnout přečíst, co všechno jsem mu do mailu ke vzniku knihy napsal, mi okamžitě odepsal ano.

Heleně jsem naopak musel dodávat sebevědomí. Během psaní mi několikrát řekla, že mě nechce zklamat, a ptala se, jestli mi připadá dost dobrá. Použil jsem na ni to, co ona používá na své klienty. Řekl jsem jí, že to jsou hezké domněnky. Jenže ty jsou zabijákem.

Jak se vaše žurnalistická práce přelila do literární?

Vždycky jsem snil o tom, že jednou napíšu knihu. Chtěl jsem mít v ruce něco, co by bylo jenom moje. Jen se to pak trošku vymklo z ruky.

Je v tom i vlastní ego? Novinář v množství autorů stejného média lehce zapadne.

Je, to nebudu zapírat. Sebevědomí jsem nikdy neměl moc veliké a knížky mi ho pomohly zvednout.

Odpozorovala jsem, že vaše knížky mají doma i tací, kteří jinak vůbec nečtou. Všiml jste si toho?

Ohlasy na mé knížky, a teď nemyslím jenom kladné, jsou asi nejdojemnější částí této práce. Jednou za mnou na besedě přišla paní a řekla mi, že do svých čtyřiceti let nepřečetla jedinou knížku. A že ta ode mě byla její první a teď už přečetla všechny.

Jindy mě oslovili rodiče kluka, kterého prý nedokázali přimět číst, a syn má najednou ve čtenářském deníku dvě moje knížky. Srdce mi zaplesalo i při zprávě od čtenářky, která mou poslední knihu šla vrátit do knihovny a cestou zpátky domů si ji koupila. „Chci ji mít doma napořád,“ napsala mi.

Foto: archiv Martina MoravceRozhovory vedete jednoduše a srozumitelně, nezdráháte se ptát jako laik. Tazatelé přitom mívají strach, že budou působit hloupě. Měl jste v tomto směru dříve ostych?

Neměl. Velmi záhy jsem pochopil, že žádná otázka není blbá a že z nejhloupějších otázek často vznikají nejvíc zapamatovatelné odpovědi. Když se pilota zeptáte, proč má dopravní letadlo stěrače, zjistíte, že dost možná takovou otázku nikdy nedostal a že ho baví na ni odpovědět, protože třeba o jet lagu už mluvil mnohokrát.

Cílem je, aby měl čtenář pocit, že s námi sedí u jednoho stolu, aby všechno pochopil, aniž by kniha působila stupidně, a neměl moc potřebu se doptávat. To za něj mám udělat já.

Na rozhovory se poctivě připravuji. Ne ale ve stylu, že bych si podrobně nastudoval operace mozku nebo technické detaily letadel. Co se týče rozhovoru s pilotem Davidem Heclem, chystal jsem se třeba při letu na dovolenou. Seděl jsem na palubě s notýskem v ruce a zaznamenával jsem si všechny otázky, které mě cestou napadaly.

Například?

Co přesně by se dělo, kdyby člověk vedle mě dostal infarkt. Nebo se opil a obtěžoval ostatní cestující. Proč je dneska na palubě takové teplo a minule tu byla zima. Proč jsou občas kufry, když je dostaneme na pásu, mokré. Jestli pilot dostane stejné jídlo jako já. Jestli může jít na záchod a nechat v kabině samotného druhého pilota.

Je tahle kniha tou, která vás svou vlnou úspěchu nejvíce zaskočila?

Ano, od začátku byla hodně podceňovaná. Zaskočila mě ale už ta první s profesorem Benešem. Vydat ji vlastním nákladem byl risk. Po týdnu od vydání mi pak volali z distribuce, že budeme dělat dotisk. Byl jsem zrovna na dovolené a všechny kolem pozval na drink. Dodnes je však absolutně nejúspěšnější příběh vyšetřovatele Josefa Mareše.

Prozradíte mi počty prodaných výtisků svých knih?

Tím, že si knížky sám vydávám, vím u každé přesný počet. Nebudu je brát jednu po druhé, ale mohu říct, že rozhovoru s Marešem se prodalo už sto deset tisíc výtisků. Celé série šesti knih se prodalo čtyři sta tisíc.

Dodneška moc nechápu, proč se kolem počtu prodaných knížek dělají v Česku takové tajnosti. Kolik vydělávají filmy, přitom víme do poslední koruny.

Otázku vezmu z druhého konce. Kdy si u nové knihy poprvé vydechnete, že se povedla i komerčně?

Byl bych smutný, kdybych od podzimu, kdy obvykle vydávám novou knihu, do konce téhož roku neprodal víc než deset, nebo i patnáct tisíc kusů. Může to znít velkohubě, ale už mám určitou čtenářskou základnu, a kdybych tohoto čísla nedosáhl, řekl bych si, že jsem asi udělal něco špatně.

Martin MoravecNarodil se 15. března 1981 v Rychnově nad Kněžnou.Dvacet šest let působil v MF DNES ve vydavatelství MAFRA, většinu z toho ve čtvrtečním Magazínu DNES.Jeho knižní rozhovory, které si vydává vlastním nákladem, se pravidelně umisťují v žebříčku bestsellerů.Pro interview si vybírá špičky ve svých oborech, někdy slavné, jindy veřejnosti neznámé.Vyzpovídal neurochirurga Vladimíra Beneše, lékaře letecké záchranky Marka Dvořáka, vyjednavače Adama Dolníka, vyšetřovatele Josefa Mareše, pilota Davida Hecla či naposledy armádní psycholožku Helenu Sovákovou.Všechny vaše knihy mají okolo tři sta stránek. Máte představu, kolik času vám každá publikace zabere?

Od prvního momentu, kdy se do tématu ponořím, až do chvíle, kdy se kniha objeví na pultech knihkupectví, to většinou trvá deset měsíců. Měsíc přípravy, dva měsíce scházení se s člověkem. Čistého času nahrávek mám obvykle kolem pětadvaceti hodin. Rozhovor průběžně přepisuji a pak ho skládám dohromady jako puzzle.

Máte na rozhovory klid, nebo u nich respondenti dělají i jiné věci?

Třeba lékař letecké záchranky Marek Dvořák má poruchu hyperaktivity. Po první schůzce jsem si myslel, že knížku nikdy nemůžeme dodělat. Při rozhovoru jedl, odpovídal na zprávy na telefonu a pokaždé zbystřil, když venku houkala sanitka. Nebo mi navrhl, ať mu příště zavolám ve čtyři ráno, až pojede autem po dálnici do práce. Museli jsme si trochu vymezit pravidla.

U ostatních to byl až ukázkový klid. Měl jsem štěstí, že David Hecl zrovna nelétal a že Josef Mareš už na oddělení vražd skončil.

Kolik procent z původního vyprávění obvykle končí v koši, aby takříkajíc nedrhlo?

Čím dál méně. Myslím si, že teď to není víc než deset procent. Hosté jsou zkušení, pro rozhovor nepotřebuji vytvářet atmosféru. Položím první otázku a rovnou jdeme k věci.

Jak máte nastavené autorizace?

Po respondentech chci, aby knížku četli dvakrát až třikrát v různých fázích jejího vzniku. A to hlavně proto, abych se vyhnul faktickým chybám. Stane se, že se v novinářském stylu snažíte nějaké informace zestručnit, až je zestručníte moc.

Napoprvé přitom nečtou finální podobu, a to proto, že kdyby až v ní požadovali zásadní úpravy, celý text by se mi nerozsypal. Nakonec čtou zlomenou verzi a u té mají poslední šanci zasáhnout.

Nedávno jste opustil hlavní pracovní poměr u vydavatelství MAFRA. Proč?

Poslední roky jsem chodil z práce do práce, v redakci jsem zaklapával notebook a doma ho zase otevíral. Nastřádaly se mi zdravotní trable, bolesti hlavy a zad. Bylo toho prostě moc a nechtěl jsem novinařinu ani knížky dělat polovičatě.

Odešel jsem v dobrém, dobrovolně, po šestadvaceti letech. S těžkým srdcem, po dlouhém rozhodování. Zachováváme ale externí spolupráci.

Koho vyzpovídáte příště?

Téhle otázky jsem se bál. A jsme zase u té mé pověrčivosti, tak se omlouvám, neodpovím. Vězte ale, že další kniha je na cestě.