Když se 10. března 1932 v Brně narodil chlapec jménem Eduard Cupák, nikdo netušil, že jeho jméno jednou definuje noblesu českého herectví. Dětství v jihomoravské metropoli ale netrvalo dlouho a nebylo idylické. V červnu 1942, v době, kdy v Protektorátu panovalo napětí po atentátu na Heydricha, se desetiletému chlapci převrátil svět.

Gestapo v brněnských Kounicových kolejích popravilo jeho otce Václava i babičku Josefu. Důvod byl věcný a pro tehdejší mocenství neodpustitelný: hospodářská sabotáž spočívající v tisku a distribuci falešných potravinových lístků, čímž rodina pomáhala lidem v odboji a perzekuovaným. Tato zkušenost, kdy jako dítě ztratil nejbližší pilíře bezpečí, se stala základním kamenem jeho povahy – tiché, uzavřené, ale neuvěřitelně pevné. Naučil se, že za pravdu a čest se platí ta nejvyšší cena.

Cejch z JAMU

Po válce nastoupil na brněnskou JAMU a okamžitě se stal jedním z nejvýraznějších zjevů ročníku. Měl dar, který se nedal naučit – vnitřní aristokratismus. Jenže po únoru 1948 se estetika začala podřizovat kádrovým posudkům a kolektivní morálce nového režimu. V roce 1952 přišel zlom, který mohl jeho kariéru ukončit dřív, než začala. Kárná komise, postavená na udání spolužáků, řešila jeho homosexualitu.

Foto: Čceská televize/se souhlasem

Mladý Eduard Cupák a Dana Medřická v klasice „Měsíc nad řekou“.

V té době nešlo jen o morální poklesek v očích strany, ale o trestný čin. Výsledek byl rychlý a krutý: okamžitý vyhazov těsně před státnicemi. Místo divadelních prken ho čekala lopata u pomocných technických praporů (PTP). Práce v lomech mu sice podlomila zdraví, ale paradoxně upevnila jeho neochotu se komukoliv podřizovat.

Václav Krška: Režisér, který ho zachránil

Pomohl mu režisér Václav Krška, muž s podobným osudem i cítěním, který sám čelil perzekucím za svou orientaci. Krška v Cupákovi viděl ideálního představitele lyrických hrdinů Fráni Šrámka a přes odpor schvalovacích komisí ho prosadil do role Vilíka Roškota ve filmu Měsíc nad řekou (1953). Cupákův hlas, ono pověstné „stříbro v hrdle“, poprvé očarovalo diváky. Režim ale nezapomínal.

Když měl hrát ve filmu Stříbrný vítr (1954), musel Krška o obsazení Cupáka bojovat na nejvyšších místech ministerstva kultury. V tomto snímku Cupák ztvárnil septimána Jana Ratkina v příběhu o citovém dospívání, revoltě proti měšťácké upjatosti a prožívání první, bolestně krásné platonické lásky. „Byl to boj o každé políčko filmu, o každý záběr na Edův obličej,“ vzpomínali později pamětníci z Barrandova. Eduard se stal hvězdou, ale hvězdou s cejchem, kterou bylo třeba neustále hlídat.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Jana Rybářová a Eduard Cupák v lyrické klasice „Stříbrný vítr“.

Zakázaná láska

Jeho skutečným světem nebyl filmový ateliér, ale legendární byt v historickém domě na Malostranském náměstí. Původně patřil režiséru Václavu Krškovi, který byl pro Eduarda mentorem i blízkým přítelem. Právě zde, v kulisách starožitného nábytku a obrazů, prožil většinu svého vztahu s technikem Václavem Květem, kterého potkal v roce 1959. Zůstali spolu 37 let, až do hercovy smrti. Žili důstojně, bez afektu, v době, kdy byla homosexualita v Československu stále tabuizována. „Eda byl nesmírně čistý člověk. Své soukromí si hlídal ne proto, že by se styděl, ale protože do něj nikomu nic nebylo,“ uvedl Václav Květ.

Uprostřed tohoto vztahu však stála dominantní matka, která s nimi v bytě žila až do své smrti. Eduard se o ni staral s dojemnou pečlivostí. Byla jeho kotvou, připomínkou tragické minulosti, ale i neviditelným poutem, které formovalo jeho uzavřenost. Pod maskou aristokrata se navíc skrývala nenaplněná touha – Cupák si celý život přál mít syna. Věděl, že je to vyloučené, a tak svůj otcovský cit přenášel na své psy a mladší kolegy, ke kterým se choval s nečekanou laskavostí, ačkoliv si od těla držel téměř každého. „Měl v sobě smutek někoho, kdo ví, že jeho rod nepokračuje,“ všiml si jeden z jeho přátel.

Růžové seznamy StB

To, co navenek vypadalo jako idyla v ústraní malostranského bytu, mělo svou odvrácenou a velmi temnou stranu. Státní bezpečnost Cupáka nikdy nepustila ze zřetele. Jeho orientace pro ně nebyla jen „morálním škraloupem“, ale ideálním nástrojem vydírání. Existovaly totiž takzvané „růžové seznamy“, do nichž tajná policie systematicky zanášela jména homosexuálů s jediným cílem: vynutit si spolupráci pod pohrůžkou vězení, veřejné ostudy nebo konce kariéry. Cupák byl několikrát předvolán k výslechům do pověstné Bartolomějské ulice. Estébáci chtěli jména kolegů, chtěli vědět, co se povídá v divadelních šatnách a kdo má „protistátní“ řeči.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Eduard Cupák s partnerem Václavem na chalupě v Brtnici (asi 1960).

Cupákova odpověď byla vždy stejná – klidné mlčení nebo věcné, vyhýbavé odpovědi, které nikoho neohrozily. „Eda měl v sobě takovou tu vnitřní hradbu, přes kterou nikoho nepustil. Estébáci na něm pohořeli, protože on se nebál toho, že nebude hrát. On se bál jen toho, že by ztratil sám sebe,“ vzpomínal později jeden z jeho blízkých přátel. Cena za tuto neústupnost byla vysoká: neustálý dohled, který mu znemožňoval svobodně cestovat nebo přijímat zahraniční nabídky, a pocit věčného ohrožení, který ho nutil k ještě větší izolaci.

Tiché „ne“ Majoru Zemanovi

V sedmdesátých letech, kdy se v rámci normalizace lámaly charaktery jako suché větve, přišla nabídka, která se v té době neodmítala: jedna z výrazných rolí v seriálu 30 případů majora Zemana. Pro herce jeho formátu to měla být vstupenka zpět na výsluní a k vysokým honorářům. Cupák se ale podíval do scénáře a roli odmítl. Oficiálně se omluvil ze zdravotních důvodů, neoficiálně však všichni věděli, že odmítá propůjčit svůj hlas a tvář otevřené ideologické propagandě.

Nebyl to hlučný protest, ale tichý odpor člověka, který věděl, kde leží hranice jeho vkusu. Režisér Jiří Sequens, tehdejší mocný muž kinematografie, na toto gesto nezapomněl. Cupák se ocitl na nepsaném seznamu nespolehlivých. Velké filmové role začaly mizet, zbývaly jen vedlejší postavy. On si však nestěžoval. Raději utahoval opasek, než aby sloužil lži.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Cupákovův skvělý komediální výkon v „Takové normální rodince“ (1971).

Pět minut po dvanácté v Národním divadle

Podobně neoblomný postoj zaujal v lednu 1977. Zatímco se v Národním divadle podepisovala Anticharta a většina herců tam pod tlakem i strachem seděla, Cupák tam prostě nebyl. Zatímco jiní se později vymlouvali na to, že „nedostali pozvánku“ nebo „jim ujel vlak“, Cupák mlčel. Prostě nepřišel. Později, když se ho někdo z kolegů v soukromí ptal, proč to udělal, jen s lehkým úsměvem odpověděl: „No tak budu pít rum místo koňaku, to se dá přežít.“ Tento stoický klid, se kterým přijímal následné profesní sankce, byl pro mnohé jeho kolegy, kteří se tehdy ohnuli, tichou, ale nepřehlédnutelnou výčitkou. Eduard Cupák dokázal, že svoboda není v tom, co člověk smí, ale v tom, co odmítne udělat.

Král neviditelných

Když mu režim zavřel dveře k velkým filmovým plátnům, stal se Cupák králem mikrofonu. Jeho hlas byl v šedesátých a sedmdesátých letech fenoménem, který nepotřeboval tvář. Nebyl to jen dabing – on ty postavy dotvářel a dával jim duši. Když promluvil jako Alain Delon, dokázal do českého znění přenést existenciální únavu i chlad francouzského herce. Herečka Jiřina Jirásková na spolupráci s ním vzpomínala: „Měl v sobě aristokratismus ducha. Nepotřeboval gesta, stačil mu pohled a ten jeho hlas, který jako by přicházel z jiného světa.“

Jeho vztah k práci byl až asketický. Když dostal nabídku namluvit Exupéryho Malého prince, připravoval se na to několik týdnů, ačkoliv knihu znal zpaměti. Doma si nahlas zkoušel různé intonace, aby každé slovo znělo přesně tak, jak ho autor zamýšlel. Tato role pro něj nebyla „kšeftem“, byla to osobní zpověď člověka, který se v dospělém světě plném lží cítil cize.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Eduard Cupák a Luděk Munzar v napínavé kriminálce „Čas pracuje pro vraha“ (1979).

Kromě mikrofonu měl ještě jednu vášeň: vaření. V kuchyni na Malé Straně dokázal strávit hodiny přípravou složitých receptů. Byl to pro něj obřad. Jídlo muselo skvěle chutnat i vypadat – byla to jeho další obrana proti šedi a chaosu tehdejšího režimu. V jeho bytě musela vládnout krása, řád a vůně dobrého jídla, zatímco venku vládl strach.

Zedník v teplákách

Když se tlak v Praze stal nesnesitelným, unikal Eduard Cupák na svou chalupu v Brtnici u Velkých Popovic. Byl to bývalý mlýn, který s nesmírným úsilím zrekonstruovali a proměnili v oázu klidu. Na tomto místě se herec měnil v někoho jiného. Místo šviháka v obleku lidé v okolí potkávali muže v teplákách s rukama od hlíny, který se s vášní věnoval budování skalky a pěstování vzácných květin.

Zahrada byla jeho posedlostí, jeho největším uměleckým dílem, kterému věnoval víc energie než mnohým filmům. Dokázal hodiny sázet květiny, upravovat skalku a starat se o své psy. Byla to jeho forma vnitřní emigrace. V Brtnici mohl být s Václavem Květem skutečně sám sebou, bez masky noblesního herce a bez neustálého pocitu, že ho někdo sleduje.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Vidět jej v civilu bez pověstné cigarety bylo téměř nemožné.

Vykradený ráj

V devadesátých letech, kdy se pro mnohé kolegy otevřely nové obzory, zůstával Eduard Cupák věrný svému minimalismu. Přestože mu svoboda přinesla možnost mluvit a hrát bez kádrových omezení, jeho soukromý ráj v Brtnici dostal krutou ránu. Chalupa, ten „starý mlýn“, do kterého padly téměř všechny hercovy celoživotní úspory a honoráře, se stala opakovaným terčem zlodějů.

Byla vykradena hned několikrát. Zmizely vzácné starožitnosti, obrazy a kusy nábytku, které Cupák s Václavem roky pracně sháněli a restaurovali. „Bylo to pro něj strašné, cítil se tam pak už jako v cizím,“ vzpomínali blízcí. Pro člověka, který si své soukromí a bezpečí hlídal jako nejvzácnější poklad, to byla osobní tragédie.

Requiem za herce

Zatímco v profesním životě dokázal Eduard Cupák odolat tlaku komunistické strany i StB, ve svém soukromí nedokázal porazit jedinou, ale osudovou slabost – cigarety. Vykouřil tři krabičky denně, a to i v době, kdy mu lékaři diagnostikovali těžkou rozedmu plic. Tato choroba se u něj projevila už na počátku sedmdesátých let, ale Cupák zákaz kouření ignoroval. Byla to jeho volba, jeho daň za vnitřní svobodu.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Náročný životní styl se na zdraví Eduarda Cupáka podepsal těžkou nemocí.

Na počátku devadesátých let už byla situace kritická. Herec, jehož hlas byl nástrojem nejjemnějších emocí, se začal dusit. „V posledních letech už nemohl téměř dýchat, mluvení ho neuvěřitelně vyčerpávalo,“ uvádějí vzpomínky kolegů. Objevil se ještě v několika rolích, v roce 1991 si zahrál doktora v psychologickém dramatu Requiem pro panenku. Režisér Filip Renč ho k tomu přemluvil jen s velkými obtížemi – Cupák tehdy potřeboval finance na opravy své vykradené a chátrající chalupy.

Poslední cigareta

Eduard Cupák neprohrál svůj boj s režimem, ale s vlastními démony. K neustále zapálené cigaretě přidával skleničky alkoholu – prý pil víc, než musel, protože se na něm komunisti a jejich zákazy podepsali. V únoru 1996 přišel definitivní zlom. Herec, který nemocnice roky razantně odmítal, začal své poslední turné po pražských špitálech.

Skončil na Bulovce. Muž, jehož hlas byl kdysi národním pokladem, už nemohl mluvit, byl napojený na plicní ventilaci. Se svým Václavem komunikoval jen přes papír a tužku. Žádné jiné návštěvy nechtěl, nehodlal se ukazovat v takovém stavu. Tři týdny k němu partnera ani nepustili, dokud lékaři nepochopili, že Cupák už boj o život vzdal. „Pořád chtěl už jenom umřít,“ vzpomínal Václav Květ na jejich poslední setkání den před hercovým koncem.

V neděli ráno 23. června 1996 ho umělé plíce přestaly držet při životě. Bylo mu 64 let. Na jeho vlastní přání se nekonal žádný velký pohřeb, jen tichý rozptyl na Malvazinkách. Pro diváky jeho jméno zůstává natrvalo spojené s jeho podmanivým, kultivovaným hlasem s přirozenou noblesou a melancholickým nádechem.

Anketa

Která role Eduarda Cupáka vám nejvíc utkvěla v paměti?

Lyrický Jan Ratkin (Stříbrný vítr)

Petr z Takové normální rodinky

Jeho nezaměnitelný hlas v dabingu

Všechny, byl to herecký šlechtic

Celkem
hlasovalo
308
čtenářů.

Zdroje: