Co myslíte, měla byste v soutěži Peče celá země šanci vyhrát?

Já se do ní dokonce i hlásila, a to hned do první řady. Nevzali mě, protože jsem už měla živnostenský list na cukráře, což se neslučuje s pravidly. To jsem tehdy nevěděla, myslela jsem si, že nejsem pro soutěž dost dobrá. Vysvětlení se mi dostalo až po dvou letech, kdy mi nabídli rovnou roli porotce.

Bylo pro vás náročné vystřídat výraznou a emotivní Mirku van Gils Slavíkovou?

Vstoupila jsem do sehraného týmu, kde už všichni všechno věděli. Ale pomáhali mi, zvlášť Pepa Maršálek, takže všechno bylo fajn. Mluvit a pohybovat se před kamerou mi nevadilo. Ale to, že jsem musela hodnotit výtvory druhých, působit přátelsky a zároveň přísně, jsem se učila. S každou další řadou se ale cítím lépe. Těžké je tedy snad jen udržet tajemství a neprozradit vítěze dřív, než se ho dozvědí diváci.

Odhadnete už na začátku, kdo má šanci na výhru?

Na začátku určitě ne, jde o nové prostředí a ty lidi znám jen podle toho, co o sobě řekli a ukázali. Asi v polovině soutěže se už rýsuje, kdo umí a kdo na to vyloženě nemá nebo se mu daří jen něco. Roli hraje taky to, jak dotyčný reaguje na neznámé prostředí, jak ho ovlivní vypjaté situace a stres, jak ustojí časový limit. Obvykle se vyloupnou tak dva soutěžící, kteří mají šanci vyhrát, často pak zasáhne i štěstí nebo smůla.

Naučila jste se něco od soutěžících?

Soutěž i kurzy, které pořádám, jsou pro mě skvělá studnice informací. To, že se někdo na něco zeptá a vy to nevíte, vás přiměje si to zjistit. Zajímavé kombinace, nezvyklé recepty, krajové speciality, ingredience…

Ráda se přiučím třeba slané recepty nebo novou techniku na čokoládový dort. Inspirativní bylo i vytváření dortů v podobě modelů šatů, to by mě lákalo zkusit. Jindy museli soutěžící přenést na dort oblíbený slavný obraz nebo na chlebové těsto vlastní autoportrét. To jsou hezké výzvy.

Býváte po natáčení přeslazená?

Ani ne, ochutnávám jen maličko. Ale je pravda, že doma si pak dám pro kompenzaci spíš něco slaného. Ve své druhé knize mám také sekci slaných receptů: na škvarkové placky, pivní housky, sýrové tyčinky, žemličky na hamburgery.

Jaké jsou podle vás vlastnosti úspěšného cukráře?

Zejména pečlivost a přesnost, taky improvizace nebo umění rozvrhnout si čas. O sobě vím, že jsem silná v detailech, mám ráda, když jsou kousky jeden jako druhý. Proto považuji za svůj majstrštyk vánoční cukroví, kde vynikne právě preciznost.

Už jste dnes jedla něco sladkého?

Ke snídani jsem měla vlastní tvarohový chlebíček – těsto jako na bábovku, ale pečené ve formě na biskupský chlebíček. Asi nemine den, kdy bych si něco sladkého nedala. Kvůli své profesi pořád zkouším nové recepty, takže doma máme vždycky něco napečeno a musíme to zkonzumovat. Nerada vyhazuji. Já sama mám nejraději různé bábovky, koláče a buchty, jednoduché, bez krému, abych u toho nemusela sedět, jen si vždycky ukousnu a chystám se na úkoly dne. Ale střídám různorodé snídaně, občas si dám vločky s jogurtem a ovocem, chleba se sýrem, vajíčka…

Foto: Archiv Michaely Landové

V roce 2022 se Michaela stala porotkyní soutěže Peče celá země.

Jak si při takovém přísunu různého jídla udržujete postavu?

Nejsou to geny, dnes už ani diety a není to ani sport, ten je pro mě až sprosté slovo. Nejraději bych jedla všechno, a přitom byla hubená. Ale zjistila jsem už dávno, že takhle to bohužel nefunguje. Mám sklony k typicky ženské postavě a donedávna jsem bojovala s kily navíc. Ale v okamžiku, kdy se mi to v hlavě přepnulo a přestala jsem váhu řešit, daří se mi udržet si postavu jakoby samo. Samozřejmě se nemůžu cpát od rána do večera, musím příjem korigovat. Jím s rozumem a vybírám si. Nechodím do fastfoodů, základ tvoří, co uvařím doma, mám také ráda ovoce, zeleninu. A že peču, neznamená, že to vždycky jím. Snažím se nepřejídat, a pokud to jeden den přeženu, druhý si dám volnější. Používám zkrátka zdravý rozum.

Máte zkušenost s dietou, konkrétně s tou, která by fungovala?

Zhruba před dvaceti lety jsem vyzkoušela takzvanou přerušovanou, kdy jsem osm hodin jedla, co jsem chtěla, a po zbytek dne si dala od jídla pauzu. Nastavila jsem si režim tak, že do čtyř odpoledne jsem si dala absolutně cokoli a dalších šestnáct nechávala tělo vytrávit. Zhubla jsem celkem hodně a vydrželo mi to dlouho. Dnes jsem už jinde. Neřeším jako moje kamarádka, jestli si dám jablko, které má cukry. Zkrátka když mám hlad, najím se klidně i pozdě večer. Řídím se svými pocity, a i když si dopřeji něco opravdu nezdravého, snažím se necítit se kvůli tomu provinile. Zkrátka si nic v jídle nevyčítám.

Pečete víc pracovně, či pro rodinu?

To se nedá úplně oddělit. Primárně peču pracovně. Pro rodinu spíš jednou za čas na oslavu nebo jen tak, když nás honí mlsná. Ale spíš něco obyčejného, doma si na složité dorty nepotrpíme. Teď zrovna mám období pečení chleba.

Slyšela jsem o vašich vyhlášených makronkách. Je těžké je upéct?

Nemyslím si. Zrovna dneska jsem měla kurz dvanácti lidí, z nichž je dřív nikdo nepekl. Pracovali samostatně ve dvojicích, podle mých pokynů a všichni je zvládli! Takže nejsou těžké, ale musíte vědět, na co si dát pozor, dodržet přesně suroviny, gramáž a postup. Ta přesnost mi vyhovuje, zajišťuje totiž stejný výsledek. Naopak mi není blízké přibližné hrnkové vaření, končící často zklamáním.

Kdysi jste prý snila o vlastním podniku, kde budete péct na zakázku. Už ho máte?

Asi jako většina žen, které pravidelně pečou, jsem toužila mít kavárnu, cukrárnu. Vyrábět sladké na zakázku jsem si zkusila. Ale zjistila jsem, že rutina pravidelného pečení by mě nenaplňovala. Po čase by mi to zevšednělo, nehledě na to, že je to fyzicky hodně náročné. A léta přibývají… Tak jsem se raději vydala na dráhu lektorství. Vedu kurzy, v nichž si zapeču, ale jen okrajově, jsem tam s lidmi naladěnými stejně jako já, předávám jim své zkušenosti a je to vlastně pokaždé jiné.

Hodnotíte zákusky, které si dáte v kavárně, nebo dokážete svou profesi „vypnout“?

Mám dvě kamarádky – kolegyně, s nimiž podnikám cílené výlety po kavárnách. Díváme se, ochutnáváme, hodnotíme vzhled i chuť. A můžu s radostí říct, že u nás existuje řádka podniků skutečně na světové úrovni, kde mají skvělé dezerty i kávu. Nemusí to být o rozsáhlé nabídce, důležité je, že používají kvalitní suroviny a dobré recepty. Jsem ochotná odpustit drobnou vzhledovou nedokonalost, hlavní je pro mě, aby si člověk pochutnal.

Prý pocházíte z cukrářské rodiny?

Ano, rodiče i prarodiče měli mezi válkami zavedenou cukrárnu. Když jsem pobývala na prázdninách u babičky, vyprávěla mi „cukrářské pohádky“. Červenou karkulku jsme s bratrem ani nechtěli, víc nás bavilo povídání, jak to tenkrát chodilo. Jak už v létě balili vánoční cukrátka a objednávali čokoládové figurky, jak v zimě sekali v rybníce led a schovávali ho ve sklepě na léto. Tehdy jsem ale ještě kouzlu cukrařiny nepropadla. Chtěla jsem být sekretářka ředitele nebo učitelka, což se mi částečně splnilo.

Vystudovala jste ekonomii a pracovala v logistické firmě. Hodí se vám z toho něco?

Ano. Roky jsem pracovala v kanceláři nebo administrativě, naposledy jako logistka. Obchodovali jsme se zemědělskými komoditami jako pšenice, řepka, olej. Mým úkolem bylo, aby vše fungovalo, co obchodník prodal a nakoupil, jsem přemístila z bodu A do bodu B. Byla to náročná, ale moc zajímavá zkušenost. Naučila jsem se komunikovat s lidmi, vysvětlovat, být podle potřeby akční. Jenže pak začala převažovat cukrařina.

Pamatujete si ten moment?

Něco se změnilo, když jsem měla vlastní rodinu, ale cukrařina mě začala opravdu bavit ještě o trochu později. Začala jsem sledovat zahraniční blogy o pečení. Taky se tu objevily americké potahované dorty s figurkami a já zatoužila se je naučit. Přihlásila jsem se proto na svůj první kurz pečení. A před třinácti lety jsem založila blog Víkendové pečení. Pět let fungoval jako krásný koníček, vždycky jsem vymyslela recept, napekla, sepsala článek, vše nafotila a „pověsila“. Své výtvory jsem nosila kolegům do práce a pocity bych přirovnala ke sportu, kdy se vyplavují endorfiny. Díky rostoucímu zájmu jsem v roce 2019 sebrala odvahu odejít z jistého zaměstnání.

Kde jste získala základy pečení? Od maminky?

Víte, že ani ne? Doma se peklo jenom tak běžně, většinou na víkend. Nebyla jsem holka koukající mamince v kuchyni pod ruce, pomáhala jsem akorát s vánočním cukrovím, protože se to čekalo. Ale vzpomínám na jeden oblíbený rodinný recept, a to albertkovou roládu. Tehdy se prodávaly kulaté sušenky albertky, které se prokapaly rumem, spojily se s pudinkovým krémem, zabalily do rolády, polilo se to čokoládou a nechalo rozležet. Velká dobrota a pro mě vzpomínka na dětství. Dnes už se ty sušenky bohužel nevyrábějí.

Při vymýšlení receptů vycházíte z klasiky, nebo preferujete úplně nové, vlastní?

První roky to bylo tak, že jsem objevila zajímavý recept v české nebo zahraniční kuchařce, staré nebo současné – vyzkoušela ho a upravila. Časem jsem přidávala víc vlastních nápadů a dnes jde primárně o moji tvorbu. Ale nesnažím se o originalitu za každou cenu, hlavní je výsledek, který chutná.

Je stále obtížnější vymýšlet nové recepty, protože se zdá, že všechno už tady bylo.Jak si váš byznys rozumí s trendem jíst zdravě?

Samozřejmě respektuji, pokud má někdo alergii nebo zdravotní omezení, ale jinak jsem zastáncem toho, dát si čas od času jeden skvělý poctivý zákusek a bez výčitek si na něm pochutnat. Je to rozhodně lepší než se přejídat zdravými alternativami. Zdá se mi, že hodně lidí, kteří je vyhledávají, věří, že jich můžou sníst spoustu. Tím pádem se výsledek trochu míjí účinkem. A ve velké většině ty zdravé varianty nejsou ani moc dobré. Ale pravda je, že cukráři se snaží dávat méně cukru, méně tuku, tvoří bezlepkové, bezlaktózové dezerty, používají netradiční suroviny. Ovšem zase na úkor jiných látek, aby to fungovalo a drželo pohromadě.

Zrovna jsem se chtěla zeptat na trendy v pečení, mění se často?

Mění se a vracejí podobně jako trendy v oblékání. Platí to, ať jde o suroviny, nebo dekorační techniky. Třeba před dvaceti lety dominovaly zmíněné potahované dorty, předtím dorty s máslovým krémem zdobené kytičkami, bylo taky období „polonahých“ dortů, kterým kouká korpus a oblíbené byly i stékané dorty s polevou. Momentálně se hodně prosazuje francouzská cukrařina, spíš minimalistická, často v silikonových formách.

Víte, kolik lidí peče podle vašeho blogu?

Samotnou mě kolikrát překvapí, jak moc jich je. Ale většina si recepty nespojuje se mnou, lidé si myslí, že blog Víkendové pečení je nějaká platforma receptů. Teď mi třeba napsala paní, že podle Víkendového pečení tvoří už sedm let a teprve teď, když mě viděla v soutěži Peče celá země, jí docvaklo, že se jedná o mě. Nicméně musím přiznat, že jsem zpočátku netušila, kam až to může zajít. Je ale pravda, že je stále obtížnější vymýšlet nové recepty, protože se mi zdá, že všechno už tu bylo. Takže spíš některé starší aktualizuji, dolaďuji. Taky se snažím střídat jednodušší se složitějšími, abych nikoho neodradila a zasáhla široké spektrum zájemců.

Foto: Archiv Michaely Landové

V kuchařkách klade důraz na srozumitelnost receptů.

Co jste vymyslela naposledy?

Absolutním hitem se staly slané kynuté koláče – se slaninou, sýrem a pórkem. Ty přímo trhají rekordy. Sdílela jsem je chvilku po Vánocích, kdy jsme byli všichni přeslazení.

Teď máme Velikonoce. Co z tradičních sladkostí preferujete?

Tím, že miluji kynuté těsto, je to jednoznačně bochánek – mazanec. Na blogu mám asi tři varianty receptů.

Kynuté těsto hodně hospodyněk odrazuje. Máte vy něco podobného s jiným druhem?

Dlouho mě trápilo listové těsto, než jsem si našla to pravé. I k tomu kynutému jsem si ale musela najít cestu, naučit se ho správně vypracovat. Ale každý neúspěch mě motivuje, abych to zkoušela znovu a znovu. Úplný úlet jsem zažila v době, kdy byla dcera malá a já jsem jí slíbila, že upeču perníkovou chaloupku. Perníčky obecně moc nemusím a nejsem ani člověk, který by je rád zdobil. No, díly jsem tehdy upekla celkem snadno, jenže se mi nepovedlo dát je dohromady, nevěděla jsem, čím je slepit. Dnes vím, že jsem to mohla zkusit karamelem nebo čokoládou.

Dcera vaří možná víc než já. Když peče, občas si dojde pro recept na můj blog.Kterou fázi tvorby sladkostí máte nejraději?

Asi zdobení a dokončování, zkrátka chvíli, kdy už cukroví dostává finální podobu a já mu dávám pomyslnou poslední tečku. Aby vypadalo k mé spokojenosti. A pak samozřejmě když vidím, že lidem chutná.

Říká se, že cukr zlepšuje náladu. Vidíte svět růžověji od té doby, co se pečení věnujete naplno?

Hlavní je, že dělám, co mě skutečně baví, koníček se mi stal profesí. Splynulo to i s osobním životem, ta práce je tak specifická, že nemůžu zavřít ve čtyři dveře kanceláře, ale prolíná se mi celým dnem. Na druhou stranu jsem pánem svého času, což mi vyhovuje. Takže ano, jsem v pohodě a díky tomu asi vidím svět růžověji. Obecně dobré jídlo – a když ho máte navíc s kým sdílet – vám zůstane v paměti. Troufám si říct, že většinu vzpomínek máme spojenou s nějakou vůní, dobrotou, a nemusí to ani být sladké.

Máte už velkou dceru. Jde podobným směrem jako vy?

Je módní stylistka na volné noze a vede si velmi dobře. Vaří možná víc než já, a přestože moje pečení nikdy moc nechtěla a jako dítě preferovala kupované sušenky, dostala se do fáze, kdy taky občas něco upeče. Jde si pro recept na můj blog, což je pro mě úplně nejvíc.

Čím vyvažujete hodiny strávené v kuchyni?

Miluji knížky, hlavně detektivky nebo oddechovky, ráda zajdu do divadla, kouknu na film, provozuji gastroturistiku. Když srovnám cizinu a Českou republiku, jsme na tom celkem dobře. Peče se u nás hodně a cukrařinu máme opravdu na vysoké úrovni. Občas mi dokonce v některé naší cukrárně chutná víc než třeba v Paříži nebo v Barceloně. Teď se chystám do Amsterdamu, tak uvidím, s čím se vrátím.

Michaela Landová (51) Vystudovala střední ekonomickou a vyšší odbornou školu v oboru finance.Dvacet let se věnovala obchodu a logistice. Před třinácti lety začala psát blog Víkendové pečení.V současné době vede kurzy pečení, vydala kuchařky Víkendové pečení a Když peču a e-booky Sladký bar a Vánoční cukroví.Je rozvedená a má dospělou dceru.