František Filipovský dokázal Louise de Funése tak bravurně nadabovat, že se stal králem českého dabingu. Když jej Filipovský daboval poprvé, netušil, že tak výrazně přispěje k jeho popularitě. Ještě před tím jej daboval Bohumil Bezouška, ten však byl jednou pracovně zaneprázdněn, a tak někoho napadlo, že by se k Funésovi hodil hlas Filipovského. Ten se svého úkolu zhostil bravurně. Nejen že se trefil do jeho hlasu, včetně jeho smíchu, byl mu podobný i svou fyziognomií a temperamentem.

„Miluju Funésův humor plný přenádherných gagů. Snad mají skutečně pravdu ti, kteří napsali, že v mém přemluvení Funése došlo k jakési spontánní harmonii. Hraji ho, jako kdybych hrál sebe. Jeho hrou jsem byl pokaždé fascinován. Do podrobností jsem sledoval jeho pohyby, miminku, způsob vyjadřování a snažil jsem se co nejvěrohodněji postihnout jím přesně a účinně vypointované situace,“ vzpomínal Filipovský v knize Komik se vrací. Bohužel se ti dva nikdy nepotkali. Nicméně francouzský komik prý viděl Filipovského práci a byl nadšen. Filipovského dabing své osoby označil za ten nejlepší.

Foto: Marisa Rastellini (Mondadori Publisher), Public domain, via Wikimedia Commons

Louis de Funés

Filipovský diváky nadchl také namluvením baby Jagy v pohádce Mrazík, či namluvením chobotniček v komediích Chobotnice z druhého patra a Veselé Vánoce přejí chobotnice. Nadaboval také „formeláka“ ve snímcích Lucie, postrach ulice a …zase ta Lucie! Není se co divit, že na počest slavného herce vznikla Cena Františka Filipovského, kterou dostávají vynikající dabéři.

Pamětníci si jistě vybaví také Filipovského tvář ze snímků z 30. let, kdy získával své první filmové zkušenosti v rolích podlézavých studentů Krhounka a Mazánka. Filmových a televizních příležitostí se mu dostávalo zejména po válce. I když hrával spíše vedlejší role, byl velmi výrazný. K jeho nejznámějším rolím patří inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Na obrazovkách se objevoval zejména v komických rolích, jako tomu bylo ve filmu Marečku, podejte mi pero!, kde hrál potrhlého chemikáře, kterému Tomáš Holý podá ocucaný bonbón, či v roli vodníka Bertíka ve filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. K jeho posledním rolím patřila postava dědy harmonikáře ve filmu Jak básníkům chutná život a postava čerta Blekoty v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek.

Filipovského osobnost i jeho hereckou kariéru významně ovlivnilo to, do jakého prostředí se roku 1907 v Přelouči narodil. František byl čtvrté dítě, jehož tatínkovi bylo v té době už dvaašedesát let. Byl výborný muzikant, vyučoval zpěv, hru na housle, flétnu a klavír, věnoval se též chrámovému sboru. Svého času dokonce konkuroval Františku Kmochovi. Kromě toho také komponoval. To samozřejmě malého Františka formovalo. Měl umělecké nadání, hrál na různé hudební nástroje, od útlého věku zpíval v kostele na kůru. Určitou míru exhibicionizmu zdědil po tatínkovi, který v něm pěstoval lásku k divadlu. Už v osmi letech poprvé navštívil Národní divadlo, dělal tehdy doprovod své tetičce, díky které nasával pražský kulturní život. Tenkrát ještě netušil, že jednou sám bude stát na jevišti „Zlaté kapličky“.

Než se František dostal k „opravdovému“ divadlu, nějakou dobu trvalo. Studoval na gymnáziu, následně absolvoval na přání své maminky v Chrudimi abiturientský kurz při obchodní akademii. Během svých studiích přičichl k ochotnickému divadlu, což v něm zažehlo touhu stát se hercem. K jeho snu byla zpočátku maminka skeptická. Přála si, aby měl její syn vystudovanou vysokou školu.

A tak se se svou maminkou přesunul do Prahy, kde studoval dějiny umění a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a mohl vdechovat atmosféru velkoměsta. Současně s tím se snažil najít uplatnění jako herec na různých pražských scénách a zároveň si přivydělával u známého svých plzeňských příbuzných. Zprvu využil své obchodně akademické vzdělání a pracoval v účtárně, poté byl dispečerem taxikářů, následně nasadil modrou uniformu a dělal průvodce v transportech polských pracovníků, kteří měli namířeno do Francie. Vagóny byly plné lidí, kteří utíkali za lepší budoucností.

„Měl jsem zdravotnický průkaz a ošetřoval jsem rozmačkané prsty, ruce, těžké zlomeniny. Jednou jsme tahali ze střechy jenom torzo jednoho z těch chudáků. Nedostal povolení pro vstup, ale chtěl utéct, a tak vylezl na střechu vlaku. Asi nedával pozor, nebo už byl vysílený, a jeden z viaduktů u Olomouce mu usekl hlavu… ale ve smrtelné křeči se udržel na střeše vagónu,“ vzpomínal na hrůzné zážitky ze 30. let. „Polské ministerstvo sociální péče posílalo občas do transportů své kontrolory. Býval to nějaký ministerský úředník v rukavičkách, bílém límečku a s nosem nahoru. Měl podat zprávu, jak se s lidmi v transportech zachází. Avšak na vlastní oči jsem byl několikrát svědkem, že tenhle napomádovanej, vyfintěnej panák – odpusťte, že ho tak nazývám – se těch svých krajanů štítil. Ani se mnou mezi ně nešel. Pan šlechtic a bláto. Tyhle věci se mě strašlivě dotýkaly,“ popsal v knize Komik se vrací.

Kvůli hospodářské krizi se počet transportů omezil, nakonec přestaly jezdit úplně. Filipovský však o práci nepřišel. I nadále díky známému rodiny mohl pracovat v kanceláři, kde řešil účetnictví. Každou volnou chvíli věnoval tomu, aby vyhledal společnost lidí, kteří měli blízko k divadlu. Díky příbuznému se seznámil s E. F. Burianem, který ho přijal do svého Voicebandu. Tím začal jeho pražský divadelní život. Poté, co Burian odjel do Brna, naskytla se mu příležitost účinkovat v Intimním divadle. Jenže práce ubývalo. Díky hospodářské krizi lidé obraceli každou korunu, žebráci postávali snad na každém frekventovanějším rohu.

Někdy v té době sebral odvahu a vypravil se do Národního divadla za tehdejším šéfem činohry Hugem Hilarem, aby se jej optal, zda by jej nepřijal jako eléva. „Pane, vy chcete hrát divadlo? Vždyť jste malej a ošklivej. A já potřebuju…,“ sdělil mu Hilar. „Nevím, co říkal dál, Převládl pocit ponížení. Vypadl jsem z jeho kanceláře a snad neřekl ani sbohem. Ten pán mě úplně zdrtil,“ vzpomínal na okamžik, kdy si říkal, že mu divadlo nejspíš není souzeno.

Pomohl však osud. Poté, co se z nepříjemného zážitku oklepal, šel zkusit štěstí do smíchovské Arény, kde se hrály operety. Shodou okolností potřebovali nahradit jednoho herce, který odešel, tudíž dostal příležitost ukázat, co v něm je. Mohl konečně uplatnit svůj hudební a komediální talent. Vyzkoušel si i režírování.

Nicméně jeho první opravdové angažmá se smlouvou a dobrou gáží ho teprve čekalo. Díky známému z Voicebandu se na něj přišel podívat Jindřich Honzl z Osvobozeného divadla a nabídl mu práci. Dostal se tak do společnosti moudrých komiků Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kteří se pro něj stali vzorem. Jeho příchod do divadla brali jako vítanou příležitost k možné improvizaci na jeho účet. Nervózní Filipovský však náročné začátky ustál a stal se po dobu šesti let oporou divadla, ve kterém toužil hrát nejeden český herec.

Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc

Voskovcovo a Werichovo komediální umění se pro Filipovského stalo biblí. Líbilo se mu, jak chytře provokují, vtipně upozorňují a moudře varují. Dovedli pohotově a vtipně reagovat na každou událost na politické scéně, byli mistři improvizace. Filipovský vnímal Wericha jako intelektuála poněkud drsnějšího typu. Nepoznal upovídanějšího člověka. Jediný Voskovec dokázal zastavit jeho příval slov. Tu a tam si dělal šprýmy, což na vlastní kůži pocítil i Filipovský když si dělal řidičské oprávnění.

„Předepsaná zkouška se v té době skládala ve srovnání s dneškem velice snadno. Stačilo, abych ukázal examinátorovi, že auto umím nastartovat, rozjet se, chvíli s ním popojíždět po ulici a zastavit. Mně ji tenkrát ovšem zkomplikoval Jan Werich, který se shodou okolností objevil ve chvíli, kdy jsme se zkušebním komisařem nasedali do auta. Okamžitě si přisedl a nepatřičně celý průběh zkoušky komentoval. Byl jsem nervózní, komisař rozpačitý a Werich z toho měl srandu. Nicméně oprávnění jsem dostal,“ vzpomínal. Jan Werich byl přítomen také na jeho svatbě v roce 1937. Když si bral svou životní lásku Hildu, byli jim Voskovec s Werichem za svědky. Z jejich velké lásky vzešla dcera Pavlína a o 4 roky později syn Jan.

Po nuceném ukončení činnosti Osvobozeného divadla působil jednu sezonu na jevišti smíchovského Švandova divadla, další dvě prožil v žižkovském Moderním divadle. Následně hrál v divadle Uranie, odkud přešel do vysněného Národního divadla, kde působil až do roku 1992.

Dočkal se několika ocenění. V roce 1958 obdržel titul Zasloužilý umělec, o 10 let později jej vedení Národního divadla jmenovalo svým zasloužilým členem. Na půdě Národního divadla exceloval svou rolí Harpagona v Moliérově hře Lakomec. Čím byl starší, tím vyzrálejším hercem byl. Jak prohlásil: „Jsem z muzikantské rodiny, a tak dobře vím, že s některými herci je to stejné jako s houslemi – čím jsou starší, tím mají lepší zvuk.“

Foto: Tilman2007, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Národní divadlo, Praha

Až do vysokého věku byl velmi aktivní. Nečinnost a lelkování mu byly cizí. Jeho hereckou kariéru ukončily až zdravotní problémy. Po mozkové mrtvici přestal úplně mluvit, se svou milovanou Hildou si však rozuměl i beze slov. Zemřel 26. října 1993 ve věku 86 let.

DIVIŠOVÁ, Jana. František Filipovský: velký herec malých rolí. Praha: BVD, 2010. ISBN 9788087090347.

TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.