Když se 6. září roku 1934 v Žilině narodila holčička jménem Jana, sudičky jí do kolébky nepřinesly jen talent, ale především jedno z nejtěžších příjmení v českém divadelním světě. Být dcerou Zdeňka Štěpánka znamenalo narodit se do aristokracie ducha, ale také do světa, kde se neodpouští průměrnost. Její matka, Elena Hálková, pocházela z neméně významného rodu. Byla dcerou lékaře a humanisty Ivana Hálka a vnučkou básníka Vítězslava Hálka.

Jenže v rodině Štěpánkových se za vlastní názory platilo vysokou cenou. Elena Hálková, tehdy významná herečka Národního divadla, musela ze „Zlaté kapličky“ odejít poté, co otevřeně označila únor 1948 za puč. Přišla o rozpracovanou roli Emílie v „Othellovi“ a azyl našla až u Wericha v divadle ABC, kde se však s výjimkou „Jezinek a bezinek“ v režii Jána Roháče už s velkým repertoárem příliš nepotkala.

Vedle slavných rodičů

Jana Štěpánková v dětství divadlo spíše snášela, než milovala. „Nehrála jsem si na nic,“ vzpomínala po letech. Rodiče věčně nebyli doma a otec ji místo mezi diváky posadil do portálu k hasiči. Odtud Jana sledovala jeho konce na jevišti. „Trpěla jsem jak zvíře, když jsem zblízka viděla tátu umírat jako Rožmberka,“ popisovala lekce, které v ní budily strach i respekt.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Zdeněk Štěpánek, jeden z nejvýznamnějších českých divadelních a filmových herců.

Doma se o divadle nemluvilo, žádné rady se neudělovaly. Přesto Jana poznala, co otec zrovna zkouší. Při „Othellovi“ doma našlapoval jako tygr, při Dostojevském ho postava prostupovala mučivě od hlavy až k patě. Tyto podvědomé vlivy doplnil v roce 1945 zásadní zážitek, kdy ji otec vzal na pražské hostování slavného souboru MCHAT. Přestože jedenáctiletá Jana nerozuměla rusky, sledování inscenace „Višňový sad“ ji poznamenalo na celý život.

Nevyhnutelný osud

Původně uvažovala o medicíně. Možná to byl podvědomý pokus o únik před srovnáváním, kterému se jako dcera „toho Štěpánka“ nemohla vyhnout. Jenže rodové geny byly silnější než strach z neúspěchu. Když se hlásila na DAMU, komise v ní naštěstí neviděla protekční dítě, ale talentovanou uchazečku

Foto: Česká televize/se souhlasem

Jaroslav Průcha, František Smolík a Jana Štěpánková ve filmu Psohlavci (1954).

Akademii absolvovala v roce 1953 a hned poté odešla do svého prvního angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Přesto první roky její kariéry provázelo neustálé napětí. Celou vysokou školu i začátky v divadle prožila v určité křeči, kdy byl každý její pohyb na jevišti podrobován rentgenovému pohledu veřejnosti i kolegů. Všichni si kladli jedinou otázku: Je skutečně tak dobrá jako její otec? Pro Janu to byla obrovská profesní i osobní zátěž, se kterou se musela vyrovnávat každý večer po vytažení opony.

Pardubická škola a otcovo mlčení

Její vztah s otcem byl složitý a plný nevyřčených očekávání. Traduje se historka, že když ji Zdeněk Štěpánek poprvé viděl hrát v Pardubicích, neřekl jí po představení ani slovo chvály. Jen stroze poznamenal, že by měla víc pracovat s dechem. Tato přísnost ji však nezlomila. Naopak v ní utužila disciplínu a přesvědčení, že role se nestaví z náhlé inspirace shůry, ale z poctivé, každodenní a často úmorné dřiny.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Vladimír Menšík a Jana Štěpánková ve filmu 105% alibi (1959).

Východočeské divadlo v Pardubicích se pro ni stalo zásadní školou života. Daleko od stínu Národního divadla si poprvé uvědomila, že její síla netkví v napodobování otcova rozmáchlého gesta. Našla si svůj vlastní prostor – civilní, úsporný, a přitom nesmírně naléhavý. Byl to styl, který se v padesátých letech teprve rodil a který měl brzy ovládnout moderní televizní inscenace.

Boj s nálepkou protekčního dítěte

Právě z Pardubic přišel první velký úspěch, ale s ním i pochybnosti okolí, které ji provázely dlouhé roky. Když pardubický soubor hostoval v Praze s inscenací „Skřivánek“, čtyřikrát vyprodali Karlínské divadlo. Jenže místo uznání se k ní donesla jízlivost. „Hned jsem slyšela: To jí zaplatil otec! Do očí mi to nikdy nikdo neřekl, ale vždycky se našel někdo, kdo mi to donesl,“ vzpomínala na hořkost, která doprovázela její roli Jany z Arku.

Sama v tom měla jasno – protekce možná otevře dveře na školu, ale na jevišti už stojí každý sám. Pokud je herec špatný, žádné jméno ho neudrží. S touto zásadou nastoupila v roce 1959 do Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni. Tato scéna tehdy hledala moderní tvář českého herectví a právě zde Janu Štěpánkovou čekalo osudové setkání.

Foto: Česká televize/se souhlasem

„Věc Markopulus“ – Jana Štěpánková v inscenaci Divadla S. K. Neumanna (1970).

Režisér Jaroslav Dudek tehdy potřeboval herce, kteří dokážou hrát bez patosu. V Janě Štěpánkové našel svou nejbližší spolupracovnici a uměleckou partnerku, která přesně rozuměla jeho vizím. Netušila, že tento muž změní nejen její kariéru, ale i celý zbytek jejího soukromého života.

Setkání s osudovým režisérem

Vztah Jany Štěpánkové a Jaroslava Dudka se rodil z nároků, které na sebe vzájemně kladli. Dudek byl precizní a Janu ve svých inscenacích nikdy neprotežoval. Naopak, jejich soukromí se stalo prodlouženou rukou divadla, kde se texty a režijní vize probíraly i doma u stolu. Vytvořili jeden z nejstabilnějších párů tehdejšího uměleckého světa, postavený na vzájemné profesní úctě a kritickém pohledu.

S nástupem sedmdesátých let se její tvář také začala pravidelně objevovat na televizních obrazovkách milionů lidí. Přišla totiž nabídka na seriál, který měl navždy změnit pohled na českou rodinu.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Silné herecké obsazení v seriálu „Taková normální rodinka“: Daniela Kolářová, Jana Štěpánková, Dana Medřická.

Fenomén „Takové normální rodinky“

V roce 1971 se na obrazovkách tehdejší Československé televize objevil úkaz, který rozbil stereotypy o upjatém televizním humoru. Seriál „Taková normální rodinka“ scenáristky Fan Vavřincové a režiséra Jaroslava Dudka vnesl do obývacích pokojů vtip založený na rodinné absurditě a skvělém obsazení. Jana Štěpánková zde dostala roli Pavly – energické matky dvou „raubířů“, která tvořila dokonale sehraný pár se svým manželem Petrem v podání Eduarda Cupáka.

Byla to role, která Janu definovala pro celou jednu generaci. Její Pavla nebyla uplakaná hospodyňka, ale moderní žena s nadhledem. I uprostřed totálního chaosu, mezi želvami, tetičkou a neustálými nápady babičky v podání Marie Rosůlkové, dokázala s ironickým úsměvem prohodit věcnou poznámku. Štěpánková zde naplno prodala svůj dar civilního herectví, kterému skvěle sekundovali i její seriáloví rodiče – Dana Medřická a Zdeněk Řehoř.

Foto: Česká televize/se souhlasem

Další členové slavné „rodinky“ – Eduard Cupák, Jaromír Hazlík, Zdeněk Řehoř.

Seriál původně vznikl jako osamocená televizní inscenace, ale divácký ohlas si vynutil pokračování. Pro Janu to byla první velká zkouška popularity. Lidé ji začali na ulici oslovovat jako Pavlu a radili jí s výchovou dětí. Ona přitom zůstávala nohama na zemi. „My jsme se u toho natáčení prostě jenom ohromně bavili,“ vzpomínala s odstupem. Tahle radost z tvorby byla z obrazovky cítit a stala se pro národ vítaným únikem z reality začínající normalizace.

Emancipovaná doktorka Králová

Zatímco v „Takové normální rodince“ byla Štěpánková zdrojem optimismu, role v seriálu „Nemocnice na kraji města“ (1978) ukázala její hlubší polohu. Jaroslav Dietl pro ni napsal postavu anestezioložky Dany Králové – ženy, která se v tehdejší době odvážně rozhodla mít dceru Elišku jako svobodná matka. Štěpánková do role vložila svou přirozenou věcnost a hrdost. Její Dana o pomoc neprosila, přesto ji našla u kolegy Vojtěcha Řehoře.

Foto: Česká televize/se souhlasem

František Němec, Jana Štěpánková a Eliška Balzerová (1978).

Právě před kamerou se odehrával jeden z nejméně přímočarých vztahů seriálu. Doktor Řehoř v podání Františka Němce o Danu trpělivě usiloval a nezištně jí pomáhal, například s hlídáním dcery, ale ona si od něj dlouho udržovala profesní i osobní odstup. Zdaleka nešlo o idylku. Jejich soužití bylo v počátcích plné jejího odmítání a jeho vytrvalosti. Ke skutečnému sblížení vedla velmi dlouhá cesta, která se plně rozvinula o poznání později. Jako manželé spolu před diváky vystupují až v pokračování „Nemocnice na kraji města po dvaceti letech“.

Zkouška z hrdosti a víra v řemeslo

Při natáčení této legendy se však v soukromí odehrávalo tiché drama. Režisér Jaroslav Dudek tehdy podlehl kouzlu energické Elišky Balzerové. Pro Janu Štěpánkovou to byla zkouška, kterou ustála s obdivuhodnou grácií. Žárlivost pro ni byla příliš nízkým citem a své přátelství s Balzerovou si nenechala vzít. Obě ženy spojoval smysl pro řemeslo a odpor k intrikám, což z nich udělalo celoživotní spojenkyně.

Při práci v mostecké nemocnici trávila Jana hodiny konzultacemi se skutečnými lékaři. Chtěla, aby každý pohyb ruky při uspávání pacienta vypadal autenticky. Nesnášela herecké „šmírování“ a povrchnost. „Herectví je řemeslo, které se musí odsedět a odpracovat,“ opakovala často. Právě tato poctivost udělala z doktorky Králové jednu z nejoblíbenějších postav celého seriálu, ačkoliv nebyla prvoplánově sympatická

Foto: Česká televize/se souhlasem

Jana Štěpánková: Věcná, přímá a vždy svá.

Zlatá éra na Vinohradech

Televizní sláva však pro Janu Štěpánkovou nikdy nebyla víc než divadlo. V roce 1972 nastoupila do souboru Divadla na Vinohradech, které se pod vedením Františka Pavlíčka stalo prestižní scénou v zemi. Zde se sešla s elitou své generace – s Jiřinou Jiráskovou, Hanou Maciuchovou či Jaromírem Hanzlíkem. Vinohrady byly jejím druhým domovem.

Na zdejším jevišti excelovala v rolích, které vyžadovaly vnitřní sílu. Její královna Gertruda v „Hamletovi“ byla v osmdesátých letech událostí. I když divadlo muselo ustupovat dobovým požadavkům na repertoár, Jana Štěpánková dokázala postavám vdechnout lidskost a zbavit je ideologického nánosu. Diváci nechodili na politické proklamace, chodili na herecký koncert, jehož byla Štěpánková součástí.

Sestra emigranta

V roce 1981 se rodinný svět Štěpánkových rozpadl. Její bratr Martin, rovněž herec, emigroval do Rakouska a pro Janu tím začalo období neustálého profesního ohrožení. Zatímco on si vybral svobodu, ona zůstala v Praze jako rukojmí režimu. Rozpolcená mezi láskou k bratrovi a oddaností k profesi, kterou v Čechách nechtěla opustit, musela čelit politickým tlakům.

Foto: Česká televize/se souhlasem

V seriálu „Ranč U Zelené sedmi“ byl jejím filmovým partnerem Lubomír Kostelka.

Problémy pociťovala při každém schvalování rolí, kdy její jméno vyvolávalo u funkcionářů odpor. Jana to řešila po svém – neústupnou prací. Nikdy nevstoupila do KSČ a nepodepsala nic, čemu nevěřila. Přesto si udržela pozici hvězdy první velikosti.

Změna poměrů a zrada na Vinohradech

Listopad 1989 zastihl Janu Štěpánkovou na vrcholu sil, ale v rozjitřené atmosféře se brzy začaly dít věci, které její přímé povaze nesedly. Zatímco se mnozí kolegové vrhli do politiky a hlasitých proklamací, ona zůstala věrná jen své profesi. Jenže divadelní svět se měnil a s ním i vztahy v šatnách, které dříve byly jejím druhým domovem. Vše vyvrcholilo v roce 2000, kdy se jí život rozpadl pod rukama.

V srpnu téhož roku zemřel její manžel, režisér Jaroslav Dudek. Odešel člověk, který pro ni byl vším – nejpřísnějším kritikem i profesionálním souputníkem. Jenže osud si pro ni připravil ještě jeden políček. Krátce poté, co pochovala muže, přišla rána z místa, kterému obětovala nejlepší léta. Vedení Divadla na Vinohradech jí po osmadvaceti letech neprodloužilo smlouvu. Místo soucitu dostala v nejtěžší chvíli výpověď. Pro herečku jejího formátu to nebyl jen konec angažmá, byla to zrada, kterou nepřešla.

Dobrovolné vyhnanství

Najednou tu nebylo žádné stálé jeviště, žádná jistota šatny se jmenovkou na dveřích. Jana Štěpánková zůstala na „volné noze“ v době, kdy se trh plnil novými tvářemi a zrychleným komerčním stylem, který jí byl cizí. Mohla prosit, mohla intrikovat, ale ona udělala pravý opak. Stáhla se. Nabídky k hostování sice přicházely z řady divadel, ale ona je s díky odmítala.

Foto: Česká televize/se souhlasem

S Květou Fialovou vytvořily nazapomenutelnou dvojici sentimentálních dam v „Účastnících zájezdu“ (2006).

„Nechci stát na jevišti za každou cenu. Moje touha je něco z toho jeviště sdělit,“ vysvětlovala později své dlouhé mlčení. Tato hrdost jí nedovolila slevit z nároků, které na ni kdysi kladli otec Zdeněk i Jaroslav Dudek. Následujících téměř deset let se tak na divadelních prknech neobjevovala vůbec.

Televize a film jí nabízely únik z divadelního vakua. Seriál „Ranč U Zelené sedmy“ nebo film „Účastníci zájezdu“ připomněly národu, že Štěpánková neztratila nic ze svého vtipu a lidskosti. Svou tvář v levných fraškách ale neprodala. Čekala na příležitost, která by jí dávala smysl.

Druhý dech v Divadle Ungelt

Když už se zdálo, že se Jana Štěpánková s divadelním světem definitivně rozloučila, přišel v roce 2009 nečekaný zlom. Zakladatel Divadla Ungelt Milan Hein ji přemluvil k návratu. V komorním prostředí, kde divák sedí herci téměř na dosah ruky, našla nový smysl své práce. Inscenace „Na útěku“, kde excelovala po boku Zlaty Adamovské, se stala fenoménem.

Foto: Česká televize/se souhlasem

S Milanem Kňažkem v seriálu „Doktor Martin“.

V roce 2017 se na prknech Ungeltu znovu setkala se svým seriálovým partnerem Františkem Němcem v psychologické hře „Pardál“. Bylo v tom cosi symbolického – dva mistři civilního herectví se po dekádách opět sešli v dialogu, který nepotřeboval velká gesta. Ungelt jí vrátil pocit, že poctivé řemeslo má stále své publikum, které na ni nezapomnělo.

Nečekaný odchod poslední dámy

Poslední roky Jany Štěpánkové byly poznamenány bojem se zdravím, o kterém veřejnost téměř nevěděla. Stále si střežila své soukromí s důstojností, která se z dnešního světa vytrácí. Přestože ji tělo zrazovalo, radost z potlesku po představení „Pardála“ pro ni byla motorem. „Lidi stáli a tleskali – a to je něco, co ani neumím popsat. To je moment, kdy má herec pocit, že divadlo má smysl. A já si to pořád myslím, že má,“ uzavřela své vyznání.

Zemřela 18. prosince 2018 na komplikovaný zápal plic. S jejím odchodem odešel symbol profesní cti a hrdosti. Jana Štěpánková nikdy nepotřebovala okázalá gesta, aby si podmanila okolí. Stačilo, když vešla na scénu nebo do místnosti, a okamžitě na sebe strhla veškerou pozornost.

Měla v sobě ono vzácné, silné a naprosto nezaměnitelné charisma.

Anketa

Kterou roli Jany Štěpánkové jste měli nejraději?

Věcnou doktorku Danu Královou (Nemocnice na kraji města)

Vtipnou matku Pavlu (Taková normální rodinka)

Dámu na dovolené po boku Květy Fialové (Účastníci zájezdu)

Rázovitou babičku z Ranče (Ranč U Zelené sedmy)

Celkem
hlasovalo
197
čtenářů.

Zdroje: