Jako hubený kluk trpěl komplexem méněcennosti, a tak začal cvičit. Se svaly rostlo sebevědomí a s ním i sen dostat se na olympiádu. O divadle nesnil a na jeviště nepatřil. Na hereckou konzervatoř ho prý přihlásila sestra s tím, že se špatně učí a nikam jinam ho nevezmou. „Na konzervatoři jsem byl hrozně špatný žák, já jsem se ulejval a styděl jsem se. A nechtěl jsem to dělat. Já chtěl dělat tohle, v tom jsem chtěl vyniknout,“ říkal Peterka. Třídní mu na závěr řekl, že divadlo není jediná věc, kterou by se měl člověk živit. Po konzervatoři nastoupil jako telefonista, později pracoval v pojišťovně a stále trénoval. Šetřil na novou činku. Na jedno setkání z doby studií ale nezapomněl.
Místo olympiády mu předpověděla slávu a úraz
Ještě během studií na konzervatoři mu u kamaráda věštkyně nabídla, že mu bude hádat. Podívala se na jeho dlaň a řekla, že je umělec. Peterka se okamžitě ohradil. „Já jsem jí třikrát vsunul: Prosím vás, budu sportovec vynikající? Pojedu na olympiádu? Ona ani nevěděla, co to je. Já dělal vzpírání, to taky nevěděla, čemu se vzpírám, tak jsem jí to vysvětlil. Třikrát jsem jí to tam vsunul. A ona vždycky říkala: Nemáte tady, mladý pane, nic takového.“
Věštkyně mu předpověděla vyznamenání za umění, smůlu v lásce, dvě manželství, dvě děti i těžký úraz nohou ve stáří. Peterka tomu tehdy nevěřil, ale časem se přesvědčil, že měla pravdu. Všechno se splnilo, jak řekla, a on až do konce života zastával názor, že náhoda neexistuje.
Do Slováckého divadla v Uherském Hradišti ho přivedl dopis s nabídkou angažmá, který přišel krátce po konzervatoři. Teprve později ale vyšlo najevo, že ho pozvali na základě chybně vytištěného programu, tedy místo jiného herce. Kamarád, zapálený ochotník, ho přemluvil, ať to zkusí. „Já jsem to dělal pět dní na těch zkouškách. Dostal jsem horečku 39,7 a odvezli mě do nemocnice. A já tam byl šest neděl. Ježíš, mně bylo tak dobře, že jsem z toho divadla venku.“ Rozhodl se, že na jeviště už nevstoupí. Divadlo mu ale napsalo, že by bylo nuceno řešit věc soudně, protože smlouvu podepsal. Vrátit se musel.
Čtyřicet let v divadle, které nechtěl
Po Hradišti přišla Olomouc a nakonec Liberec. V Divadle F. X. Šaldy pak strávil téměř čtyřicet let. Během té doby se dvakrát oženil a rozvedl, narodily se mu dvě děti, syn a dcera. Postupně se naplňovalo to, co mu kdysi předpověděla věštkyně. Vedle divadla si ho ale brzy našel i film. Debutoval roku 1958 ve snímku Černý prapor, kde hrál vojáka svlečeného do půl těla, a producenti na Barrandově ho chvíli lákali na stálé angažmá, které odmítl. „Hrozně nerad jsem takhle jezdil filmovat. Já jsem počítal dny jako voják, kdy už půjde domů, protože mně to vadilo při trénování,“ přiznával. Role za rolí ale přicházely.
Největší popularitu mu přinesly normalizační komedie. Jako manžel Ivy Janžurové v Zítra to roztočíme, drahoušku a v pokračování Co je doma, to se počítá, pánové… hrál Bartáčka, žárlivého manžela. Vedle něj přišel podvodníček Makovec v Příště budeme chytřejší, staroušku!, silák Bedřich v Dámě na kolejích nebo vedoucí judistického oddílu Tumpach v Jáchyme, hoď ho do stroje! Od roku 1974 pak hrál Krakonoše v Krkonošských pohádkách. Seriál zlidověl tak, že mu kolegové začali říkat Krávonoš. Přezdívka se mezi nimi rychle ujala a už mu zůstala. Zákulisí natáčení ale mělo do pohádky daleko. Točilo se v noci. Sotva v divadle dohrál představení, nasedal do auta směr Barrandov a jediné jídlo dne často odbyl cestou u řezníka. Poté ho čekaly hodiny v maskérně, kde mu tvář kousek po kousku lepili osmi díly těžkých vousů. Domů se vracel k ránu, aby už od půl desáté znovu stál na jevišti. „Když už se chýlil konec toho filmování, teda tak já byl tak vyřízenej, že to bylo hrozný,“ přiznával.
O divadle říkal, že ho vlastně nemá rád. Dokumentaristka Adéla Sirotková, která s ním točila portrét k devadesátinám, si ale všimla, jak mu při řeči o jevišti jiskří oči. Ani on sám si to nedokázal úplně vysvětlit: „Já mám dojem, že mě bavilo vždycky, ale já jsem se styděl.“ Přiznával, že k němu nikdy nenašel blízký vztah: „Víte, já nemůžu říct… snad asi dodnes nemůžu říct, že bych divadlo miloval. Já jsem to neřekl nikdy. To je takový zvláštní paradox.“ Zároveň ale ani jednu roli neodbil. I když hrál hry, které mu byly cizí, text hlavní role se naučil za jediný den, což kolegové nechápali.
V roli Franty Habána v libereckém divadle, kde hrál proletáře, si po dohodě s režisérem dovolil improvizaci. Paní domácí uchopil pod pažemi, zvedl do výše ramen a odnesl přes celé jeviště. Vyhrocenou scénu tím odlehčil a hlediště se rozesmálo. Ředitel divadla Plachý ho pak v zákulisí vzal kolem ramen a řekl: „No Františku, tys to dneska vyhrál.“
Tři roky v nemocnici a přes třicet operací
V únoru 2001 vyrazil jako každé ráno na procházku kolem liberecké přehrady, kde ho srazila nepozorná řidička. S přelámanýma nohama ho odvezli do nemocnice, kde strávil celkem tři roky a prodělal přes třicet operací. První rok byl nejtěžší. „Já jsem nechtěl s nikým mluvit, já jsem chtěl zemřít. Já jsem se modlil. Skutečně, denně jsem se modlil, abych zemřel. A jenom jsem kolem sebe snášel mého syna,“ říkal. Syn Michal za ním chodil do nemocnice několikrát týdně a byl pro něj jedinou spojkou se životem.
Sestry v léčebně ho musely nutit jíst a pít a soustavně ho motivovat. Teprve když bolesti polevily, začal znovu chodit. Zpočátku se přidržoval zdi a postele, pak francouzských holí. Kondici budoval procházkami po libereckém sídlišti Rochlice, kde ho lidé poznávali a zdravili jako Krakonoše. „Nebýt toho, že se kolem toho sportu pohyboval celý život a byl v něm, tak by to nepřekonal,“ řekl kolega z divadla.
Na sklonku života přišla rakovina jazyka, ze které se po ozařování dostal. Žil sám v panelákovém bytě v Liberci a každý den vyrážel na procházku, i o dvou berlích. Do hospice odešel nakonec z vlastní vůle, protože chtěl být mezi lidmi. Na otázku, zda něčeho v životě lituje, odpověděl: „No, že se mi nepodařilo stát se olympijským vítězem.“ Zemřel v noci z 24. na 25. listopadu 2016 ve věku čtyřiadevadesáti let a odpočívá na hřbitově v Ruprechticích.