Světový řád, jak jsme jej znali po roce 1945, definitivně skončil. V troskách neleží jen diplomatické protokoly, ale i samotná myšlenka multipolárního světa, kde o ceně tepla a pohybu rozhoduje trh. V současnosti začíná být jasné, že Washington pod vedením Donalda Trumpa nehraje hru na „partnerství“. Hraje hru na přežití nejmocnějšího.

Oproti tradičnímu členění shrnu myšlenky článku v této části (TL;DR), protože z předchozích zkušeností mají někteří čtenáři problém neztratit se v textu: USA jsou (spolu s Kanadou, Austrálií a Norskem) zemí, která vyváží ropu a (nebo) plyn, ale příjem z jejich prodeje netvoří podstatnou část jejich HDP. USA produkují lehkou ropu, ale potřebují těžkou. Ve strategických plánech je největší hrozbou Čína, která tyto suroviny mohutně dováží a stojí na tom její ekonomika. Jako první přišly na řadu námluvy s Ruskem a jeho těžkou ropou, které zatím nedopadly. Venezuela, která má těžkou ropu, je nyní de facto loutkovým státem USA. Írán má obří zásoby ropy a zemního plynu; bojuje se o dosazení proamerické (loutkové) vlády. Pokud by Írán splnil hrozby a zničil ropnou a plynovou infrastrukturu Zálivu, z velkých producentů by zbýval Irák (pod kontrolou USA), Libye (občanská válka), Kazachstán a Nigérie (vůči níž již výhružky ze strany USA padly). V nejhorším scénáři by byly USA se spřízněnými státy dominantním producentem ropy a zemního plynu a Čína i Evropa by byly doslova energetickými vazaly, závislými na „libovůli“ USA.

America First a energetické směřování

Předvolební heslo Make America Great Again (MAGA) se ve věci energetiky transformovalo do slibu radikálního snížení domácích nákladů na energie, což mělo podnítit masivní reindustrializaci USA. Trump sliboval, že hned první den v úřadě „pustí vrty“ (ono ikonické „Drill, baby, drill!“) a zruší veškerá omezení pro export LNG a ropy (https://oenergetice.cz/zahranicni/vrtat-bejby-vrtat-rok-trumpovy-energeticke-politiky). Tento směr vyhlásil válku globální klimatické diplomacii a nasměroval zemi zpět na dráhu dominantního exportéra fosilních paliv.

Od svého nástupu se tak Trump neustále snaží „obrátit v prach starý řád“ postavený na globalizaci a volném obchodu. Nahradit jej má nový americký merkantilismus, kde ropa a plyn nejsou jen komodity, ale nástroje neomezené politické vůle. V následujících odstavcích budou jednotlivé aspekty dále rozebrány.

Ruský gambit: Tarify a pragmatický kartel

Do toho všeho se v liberálně zaměřených médiích často objevuje narativ „agenta Krasnova“, protože mnoho komentátorů a expertů si nedokáže tento obecně vstřícný a tolerantní přístup vysvětlit. USA totiž Rusko potřebují v boji proti Číně, což bylo zřejmé už loni. Osobně jsem v té době viděl snahu USA získat zbrojní zakázky v Evropě, ale ovládnutí energetického trhu spojením s Ruskem byla divoká teorie i na mě.

Speciální vojenská operace ve Venezuele

Klíčovou roli zde sehrály korporace. Zatímco politicky se mluvilo o demokracii, fakticky šlo o licence. Společnosti jako Chevron (který získal výjimky už dříve) a následně evropský Shell, který se pod tlakem USA musel zapojit do projektů v blízkosti venezuelských vod (např. pole Dragon), se staly nástroji nové americké správy. Trumpova doktrína byla jasná: „Pokud tam těžíte, těžíte pro nás“. USA tak drží Venezuelu pod krkem a rozhodují o důležitých otázkách.

Írán: Od maximálního tlaku k totální změně

Pro Čínu je energetická bezpečnost noční můrou. Pokud by USA kontrolovaly Írán a uzavřely spolupráci s Ruskem, Čína by se ocitla v energetickém obklíčení. I bez spolupráce s Ruskem by rusko-čínská spolupráce neměla dostatečnou přenosovou kapacitu, aby nahradila globální výpadek ropných a plynových dodavatelských trhů. Čína tak Írán kriticky potřebuje a snaží se diplomatickými cestami najít řešení.

„Neposlušné“ státy Nigérie, Irák a Libye

Největší africký producent ropy a plynu, Nigérie, dostal ultimátum: buď vyčistí deltu Nigeru od rebelů a zajistí bezpečnou těžbu pro americké koncerny, nebo USA zasáhnou. Po prvotním náletu na cíle a silných slovech z administrativy nakonec USA uzavřely s Nigérií partnerství a nyní by zde mělo působit na sto vojenských instruktorů. Nigérie má silnou pozici v rámci Afriky i kvůli napojení na Atlantický oceán. Trojlístek USA–Venezuela–Nigérie by zde byl naprosto dominantní silou.

Lehká libyjská ropa je to, co Evropa potřebuje. Jižní státy Evropy jsou připraveny na ropu a zemní plyn, které by výrazně usnadnily zásobování relativně krátkou a hlavně bezpečnou trasou. Spekuluje se nad přímým zapojením USA v Libyi, které by po letech občanské války přineslo stabilitu a možnost rozvoje těžby ropy a zemního plynu, což by pro americké firmy znamenalo další tučné zisky a větší díl koláče světové produkce.

V poslední části se již nejedná o realitu, ale poměrně široké pojetí „nejhorší možné varianty“, která se může větší či menší měrou naplňovat v následujících měsících.

Scénář nulové varianty – nedostatek ropy a dominance USA

Pokud by v následujících dnech Írán, zahnaný do úzkých, splnil své hrozby a podnikl masivní útok na ropná pole v Saúdské Arábii a terminály v SAE, došlo by k okamžitému zničení produkčního potenciálu Perského zálivu. Svět by přišel o 20 % své ropy během jediné noci. To by zároveň legitimizovalo použití „jakýchkoliv nezbytných prostředků“ ke svržení režimu v Íránu, což by způsobilo pouze další destrukci. Uzavření Hormuzského průlivu by tak bylo v kontextu destrukce energetické infrastruktury relativně malým problémem.

Po dosazení „spřátelené“ vlády v Íránu by trvalo poměrně dlouho, než by byly státy Zálivu schopny plně obnovit svoji produkci. Během té doby by USA s paletou americké břidlice, venezuelské těžké ropy a íránského plynu a ropy měly takřka monopol, protože ruský ropný průmysl je stále pod sankcemi a na příkladu Indie je vidět moc USA.

Jako potenciální „sňatek z rozumu“ se jeví vytvoření energetické dvojice s Ruskem, kdy by tito dva hráči mohli efektivně rozdělit trh a kombinací ekonomické a diplomatické síly „přesvědčit“ další země, aby přijaly novou realitu. Pokud by totiž USA ani žádná z jím ovládaných zemí nedodaly například Evropě ropu nebo zemní plyn, celé evropské hospodářství by během krátké doby zkolabovalo, protože ostatní kanály nejsou schopny kapacitně pokrýt evropský hlad po těchto surovinách.

Čína by se také ocitla ve složité situaci. USA by v této pozici mohly oslabit svého největšího rivala, který by pravděpodobně nebyl schopen získat odpovídající množství surovin pro své mamutí hospodářství. O volnou kapacitu by se tak přetahoval s ostatními zeměmi, které by byly v nemilosti USA. O tom, jak moc by za dané situace držela Evropa tvrdohlavě hlavu nahoře, můžeme jen dohadovat.

USA pod vedením Donalda Trumpa v tomto scénáři už nejsou demokratickým lídrem, ale globálním energetickým správcem. Stará politika spojenectví byla nahrazena politikou „vypínače“. Pro Evropu a Čínu to znamená krutou pravdu: energetická bezpečnost již neexistuje jako nezávislá kategorie. Existuje pouze loajalita k Washingtonu, která je vykoupena přístupem k surovinám. USA budou díky tomu určovat cenu ropy a zemního plynu a těmito pákami maximalizovat zisk korporací. Vítejte ve světě korporátního fašismu.