Ačkoliv Václav Vydra st. neměl herecké vzdělání, dokázal se vlastní pílí a houževnatostí vypracovat na ředitele Národního divadla. Jako úplně první dostal titul národního umělce, jeho doménou byly dramatické postavy. Jeho hrdinové budili respekt a úctu. Na jevišti vynikal ve velkých dramatech jako byly např. Zmoudření dona Quijota, Julius Caesar, R. U. R., Bílá nemoc, či Vojnarka. Podle Františka Filipovského, který za působení Václava Vydry coby šéfa činohry Národního divadla nastoupil do vysněné Zlaté kapličky, prosazoval Vydra názor, „že herec musí být posedlý svým povoláním, musí být osobností, z níž vyzařuje fluidum této posedlosti, proto se podle něj člověk hercem už rodí a žádné školení nenahradí přirozený talent.“
Foto: AnonymousUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
Václav Vydra starší (1876 – 1953).
Herec, který byl jednou z nejvýznamnějších osobností českého divadla dvacátého století, byl v podstatě samoukem. Plzeňský rodák pocházel z rodiny vojenského hudebníka a kapelníka. Velkou část dětství strávil zejména ve vídeňských kasárnách, po zbytek života měl sentimentální vztah k armádě a vojenským uniformám. I ve zralém věku netoleroval neuctivé narážky na armádu. To se pak dokázal velmi rozlítit, na což po letech vzpomínal herec a dabér František Filipovský. Jednoho večera, když se v šatně připravovali na večerní představení, jeho kolega Saša Rašilov začal nadávat na byrokracii v armádě, neboť syn jeho známého řešil nějaké problémy s vojenskou základní službou. To zaslechl Vydra, který se vedle za stěnou líčil a bylo zle. Vřítil se rozčílený do jejich šatny a pustil se do nich s obhajobou vojáků a řečmi o významu armády.
Sám Vydra se však do uniformy nehrnul. Otec chtěl mít sice ze syna vojáka, on však raději ve svých sedmnácti letech utekl ke kočovné divadelní společnosti Filipa Zöllnera. Tam jej však po měsíci vyhodili s tím, že se má vrátit domů a nejprve dokončit školu. Tvrdili mu, že nemá hlas ani talent a ať to případně nejprve zkouší u menších společností.
Vrátit domů se nechtěl, a tak několik let kočoval s dalšími menšími společnostmi a zažíval bídu. Častokrát neměli po představení peníze ani na večeři. Nicméně každodenní vystupování se na něm začalo pozitivně projevovat, podařilo se mu postupně vybrousit herecké nadání a stal se z něj hotový herec. Poté, co vystřídal účinkování v řadě kočovných společností, se vrátil zpět ke kočovné divadelní společnosti Filipa Zöllnera. Zde hrál převážně v operetách a veselohrách a získal srdce Elišky, dcery principála, která byla rovněž herečkou. Vzali se a měli spolu 3 děti. V roce 1902 se narodil nejstarší syn Václav, který pokračoval v otcových šlépějích.
Foto: Jaroslav Balzar, Public domain, via Wikimedia Commons
syn Václav Vydra (1902 -1979).
Jako otec od rodiny potřeboval stabilní práci. Roku 1907 si mohl oddechnout, neboť konečně získal stálé angažmá s pevnou gáží v plzeňském divadle. Pomohla tomu štěstěna. Všiml si ho totiž ředitel divadla, herec a významný pedagog Vendelín Budil, který se mu rozhodl dát šanci. Vydra si byl vědom své příležitosti a šel do svých rolí naplno, během deseti měsíců jich odehrál 48. Dostával krásné role, přesto pokukoval po Národním divadle. Pak přišla nabídka z vinohradského divadla, která znamenala přesun do Prahy.
Na Vinohradech působil v letech 1913 až 1922 a to nejen jako herec, ale také jako režisér. Krátce také zastupoval šéfa činohry K. H. Hilara, který přešel do Národního divadla. U diváků i kritiky slavil ohromný úspěch, brzy si získal také respekt svých kolegů, kteří se na něj ze začátku dívali skrz prsty. Pak přišel rok 1922 a on ve svých 46 letech získal konečně vysněné angažmá v Národním divadle. Ke slovu se také dostával film, zahrál si například ve filmu Bílá nemoc, Naši furianti či Cech panen kutnohorských. Příležitostně vystupoval i v rozhlase, který miloval.
V té době se také rád stýkal s herci Osvobozeného divadla. Přátelství s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem jej však jednoho večera dostalo do nepříjemné situace. Nepohrdl totiž pozváním na návštěvu u Jiřího Voskovce a drobet to přehnal s alkoholem. „Popíjelo se celé odpoledne a k večeru, když Václav Vydra už mluvil staročeštinou, urazil pěstí nejen část dubové desky Voskovcova stolu, ale v alkoholické euforii přísahal, že večer na jevišti Národního divadla coby král Zikmund v Jiráskově Janu Husovi místo pokynu k upálení odbojného kněze v Kostnici osvobodí,“ vzpomínal v knize Komik se vrací František Filipovský. „Do divadla jsme ho pak odvlékli na poslední chvíli a očití svědci vyprávěli, že se ten večer v Národním hrálo na pokraji veliké ostudy. Šlo totiž o nějaké slavnostní představení, jemuž byl přítomen dokonce prezident. Herci prý sice pomáhali Vydrovi, jak se dalo, mluvili za něj dokonce jeho text, ale málo platné, trapas to byl. Tím větší, že oproti smyslu hry skutečně na scéně Zikmund Jana Husa osvobodil. Situaci se prý ještě pokusil zachránit Jiří Steimar, když coby člen Zikmundova doprovodu zaimprovizoval slovy: ,Císaři, co se s tebou děje, jsi snad churav?´, ale Vydra – tedy Zikmund – zahromoval znovu ,Huse jsi volný, odejdi v pokoji!´ a opona musela jít dolů. Ostuda nebývalá a nebývalá byla také pokuta, jakou Vydra tehdy dostal. Noviny pak napsaly, že Václav Vydra hrál s velkým sebezapřením v nervové indispozici.“
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc.
Na tento trapas se brzy zapomnělo. Ve společnosti začalo přituhovat, Werich s Voskovcem a Ježkem počátkem roku 1939 emigrovali. Divadlo se pro lidi stalo oázou klidu, kam se utíkali schovat před hrůzami války. Na začátku okupace Vydru protektorátní úředníci poslali do penze, přesto byl v divadle v jednom kole. A to až do září 1944, kdy Němci zavřeli Národní divadlo. Začátkem dubna 1945 pak Němci zákaz zase odvolali. O měsíc později bylo zrušeno také Vydrovo penzionování. Česká národní rada, v jejímž čele byl jeho přítel profesor Albert Pražák, pověřila Vydru správou činohry Národního divadla. Nedlouho poté byl jmenován prvním ředitelem Národního divadla v obnovené Československé republice. V této funkci působil do roku 1949, kdy dostal infarkt. Ten šťastně překonal a na své 75. narozeniny stál opět na jevišti.
Po válce nezastíral své levicové smýšlení, ke kterému tíhnul od počátku 30. let. Už od roku 1945 byl přesvědčeným členem KSČ. K poválečnému období se traduje nechvalně proslulá historka, která se váže k sestře legendární Lídy Baarové, která měla milostný poměr s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Její mladší sestra, herečka Zorka Janů, byla velmi talentovaná, nicméně musela žít ve stínu své slavné starší sestry, se kterou měla rozepře. Křehká blondýnka měla psychické problémy. Poté, co se nešťastně zamilovala, bylo její jedinou láskou divadlo. Ačkoliv si s nacistickým režimem nezadala a nikomu ani slovem neublížila, snesla se na ni po osvobození vlna nenávisti. Kvůli Lídině údajné kolaboraci s nacisty zažívala Zorka peklo. Nejen, že její sestra byla ve vězení, matka umřela na mrtvici při výslechu a nemocnému otci museli amputovat nohu, čelila i zlobě některých hereckých kolegů.
Foto: neznámí, Public domain, via Wikimedia Commons
Zorka Janů (1921 -1946).
Poslední ranou pro ni byla chvíle, kdy šla do Komorního divadla na zkoušku a jeden herec se jí postavil do cesty a řekl: „Dovnitř nesmíte, sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří.“ Podle vzpomínek její sestry Lídy mělo jít o významného herce, horlivého komunistu. Dle Adama Georgieva, autora knihy Deník sestry Lídy Baarové, měl tato slova říci právě Václav Vydra st. Nikdo z kolegů se Zorky nezastal, poníženě odešla pryč. Od té doby se ještě více stáhla do sebe, téměř přestala mluvit i jíst. Nakonec svůj život ukončila 24. března 1946 skokem z okna jejich rodinné vily. Dopadla na schody, zemřela po dvaceti minutách. Bylo jí pouhých 24 let.
Václav Vydra dokázal být velmi rázný. Lidé, kteří se v jeho okolí pohybovali, k němu cítili respekt. Nejen kvůli jeho hereckému umění ale i kvůli jeho elánu a pohybové zručnosti v seniorském věku. K jeho osobnosti patřil každovečerní úprk z divadla a naskakování do rozjeté tramvaje. Jeho kondici mu mohl závidět leckterý mladík. Svou poslední roli v Jiráskově Vojnarce hrál necelý měsíc před svou smrtí. Zemřel jen pár dnů před svými sedmdesátými sedmými narozeninami na jaře roku 1953.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.