Naše populace stárne a k tomu klesla porodnost na historické minimum, což se v blízké budoucnosti negativně promítne na důchodovém, sociálním i zdravotním systému. Tedy za předpokladu, že nepřijmeme dostatečné množství imigrantů pro vyrovnání poklesu. V historicky krátké době vzroste počet seniorů vyžadujících péči ostatních, což děsí nejen demografy ale také politiky, neboť náš systém není připraven na skokový nárůst počtu nemohoucích. Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek se obává momentu, kdy půjdou do důchodu tzv. Husákovy děti. „Není na co čekat, musíme jednat hned. Jinak nás postihne demografická katastrofa,“ varuje.

V současnosti nemáme dostatek zařízení, ve kterých by bylo o nemohoucí starce profesionálně postaráno. Z naší domoviny se stává demografická rozbuška, což si začínají uvědomovat i mnozí senioři, kteří mají obavy, kdo se o ně v případě problémů postará. Většinou se spoléhají na rodinu.

Někteří starci ve snaze „pojistit“ si péči od své rodiny, se někdy uchylují k zoufalým krokům, které nezřídka mají dopad na vzájemné vztahy. Nedávno jsem četla článek, ve kterém si jeden mladý muž stěžoval na svou tchýni. Ta vymyslela plán, jak si svou dceru a svého zetě zaháčkovat na dlouhé roky dopředu. Bohužel to učinila dosti nešťastným způsobem.

Foto: Unsplash (autor: Ray S)

Mladým manželům po narození dcery začalo být v jejich malém bytě těsno, nicméně tu byla tchýně, která jim přislíbila část svého pozemku. „Až budete chtít stavět, prostě mi to řekněte. Místa je dost. A stejně to jednou bude vaše,“ říkávala jim opakovaně u nedělního oběda. Manželé s tím začali počítat, a tak si zaplatili projektanta a pustili se do plánování vysněného domečku. Začali jednat s úřady a vyřizovat papíry. Jednoho dne si ale s nimi tchýně potřebovala vážně promluvit na téma pozemek. „Nemusíš mít žádné obavy, na pozemku můžete stavět… ale s jednou podmínkou. Chci mít v domě svůj pokoj s koupelnou. Chci mít své místo, abych měla kam jít. A chci to mít zapsané ve smlouvě,“ sdělila. V manželích hrklo, s takovou podmínkou nepočítali. Ačkoliv ji ujišťovali, že u nich bude vždy vítaná a že když bude třeba, že se o ni postarají, trvala si na svém: „Jsem už starší a chci mít jistotu, že se o mě postaráte. Dneska se rodiny rozpadají, lidé se rozvádějí… Kdyby se něco stalo, nechci skončit sama nebo v domově důchodců.“ A jak to dopadlo? Manželé se samozřejmě nechtěli nechat vydírat a měnit své plány. Nechtěli stavět dům, ve kterém by se cítili jako nájemníci. Raději slevili ze svých plánů, koupili menší pozemek na okraji města a postavili menší domek, sice skromnější, ale celý jejich. Tchýně se samozřejmě urazila, nějakou dobu s nimi nemluvila. Po čase se ale vztahy urovnaly.

Mám dojem, že takový postup ze strany seniorů, není ničím výjimečným. Bohužel to znám i z vlastní zkušenosti. Můj tchán si podobným způsobem zkoušel zaháčkovat své dva syny. Po smrti své ženy a matky, která obývala přízemí jejich domu, dal synům najevo, že dům bude toho, kdo se bude více snažit. Co na tom, že jeden ze synů bydlí téměř 200 kilometrů daleko a s malými dětmi má ztížené cestování. Zkrátka nastavil nerovné podmínky, rodinné vztahy se vyhrotily. Ve výsledku mladšího syna vydědil, vše odkázal staršímu synovi. Samozřejmě mu nevěnoval svůj majetek ještě za svého života, nejspíše nechtěl riskovat, že by jej starší syn mohl umístit do nějakého zařízení. Paradoxem je, že tak nakonec stejně skončil. Během operace výměny srdeční chlopně došlo ke komplikacím. Tchán prodělal během zákroku několik mrtvic, musel následně rehabilitovat. Starší syn si svého otce k sobě nevzal. Umístil ho do zařízení, kde se jeho zdravotní stav zhoršil, následně zemřel.

Bohužel ono vzít si k sobě stárnoucího příbuzného nebývá tak jednoduché. Řada lidí si k sobě seniora zkrátka vzít nemůže. Hrozila by jim tak třeba ztráta zaměstnání. Navíc taková péče bývá psychicky i fyzicky náročná, rozhodně to není pro každého. Proto řada rodin řeší, kam by své stárnoucí příbuzné umístila, málokdo si seniora k sobě vezme domů a vzorně o něj pečuje. To, co bývalo dříve běžné u vícegeneračních domácností, postupně mizí. A když je nedostatek zařízení, kam seniora umístit, nastává problém, na který upozorňují už i nemocnice. Přibývá lidí, které není kam umístit. Stávají se situace, kdy se senioři dostanou do nemocnice, a i když už jsou schopni propuštění, v nemocnici ještě setrvávají, protože nemají kam jít. Říká se tomu „sociální hospitalizace“. Senioři pak zůstávají v nemocničním zařízení tak dlouho, než se jejich situace nějak vyřeší.

Foto: Unsplash (autor: Adhy Savala)

Zůstat na stará kolena s rodinou nemusí být až taková výhra. Viděla jsem to právě u svého tchána, který pečoval o svou stárnoucí maminku. Sice měla naklizeno, obstaral nákupy a vozil ji k lékaři, nicméně se k ní někdy choval tak hrubě, že jsem si říkala, zda by jí nebylo lépe někde, kde by měla profesionální péči.

Jsou lidé, kteří naopak do domova důchodců chtějí. „…moje maminka chtěla sama do domova důchodců, řekla nám, že nechce bydlet u nikoho z nás, ale mezi vrstevníky a my to vzali na vědomí. Jezdili jsme pak za ní i s mou vnučkou, když poprvé se mnou šla za babi až na její patro a do pokoje, to byla před nástupem do školy. Pak se mě ptala, jestli to je nemocnice, tak jsem jí to vysvětlila. Já i sourozenci by jsme ji měli bývali rádi u sebe, ale chápali jsme, že nechtěla být celé dny sama, než se někdo vrátí z práce domů, dnešní doba je složitější. Moji prarodiče byli dost nemocní, se základním důchodem, nikdy jim nic nebylo vyčítáno, naopak i my, vnoučata jsme je podporovali, jak to bylo možné,“ komentovala umisťování seniorů jedna žena na webu i60.cz.

To, že si k sobě rodiny už tolik neberou své stárnoucí příbuzné bohužel má i ten efekt, že mladí lidé k seniorům nemívají tak pevné vazby, jako tomu bývalo dříve. Generace si pak k sobě navzájem hůře hledají cestu. Sociolog PhDr. Zdeněk Papoušek zastává názor, že ti mladí, kteří zažili babičky a dědečky v rodinách, nemají problém starší generaci přijímat. Bohužel se změnou společnosti došlo k roztříštění rodinných vazeb, společnost se atomizuje. To, co dříve bývalo samozřejmé, přestává samozřejmé být, což u některých lidí způsobuje to, že se uchylují k zoufalým krokům, které paradoxně ještě více narušují rodinné vazby.