Hokejová legenda Pavel Richter se ve svých vzpomínkách pro Paměť národa vrací ke své kariéře, kterou spojil především se Spartou, stříbru v olympiádě k Sarajevu či silné rodinné averzi vůči komunistickému režimu. „Ve finálové skupině zimních olympijských her v Sarajevu jsme prohráli jenom se Sovětským svazem 0:2. Ale ten první gól, to byla obrovská smůla. Našemu brankáři přistál puk na zádech a on s ním zacouval do brány.
Narodil jsem se v prosinci roku 1954 v Praze na Štvanici jako starší ze dvou synů Milana a Ludmily Richterových. Můj tehdejší kádrový profil nebyl zrovna nejlepší, protože otec mé maminky, Josef Pobuda, byl velmi činný v organizaci Orel. V 50. letech byl odsouzen k trestu smrti. Když se to babička dozvěděla, přes noc zešedivěla. Nakonec se ale s pomocí právníka odvolal a trest mu byl nejprve zmírněn na doživotí a později na čtrnáct let odnětí svobody. I kvůli těmto událostem jsme byli silně proti komunistickému režimu. Tatínek dokonce odmítal vyvěšovat sovětské vlajky do oken.
Právě on mě přibližně v pěti letech přivedl k hokeji. Sám hrál druhou ligu a ke sportu vedl celou rodinu. Chodil jsem na pravidelné veřejné bruslení na Štvanici a postupně jsem se učil hrát s hokejkou. Začal jsem působit v klubu Motorlet, který tehdy nesl název TJ Spartak Motorlet Praha. V tomto klubu jsme hráli nejvyšší ligu v kategoriích žáků a dorostu, než jsem dostal nabídku nastoupit za A-tým, kde jsem nakonec působil dva roky.
V osmnácti do Sparty
Jako čerstvě plnoletý jsem dostal nabídku nastoupit do pražské Sparty a začít hrát nejvyšší soutěž. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé přišel do šatny a pozdravil slovy: „Dobrý den.“ Gusta Havel mi řekl, ať se otočím, zavřu dveře a zkusím to znovu. Až napotřetí jsem pochopil, o co jde, a všechny jsem pozdravil Ahoj.
Konkurence byla obrovská. Hrálo se na tři lajny a každý z nás chtěl nastupovat a dostat se mezi devět nejlepších útočníků. Tehdy jsem vážil 68 kilo a byl jsem hodně mrštný. Díky své postavě jsem se dokázal všude protáhnout, a spoluhráči mi proto říkali Těsto. Zároveň mi ale starší hráči neustále připomínali, že musím přibrat. Nakonec mě naučili pít pivo, po kterém jsem přece jen nějaké to kilo nabral.
Svůj první gól ve Spartě jsem vstřelil hned v prvním ligovém utkání proti Litvínovu na 1:0, Prostrčil jsem puk brankáři mezi nohama. Nakonec jsme zvítězili 4:0.
První mistrovství, a hned stříbro
Snad i díky své mrštnosti a píli se mi naskytla obrovská příležitost dostat se mezi jedenáct nejlepších útočníků národního týmu na mistrovství světa v roce 1978, které se konalo v Československu. Probojovali jsme se do finálové skupiny, kde jsme sahali po zlaté medaili. Kvůli smolně neuznanému gólu jsme nakonec skončili druzí a převzali stříbro.
Vedle náročných tréninků a hokeje jsem musel zároveň pokračovat ve studiu, abych ho úspěšně dokončil. Dostal jsem individuální vzdělávací plán a gymnázium jsem úspěšně absolvoval. Poté přišla otázka, kam dál. Lákala mě Fakulta tělesné výchovy a sportu, ale když jsem viděl, jaké nároky tam na studenty kladou, rozmyslel jsem si to a rozhodl se pro studium práv. I ta jsem díky individuálnímu plánu zdárně dokončil.
Pokusil jsem se ještě získat doktorát, ale když přišel předmět vědecký komunismus a otázka, o které jsem v životě neslyšel, definitivně jsem to vzdal. Odpověď jsem později našel na jediné půlstránce z tří tisíců stran dlouhého textu. Jak už to bývá, právě tuhle půlstránku jsem nečetl.
Jako tankista do Trenčína
Kvůli tehdejším nařízením jsme všichni museli být někde zaměstnáni a nemohli se živit profesionálně, abychom se mohli dostat na olympijské hry, kam mohli jen amatérští sportovci. Byl jsem proto zámečník v ČKD. Po čase jsem povýšil a stal se ze mě dokonce umělecký zámečník. Pravdou ale je, že stejně jako většina hokejistů jsem v ČKD trávil jen minimum času.
Stejně jako většinu mladých kluků mě čekala vojenská služba. Nejlepší hokejista odcházel do Dukly Jihlava, druhý a třetí do Trenčína,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!