Všechno to začalo 8. září 2025 na slunné Havaji. Tamní automatizovaný systém Pan-STARRS, který neustále sleduje oblohu za účelem vyhledání nebezpečných vesmírných objektů, zachytil nenápadný pohybující se bod. Po prvních analýzách se ukázalo, že jde o těleso z takzvaného Oortova oblaku a míří k nám.
Foto: Miloslav Roháček, Novinky
Detailní záběr na jádro komety, takzvaný nucleus (9. dubna 2026)
Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se k nám dostává pravděpodobně poprvé v historii lidstva. Podle některých odborníků její hyperbolická dráha průletu kolem Slunce způsobí, že kometa naší mateřskou hvězdu jen obletí a poté bude vymrštěna do mezihvězdného prostoru.
Jde tedy podle všeho o jedinou šanci spatřit ji, než navždy zmizí v hlubinách vesmíru. Kometa se momentálně nachází v souhvězdí Pegase a nejblíže Slunci proletí kolem 20. dubna 2026. K Zemi se nejvíce přiblíží 27. dubna.
Na pozorování komety z našich zeměpisných šířek ale moc času není, protože kometa rychle klesá k obzoru. Přibližně od 10. dubna by mohla být viditelná na temné obloze i pouhýma očima nebo běžným dalekohledem.
Foto: Miloslav Roháček, Novinky
Kometa začíná být postupně výraznější. Bude ale klesat stále níž k obzoru.
Úspěch až na druhý pokus
Říčany u Prahy na první pohled nepůsobí jako místo vhodné pro astrofotografii, ale severovýchodní obzor je už poměrně tmavý, a tím směrem se nachází i kometa. Tu jsem se vydal fotit již v noci z 6. na 7. dubna před čtvrtou hodinou ranní na nedaleké pole, kde je větší rozhled. Menší teleskop se vešel do batohu, stativ jsem musel vést na kole.
Bylo potřeba vyrovnat stativ a umístit teleskop a odhadnout pohledem, jestli už půjde kometa fotit. Pohlédl jsem na oblohu a spatřil dvojici hvězd Matar a Scheat (Eta a Beta Pegasi), dole nad obzorem už vykukoval Markab (Alpha Pegasi). A kdesi na půli cesty mezi nimi se nachází kometa.
Trochu mě znervózňovaly nedaleké stromy a řada keřů, které sahaly do podobné výšky jako kometa. První pokus o zaměření selhal. Začínal jsem se bát, že to nepůjde, protože kometa nevystoupí nad zmíněné keře. Přesun byl možný, ale musel bych znovu opakovat celou ustavovací proceduru. První snímek dopadl zle: půlka fotky byla zakrytá korunou stromu a kometa se objevovala těsně nad ním. Bylo jasné, že takto to nepůjde.
Foto: Miloslav Roháček, Novinky
Zařízení na focení, tzv. star tracker, je na místě, teď ještě vybalancovat a ručně najít kometu na obloze. Snad se během přípravy nic nepokazí, okno na její zachycení není velké.
Rozhodl jsem se přesunout asi o 50 metrů dál a hned první snímek ukázal, že risk s přesunem se vyplatil. Už na testovací pětisekundové expozici byla vidět zářící zelenavá tečka. Expozici jsem zvedl na 20 sekund a čekal.
Snímek se objevil a na něm byla už kometa poměrně dobře viditelná, včetně náznaku ohonu. Snímky jsem se rozhodl ukládat po minutových sekvencích složených z 20-, posléze 30sekundových sub-expozic. Jak data přibývala, tušil jsem, že celkový složený snímek asi bude stát za tuhle námahu.
Když se začínalo na východě pomalu rozednívat, kometa na snímcích postupně mizela a začínala převažovat zářící žlutavá barva. Bylo jasné, že je konec. Sbalil jsem vše potřebné a přesunul se domů, kde jsem snímky okamžitě zpracoval.
Foto: Miloslav Roháček, Novinky
Kometa v noci ze 7. na 8. dubna byla už mnohem výraznější.
Náročné pokračování
Další noc z úterý na středu už byla výrazně náročnější. To jsem si přibalil ještě celý star tracker (přístroj schopný sledovat pohyb hvězd), dvě zrcadlovky a několik objektivů. Rozhodl jsem se vyzkoušet střední cestu s 200mm objektivem. První překážkou bylo ručně kometu na obloze najít a zaměřit, což se podle navigace nejbližších jasných hvězd podařilo překvapivě snadno.
Hned na prvním snímku bylo jasně viditelné zelenavé světlo a ohon komety. Noc už byla opět chladnější a čekání venku v nižších teplotách nebylo příjemné, ale stále snesitelnější než podobné fotografické akce z ledna či února.
Foto: Miloslav Roháček, Novinky
Detailní pohled na jádro komety. Fotografie byla pořízena ráno 9. dubna pomocí velkého teleskopu C8 po 30sekundových intervalech.
Nakonec se podařilo kometu zachytit i „hlavním“ teleskopem, který je trvale ustaven nedaleko mého bydliště. Ten díky své povaze a nastavení není možné jen tak přenášet. Hlavním nepřítelem byly nedaleké střechy a vrcholky stromů. Ve čtvrtek ráno (9. dubna 2026) se ale naskytla příležitost kometu zamířit ve chvíli, kdy se líně vyhoupla nad nedaleké překážky.
Výsledek zpracovaných fotek mě překvapil, vzhledem ke stále ještě poměrně jasnému Měsíci vznikl unikátní detailní záběr na jádro komety s dobře vyjádřeným šedavým chvostem. Záběry ze zrcadlovky odhalují větší část komety a délku jejího ohonu.
Komety jsou specialitou v rámci astrofotografie. Jejich focení a následné zpracování se značně odlišuje od běžné „rutiny“, která je spojena s focením různých galaxií či mlhovin. Důvodem je, že kometa se na pozadí hvězd pohybuje, takže standardní postupy pro skládání fotek podle hvězd „na sebe“ nefungují a musí se použít sofistikovanější metody se zacentrováním na jádro komety.
C/2025 R3 (PanSTARRS) je další kometa do sbírky, která už jen za poslední dva roky čítá hned několik položek. Tato se řadí mezi ty výraznější a fotogeničtější.
Odkud se vlastně komety berou?
Každoročně k nám přiletí do vnitřních částí Sluneční soustavy desítky komet, některé se vrací opakovaně. Pravděpodobně se k nám dostávají z oblasti známé jako Oortův oblak. Otázkou, odkud se komety berou, se zabývali astronomové už dávno. V roce 1932 vyslovil estonský astronom Ernst Öpik hypotézu, že některé komety pocházejí z jakéhosi sférického oblaku, který se nachází na vzdáleném okraji Sluneční soustavy.
Stejnou myšlenku následně rozvinul nizozemský astronom Jan Hendrik Oort. Tento vědec studoval rozložení drah jednotlivých komet. Oort si všiml, že dráhy většiny dlouhoperiodických komet leží ve vzdálenosti asi 20 000 AU (1 AU je zhruba 149,6 milionů kilometrů), a tedy že musí existovat jakási „kometová porodnice“.
Vzhledem k obrovským vzdálenostem je velmi těžké získat o tomto hypotetickém útvaru přesnější informace. Většina současných informací o Oortově mračnu pochází ze studií dlouhoperiodických komet a simulací. Ve vnější části Oortova oblaku by se podle odhadů mělo nacházet několik bilionů malých objektů s průměrem ne větším než 1 km. Co se komet týče, odhady říkají, že oblak může obsahovat miliardy komet, jejichž velikost přesahuje 20 km.
Mezi ty větší patřila třeba Hale-Bopp, kterou bylo možné pozorovat v roce 1996. Mezi další známé patří Halleyova kometa, která se k nám znovu vrátí v roce 2061. V posledních letech jsme měli celkem štěstí na výraznější komety. Vzpomeňme třeba na okem pozorovatelnou kometu C/2023 A3 (Tsuchinshan–ATLAS), kterou bylo možné pozorovat během konce roku 2024 i od nás. Z poslední doby to byla třeba výraznější kometa C/2025 A6 (Lemmon).
