Mužný, charismatický a talentovaný Jiří Vala byl v 50. a 60. letech miláčkem Československa. Byl typem drsného chlapce s dobrým srdcem, který dozrál v charakterního herce. Postupně získával uznání ve filmech Synové hor, Žižkova romance nebo Touha. Skutečného věhlasu se mu dostalo na konci 50. let díky dramatu Král Šumavy, kde hrál po boku Radovana Lukavského a Jiřiny Švorcové. Jeho postava strážmistra Karla Zemana se stala symbolem jeho herecké image. Byl vnímán jako ten energický a rozhodný muž, který se řídí vlastním morálním kompasem.

Dalším vrcholem jeho popularity bylo účinkování v seriálech Sňatky z rozumu a Zlá krev, kde hrál postavu obchodníka Martina Nedobyla, či hraní v seriálu Byl jednou jeden dům, kde vytvořil roli svérázného malíře Dlaska. Naposledy se objevil ve filmu na konci 80. let, v černé komedii Vrať se do hrobu!

Především však byl divadelním hercem. Dlouholetý člen několika pražských divadel ztvárňoval zejména charakterové postavy, které v sobě snoubily city i mužskou nesmlouvavost. Exceloval například v Tolstého Vojně a míru, v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, či v Tylově Janu Husovi.

Přitom vyrůstal v rodině, která s herectvím neměla nic společného. Jeho otec byl voják z povolání, proto se jeho rodina často stěhovala. Jiří Vala se sice narodil v Popradu na Slovensku, ale mnoho času zde nestrávil. Adresu bydliště změnil několikrát.

Divadlo ho však přitahovalo už jako studenta na pražském gymnáziu. Bohémské ovzduší divadla ho přeci jen lákalo více než vojenský dril, který znal z dětství. A tak ještě při škole statoval v pražském Lidovém divadle Uranie. Gymnázium nedokončil, raději v roce 1942 utekl ke kočovné společnosti, kde hrál loupežníka i vítr a také stavěl kulisy. Tímto svým rebelským krokem narazil u přísného otce, který trval na tom, že si musí dokončit vzdělání. Jiří si proto podal přihlášku na konzervatoř, která se po jeho přijetí změnila na DAMU. Absolvoval ji v roce 1947.

Mezi léty 1947 a 1948 působil v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, následně zamířil s několika bývalými spolužáky do Ostravy. Tam však dlouho nepobyl, čekala jej základní vojenská služba. Tu si odkroutil v Ústředním divadle československé armády, tedy v dnešním Divadle na Vinohradech. Zde zakotvil na dlouhých 15 let.

Na vinohradských prknech se seznámil s ženou, která se stala velkou láskou jeho života. Byla jí herečka Jiřina Švorcová, známá svou hlavní rolí v seriálu Žena za pultem. Jejich seznámení a také první zajiskření proběhlo v době, kdy hráli milence v divadelní hře Dobrá píseň. Jejich láska byla tak veliká, že se Švorcová kvůli Valovi rozhodla rozvést se svým prvním manželem, dirigentem Jindřichem Rohanem. Po třech letech manželství pochopila, že ve svých 24 letech není na manželství ještě zralá a v roce 1953 udělala za jejich manželstvím tečku. Jednak byla velmi zamilovaná do Jiřího Valy, jednak měla po krk své mimořádně dominantní tchýně, která s nimi bydlela.

Foto: I, Ondřej Žváček, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Divadlo na Vinohradech

Rozvod neprobíhal úplně hladce. „Já jej prosila jen o jednu věc, aby nechodil za mojí maminkou, která ho měla hrozně ráda, a on si k ní chodil brečet. Nebylo to od něj hezké,“ vzpomínala herečka ve své knize Jiřina Švorcová osobně. Exmanželovy slzy na její maminku zřejmě zabíraly, neboť k Jiřímu Valovi měla velkou averzi: „Pro mámu to byla velká katastrofa. Vypadalo to, že se s tím nesmíří. To byla taky příčina, proč neměla ráda Jirku Valu, protože jsem se kvůli němu rozvedla. Nenáviděla ho, vyhýbala se mu a nikdy se s ním nesetkala. Máma byla zkrátka ze staré školy.“

Zamilovaná Švorcová do jejich vztahu investovala mnoho energie, doufala, že spolu jednou založí rodinu. Jenže byla bláhová. Zatímco ona v něm viděla budoucího otce svých dětí, on v té době na pevné závazky neměl povahu. Rád se zamilovával, a tak byl jejich vztah plný rozcházení a zase scházení. „On miloval ten proces dobývání a zamilovávání se. A věřím, že to bylo vždycky spontánní a pravdivé. Jirka nebyl žádný sběratel skalpů, který by chtěl urvat co nejvíce ženských. U něj ten proces probíhal vždycky naprosto opravdově od srdce. Je to povahová vada? Není! Je to určitá charakteristika romantika,“ uvedla Švorcová, která na charismatického herce vzpomínala jako na nejlepšího milence, jakého kdy měla.

Po dvou letech jejich vztahu přišlo velké zklamání, které Švorcová jen těžko rozdýchávala. Dozvěděla se totiž, že její velká kamarádka Jiřina Jirásková má poměr s jejím Jirkou. Byla tou poslední, kdo se to dozvěděl, vědělo to celé divadlo. Jednoho dne přišel do divadla Jiráskové manžel Jiří Pleskot a dal Valovi po představení pár facek. Tímto způsobem se Švorcová dozvěděla o nevěře a také zradě své kamarádky, kterou pak požádala, aby se odstěhovala z její šatny. Nedovedla si představit, že by spolu v jedné šatně seděly dál. To prý Jiráskovou urazilo. Tím skončilo jejich přátelství.

Foto: No machine-readable author provided. Egg assumed (based on copyright claims)., CC BY-SA 2.5 , via Wikimedia Commons

Jiřina Jirásková

A vztah s Valou? Ten pokračoval dál. „Bydleli jsme spolu v mém bytě a po představení jsem odešla z divadla domů. Jirka přišel domů později, už jsem z toho byla trochu vydýchaná a zeptala jsem se ho, co chce dělat. On v podstatě nevěděl a odstěhoval se. Jenže tím, že jsem ho nedržela a neříkala: Proboha zůstaň, neopouštěj mě a ta dále, tak mě nebyl schopen úplně opustit. A já si zase trvala na tom, že je to ta pravá láska, takže jsme se potom rozcházeli skoro osm let. Prostě odešel a zase se vrátil. Nikdy mi třeba nevrátil klíče od bytu.“ Následovalo ještě několik Valových lásek, než nakonec vztah ukončil.

Švorcová se vdala za malíře Vladimíra Štolu, Jiří Vala se nakonec také pokusil usadit se. V roce 1974 si vzal za manželku Emílii Skálovou, s nímž měl syna Viktora. Rodinná idylka se ale prý nekonala. Jejich vztah nejspíš nabouraly polistopadové změny. Jiří Vala totiž po revoluci doplatil na svou minulost, kdy byl přesvědčeným komunistou stejně jako Švorcová. Ubývalo hereckých příležitostí, což jistě špatně nesl.

V té době hrál v Národním divadle, což byl pro něj sice splněný sen, nicméně hrál stále méně. Podle Švorcové měl větší herecké sebevědomí, než na které opravdu měl. „Sám od sebe čekal víc a chtěl mít větší hereckou kariéru, i když ji měl ve své době závratnou. Natočil výborné filmy a hrál výborné role. Hrál i v Národním divadle, i když jsem ho před tím varovala a říkala mu, ať do něj nechodí, že to není prostředí, ve kterém se bude dobře cítit. Mám pocit, že on v sobě viděl Štěpánka, a když končil s herectvím, odcházel s pocitem takového zmaru, zhrzení nebo prohry,“ přemítala Švorcová.

S věkem herci přibývaly zdravotní problémy, nedokázal se zbavit své záliby v pití alkoholu. Když mu byla diagnostikována rakovina, situace se ještě zhoršila. Vedle alkoholu nadměrně užíval léky proti bolesti. Ke konci života se stále více uzavíral do sebe a postupně ztrácel kontakt s okolím. „Ono to s ním potom šlo hrozně rychle. S jeho ženou jsem se neznala a někde pak proběhlo, že jsem byla jeho největší životní láska, což je určitě pravda, ale uvědomila jsem si, jak to muselo být netaktní vůči jeho manželce,“ vzpomínala Švorcová na svého expřítele, který zemřel 15. listopadu 2003, pár dní před svými sedmasedmdesátými narozeninami.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.

ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.