15. května 1945 se zvědaví obyvatelé Českých Budějovic shromáždili před budovou Městské záložny na rohu náměstí. „To bude nějaká tragédie!“ šeptali si lidé, kteří stáli na schodech a pozorovali domovníka Václava Šáchu, kterak se snaží vyrazit dveře bytu v druhém patře. Kolemjdoucí a sousedé z okolních domů mu totiž kolem třinácté hodiny odpolední hlásili: „Pane Šácha, tam někdo střílel! My jsme slyšeli tolik divných ran! A také sténání, pláč a řev. Tam přece bydlí Cunová s dětmi! Něco se stalo! Dělejte něco!“

Vladislav Šácha nelenil, zavolal bezpečnostní složky a po násilném vstupu do bytu se zarazil na místě. Doslova zamrzl hrůzou. Není divu! V kuchyni a ložnici ležela těla zastřelených nebo fatálně zraněných Pauly Cunové († 34), Anny Henschelové († 37), Karoly Cunové († 15 měsíců), Franzine Anny Henschelové († 3 roky), Horsta Adolfa Henschela († 4 roky), Hanse Roberta Cuno († 5 let) a Uthy Cunové († 6 let).

Foto: Jakub Hałun/Creative Commons Attribution 4.0

Náměstí v Budějovicích. Zločin se stal v budově bývalé záložny (spořitelny).

Když zděšení sousedé rozpráskli dokořán okenní tabulky, studený vzduch na chvíli probral Paulu Cunovou, která před mnoha svědky řekla jméno svého vraha: „Das hat Professor Maly gemacht!“ zasípala z posledních sil smrtelně postřelená žena. „Profesor Malý? Co to povídáte, TEN profesor Malý?“ šeptala sousedka a ohromeně se rozhlížela kolem sebe.

Musel to být výjev přímo pekelný, jak z nějaké temné noční můry! Čtyři děti zastřelené ranou do týlu a narovnané v řadě vedle sebe; hlavou dolů jako nějaké lidské obětiny. Páté, maličká holčička, ležela na zádech v postýlce a měla prostřelená ústa. Vedle Pauly Cunové ležela další zavražděná žena – rodinná přítelkyně Anna Henschelová.

Některé z obětí běsnícího masového vraha Vladimíra Malého ještě žily: „Já jsem šel první, dveře byly normálně zavřené, když jsem je otevíral, šlo to poměrně těžce, neboť těsně za nimi, jak jsem potom zjistil, ležela jedna holčička, která nebyla ještě mrtvá a která se pravděpodobně zmítáním dostala až ke dveřím. Když jsem vešel, spatřil jsem, jak ostatní tři děti ležely hlavou dolů, v jedné řadě vedle sebe, a sice kolmo ke kamnům. Všechny byly střeleny do týla. Každé dítě mělo v týle jednu ránu. Holčička u dveří byla ještě živá, neustále plakala a zmítala se na zemi celá v krvi,“ popisoval pan Šácha do protokolu při vyšetřování otřesné masové vraždy, která ale pořádně vyšetřena vlastně nikdy nebyla!

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Ve Viničné v Praze vystudoval Malý přírodní vědy… Ale kvůli jeho krutému chování jej ze všech škol vyhodili. Týral studenty, jejich rodiče i kolegy

Profesor Vladimír Malý se dle své výpovědi pasoval do role mstitele za zločiny, kterých se dopustili Němci na českém národě. Jenže to ani zdaleka nebylo tak jednoduché. Vysokoškolsky vzdělaný muž, gymnaziální profesor Malý, byl totiž převlékač kabátů. V každé době i každém režimu dovedl mistrně odhalit, k jakým lidem se přiklonit, aby mu z toho něco káplo. Aby mu jeho kolaborantství maskované za loajalitu, zaručilo „šťastný život“. Kam vítr, tam plášť. Koho chleba jíš… Čeština má i na tohle spoustu původně nevinných úsloví, která získají poměrně drsný kontext!

Malý byl jako úhoř. Jako had. Měl udávat Němcům, byl i agentem StB s krycím jménem Velký. Nebyl to žádný poválečný mstitel českého národa, byl to brutální a nemilosrdný zabiják malých dětí, které za zločiny svých rodičů skutečně nemohly – a už vůbec nemohly za to, že se narodily do německých rodin!

„Bohužel to nebyl výjimečný případ. Ve své knize chci poukázat právě na skutečnost, že v podobných vraždách a vůbec násilí na německém obyvatelstvu se velmi často angažovali lidé, kteří měli sami máslo na hlavě z doby okupace, a buď se potřebovali zbavit důkazů a svědků, nebo alespoň vytvářeli dojem jakýchsi národních mstitelů a němcobijců,“ uvádí Jan Ciglbauer, autor knihy Od kolaborace k vraždám.

Jaký je příběh zapomenutého masového vraha z Českých Budějovic, profesora Vladimíra Malého?

Koláž fotografií: pod snímkem Malého je místo činu, budova bývalé záložny

Pan profesor mlátí studenty i vlastní manželku!

Cynický a zcela bezskrupulózní muž jménem Vladimír Malý se narodil 29. dubna 1903 v Jičíně. Měl dvě sestry a jeho otec byl s největší pravděpodobností těžce duševně nemocný. Zemřel na tzv. úbyť mozkovou, což byl jen jiný výraz pro osudovou nervovou chorobu, kterou po něm možná syn podědil. Říká se to. Malý byl těkavý a nestálý mladík, i když bezesporu velice inteligentní. O tom svědčí i fakt, že po úspěšném absolvování gymnázia nešel pracovat, jak si přála jeho maminka, ale dostal se na Karlovu univerzitu, kde v roce 1928 získal doktorát z přírodních věd!

Mladý nadějný pedagog nastoupil na gymnázium jako profesor přírodopisu a zeměpisu. Jenže nikde nevydržel déle než rok. Byl jako putovní maskot školních ústavů napříč celou republikou! RNDr. Malého neměl nikdo rád. Byl divný. Studenti z něj měli hrůzu, protože je bil do obličeje nebo pohlavkoval, byl zlý i na kolegy, takže se s ním vždy raději rozloučili. Malý zatrpkl a rozčiloval se: „Já je chci všechny vychovat a oni si toho neváží!“ řval na manželku Marii, kterou si vzal v roce 1929. 

Ubohá žena si prožila s Malým očistec. Byla tichá a ušlápnutá, po kruté tragédii, kdy Malým zemřelo první a jediné dítě, se ještě více stáhla do sebe a nechala muže, aby ji sem tam propleskl. Přesto jej vroucně milovala a následovala ho do všech měst, kde učil. Krutý profesor začal mít konflikty i s rodiči studentů, kteří si právem nenechali líbit, že učitel jejich děti bije – Malý raději sbalil manželku a v roce 1931 se přestěhoval do Českých Budějovic. Ani zde neměl Malý skoro žádné přátele. Na každého se mračil a nebyl schopen se s nikým seznámit.

Při jednom tenisovém zápase se přece jen s někým spřátelil – s několika Němci, kteří už stoupali v kariérním žebříčku nacismu výš a výš. „Před válkou navázal při tenisu kontakt s jedním po válce zastřeleným Němcem, budoucím krajským vedoucím NSDAP a německým majitelem ochodu s optikou, který po válce spáchal sebevraždu. Tato přátelství potvrzují, že Malý zřejmě nebyl vždy „plný nenávisti k Němcům“, jak po válce popisoval, když se snažil obhájit své vraždy,“ popisuje web ČT24.

Foto: Kirk derivative work: Kirk (talk)/Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0

Kounicovy (Kaunicovy) koleje, kde byl Malý vězněn – a kde pravděpodobně kývl gestapu na práskání

Placená dovolená od gestapa a Marie Želiborová

Z gymnázia v Českých Budějovicích, kde byl Malý zaměstnán, byl samozřejmě po nějaké době opět „odejit“ – vše pokračovalo dál. Pohlavky, řev, nadávky, rvačky s rodiči i kolegy. Když nás obsadili Němci, učil profesor Vladimír Malý v Jindřichově Hradci, kde se také v roce 1940 rozhodl, na jakou stranu dějin se přikloní – vstoupil do kolaborantské organizace nazvané Český svaz pro spolupráci s Němci. Zpychl a usoudil, že nyní může všechno. Ve škole byl úplně zběsilý, své studenty psychicky i fyzicky týral a vysmíval se jim!

Zvrhlý učitel dostal i kárnou důtku od Zemské školní rady pro nevhodné chování! A zase musel jinam, tentokrát do Frýdku-Místku. Je to hotová cestovatelská anabáze, to musíme uznat! Vladimír Malý byl ale teprve na samém začátku své „kariéry“, což se ukázalo v roce 1941, kdy jej spolu s dalšími pedagogy zatklo gestapo. Učitelé byli nahnáni do Kounicových kolejí v Brně, kde Malého drželi asi šest týdnů. Pak byl znenadání zcela „neporušený“ propuštěn na svobodu: právě zde se měl dle mnohých historiků stát konfidentem gestapa.

Vše tomu nasvědčuje! Těžko by v době odvlékání českých mužů do Reichu na nucenou práci mohl nějaký obyčejný kantor dostal od Němců půlroční placenou zdravotní dovolenou a nové zaměstnání ve Valašském Meziříčí, aby následovala další „dovolená“ v Moravské Ostravě… Je to podivné a ve finále asi zcela jasné, to bezesporu. Malý byl s největší pravděpodobností kolaborant par excellence. Nakonec ze školství načas odešel a pracoval (či spíše nepracoval) v továrně v Jirkově.

Němci posléze Malého „odměnili“ dalším volnem, které trvalo až do roku 1945! Profesor se vrátil do Budějovic za manželkou – a když přišel konec války, převlékl obrazný kabát, popadl kýbl a štětku a maloval na domy Němců hákové kříže. Spřáhl se se skupinou primitivních ozbrojených mladíků a vyrážel na rabování bytů. Vytahoval z postelí německé i české ženy a děti, bil je, kradl… A nesmírně jej štvala jistá Marie Želiborová, která měla poměr s německým řidičem. Právě tato žena nevědomky zpečetila osud Pauly Cunové a šesti dalších lidí.

Foto: Archiv bezpečnostních složek/Jan Ciglbauer/s laskavým svolením

Poválečný zatykač na Karla Cuna. „Krásný Karli“ byl ve válečných Budějovicích velkým zvířetem. Jak skončil? Nemáme dostatek relevantních informací, víme ale že po propuštění ze zajetí a po odsunu žil v Západním Německu. Podle historiků se tam snažil o návrat k normálnímu životu, ale stín budějovické tragédie ho provázel až do smrti. Přesné datum jeho úmrtí není v českých archivech veřejně dostupné, ale ví se, že dožil v Německu. (Nebyl synem Wilhelma Cuno. Tedy s největší pravděpodobností – nesedí data)

Krásný Karli má na všechny kompro! Ale neříkej!

Němka Paula Cunová byla manželkou SS-Obersturmführera Karla Cuna. Tomu se říkalo Schöne Karli a do Budějovic by přidělen jako zástupce velitele místní SD. Nacisté zabavili funkcionalistickou budovu místní záložny, kterou přeměnili na luxusní byty – do jednoho z nich si Karli nastěhoval manželku se třemi dětmi. Karl Cuno „v tom uměl chodit“, jak se tak říká. „Podle všeho si budoval vlastní síť konfidentů a získané poznatky o hospodářské situaci, náladách obyvatel i činnosti odboje sdílel s místním gestapem.“ říká ČT24.

Cunova kariéra v Budějovicích stoupala ke hvězdám, ale on byl nespokojený. Nechtěl být jen zástupce, chtěl být velitel! Chtěl mít všechno! Nad hlavou nabubřelého Karla Cuna se dovařila pomyslná voda v momentě, kdy se zhádal s nadřízeným důstojníkem a putoval na frontu. Tam posléze upadl do amerického zajetí a v Českých Budějovicích zůstala Paula s dětmi úplně sama. Zřejmě to nebyla zlá žena. Kamarádila se i s Češkami a oprávněně se bála konce války. „Až to celý skončí, tak mě tady zabijou!“ říkala Marii Želiborové, která ji často navštěvovala.

„No, zvlášť tenhle Malý. Profesor, pcha! Ten po mně jde jako slepice po flusu. Tuhle na mě vytáhl i pistoli. Hroznej člověk! Ty jsi tu taky tak sama. Počkej, na tobě si smlsnou. Kvůli Karlovi!“ štěbetala Želiborová. A Cunová jí šeptem sdělila: „Já ale můžu dokázat, že můj muž je slušný člověk. Máme doma dokumenty, které to potvrzují. A kartotéku. Karl na každého něco měl. Zapisoval si to. To by se lidi divili, kdybych s tím vyšla najevo!“ upozornila Paula na jakýsi Cunův archiv. Zkrátka „kompro“!

A Marii Želiborovou nenapadlo nic lepšího, než to vmést profesoru Malému přímo do očí! „Určitě tam jsi taky napsanej, ty… Jen počkej!“ hulákala na Malého, který ji 12. května 1945 vlekl do sběrného tábora pro Němce a kolaboranty. Profesor ztuhl: „Jaký seznam? Abych tam tak… To ne, tohle se nesmí stát! Kde to je? U Cunové? Já tam půjdu a najdu to. I kdybych měl všechnu tu svoloč vystřílet!“ uvažoval v duchu Vladimír Malý. Kostky byly vrženy a děsivá masová vražda se přiblížila.

Foto: Pexels

Umí si tohle někdo vůbec představit? Mnozí namítnou, že to byli Němci. Že se chovali k Čechům bestiálně. Že si za to mohli sami. Jistě, co člověk, to názor. Ale v tomto případě to neplatí. Děti nemohou za svou národnost ani rodinu.

V pravém rohu pokoje jsme uviděli stát kolébku…

Patnáctého května asi v jedenáct hodin zazvonil profesor Malý u Pauly Cunové. V kapse měl zbraně a byl plně odhodlán vraždit. Paula mu otevřela a sdělila, ať už jí dá pokoj: „Je tu se mnou moje kamarádka a její děti. Jsou tu děti! Nechoď dovnitř!“ křičela, když se Malý kolem ní prodral a vstoupil do předsíně. Proběhl byt, v ložnici zastřelil Annu Henschelovou a smrtelně zranil Paulu Cunovou. „V tomto okamžiku jsem si ujasnil, že nesmí naživu zůstati žádný očitý svědek mého činu, a všechny zbývající děti jsem postřílel,“ uvedl Malý v roce 1951 u výslechu.

V úvodu zmiňovaný domovník Vladislav Šácha, který popisoval nález zavražděných dětí, ještě uvedl: „Z kuchyně jsme vyšli zpět na chodbu a po dřevěných schodech do 3. poschodí, kde byly dva pokoje a koupelna. Nejprve jsme vešli do koupelny a z koupelny přímo do dětské ložnice. V tomto pokoji byla úplná tma, byla totiž stažena žaluzie, a když jsem rozsvítil, uviděli jsme v pravém rohu kolébku a v ní zastřelenou malou holčičku. Tato ležela na zádech a měla střelnou ránu v ústech.“

Dále popisoval nález Pauly a Anny, Paulinu větu: Udělal to profesor Malý! a další otřesné detaily, které raději vynecháme. Všichni zranění záhy zemřeli. Po krvavém a zcela zbytečném řádění profesora Malého tak zbylo sedm mrtvých lidí, z toho pět malých dětí. Jak zvrhlý musí člověk být, že střelí roční bezmocnou holčičku do úst, o tom snad nikdo nechce ani přemýšlet. A víte, co se stalo? Přestože všichni věděli, že vraždil Malý, jeho jméno řekla i umírající Paula a otřesení obyvatelé Budějovic si to šeptali jako veřejné tajemství, měsíc po masové vraždě to Státní zastupitelství odložilo s verdiktem: Pachatel neznámý!

„Ty důvody byly dva. Jednak ochranná ruka poručíka SNB Václava Hrnečka, se kterým v těch dnech Malý úzce spolupracoval. Je dost možné, že Hrneček dopředu věděl, za jakým účelem Malý do Cunova bytu půjde a sám na zničení kartotéky konfidentů SD mohl mít také zájem vzhledem k jeho protektorátní minulosti. Dalším důvodem byl fakt, že již za pár dnů – 20. května 1945 – se řada budějovických policistů angažovala v hromadné popravě 28 Němců na městském hřbitově a zkrátka na sebe nechtěli upozorňovat vyšetřováním vražd jiných Němců.“ vysvětluje Jan Ciglbauer.

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Protektorátní poštovní známka s vyobrazením českobudějovického náměstí

Útěk soudruha Hrnečka a vrah usmýkaný dějinami

Čtenáři již asi tuší, jakou kariéru udělala kreatura Malý po válce. Jistě, slovutný pan profesor opět shodil kabát, navlékl si jiný a za pomoci svého kamaráda Václava Hrnečka vstoupil do KSČ. Byl tak cynický, že se neštítil založit pobočku Svazu osvobození politických vězňů v Českých Budějovicích – a dokonce se stal obávaným soudcem z lidu u Mimořádného lidového soudu tamtéž. Pak „nadějného soudruha Malého“ poslali do Prahy, kde mu zajistili teplé místečku na gymplu v Dejvicích.

I tam týral studenty i studentky, dával jim facky, herdy – ale teď byl pod ochranou strany. Opět měl pocit nedotknutelnosti. Malý také předpokládal, že jeho krutý mord zůstane navždy nepotrestán. Do jeho „selanky“ v Dejvicích mu ale hodil vidle soudruh Hrneček, který emigroval do Německa! Poznali ho tam bývalí vězni z Dachau, které tento Čech mlátil coby lágrový kápo, byl odsouzen, ale podařilo se mu uprchnout do USA, kde Hrnečkova stopa končí.

Karl Cuno ze zajetí dosvědčil, že jeho kartotéka existovala. A Hrneček v ní byl zapsán jako konfident. Jestli tam byl i Malý, o tom nevíme. Víme ale, že si pro něj v lednu 1951 konečně přišli. RNDr. Vladimír Malý byl obviněn ze sedminásobné vraždy, kterou spáchal v pětačtyřicátém v Budějovicích. Zaskočený vrah ani nezapíral. Prý se bál pomsty Karla Cuna. „To je dobře, že jsem v bezpečí, já se bál, že mě přijde zabít!“ blábolil u výpovědi. Také se odvolával na „zlomení“ válkou a gestapem, na ztrátu sester, na nemoc otce.

Vraždy dvou žen a pěti dětí odůvodnil Malý tím, že to byl „akt pomsty za utrpení, které Němci učinili národu československému.“ Na to kontroval prokurátor Bohumil Kadlečík: „Nebojoval proti mužům, ale vrhl se na ženy a děti, aby na nich dokázal svou statečnost. Již z toho jest viděti, že toto nebyl pravý důvod jeho hnusného činu (…) Proto nelze připustit, aby obviněný se vůbec nějak jen snažil spojit svůj hrůzný zločin jakýmkoli způsobem s osvobozeneckým bojem českého národa, s nímž nemá nic společného. Jak shora vylíčeno, jde zde jen a jen o sprostou, surovou vraždu bezbranných žen a malých dětí, o vraždu spáchanou z nízkých pohnutek.“ oznámil Kadlečík.

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Popisek fotografie zní: Zmlácená mladá Němka na silnici u Rokycan, 15. květen 1945, nafoceno americkou jednotkou. Jak by asi dopadla Paula Cunová?

Krycí jméno? Je Malý, tak mu dáme Velký? To je ono!

Soud Malého v říjnu 1951 odsoudil k trestu smrti. Ten se odvolal, soud se táhl a táhl… Hádejte proč. Ve vězení se zrodil agent StB s krycím jménem Velký. Malý prý práskal na všechny, které znal. S ohromnou chutí a vehemencí z něj padalo vše, co chtěli soudruzi vědět. Byla to skutečná stvůra. A jestli si myslíte, že profesor skončil na šibenici nebo na doživotí v kriminále, mýlíte se. Trest mu změnili na doživotí, pak na dvacet let, přičemž si odseděl deset let a v klidu dožil v Praze. Agent Velký zemřel v roce 1984, ihned po jeho smrti byl pak svazek skartován.

Pan Jan Ciglbauer, který o tomto brutálním a zapomenutém poválečném zločinu z Českých Budějovic napsal obsáhlou knihu, mi na závěr sdělil osobní vzpomínku:

„Po vydání knihy se mi z Rakouska ozval vnuk zavražděné Pauliny přítelkyně Anny Henschelové. Vůbec jsem netušil, že by po ní někde nějaké žijící dítě mohlo zůstat. Nakonec jsme se sešli. Bylo to dost emotivní, protože rodina žila s oficiální verzí, že Anna své děti sama zavraždila a spáchala sebevraždu. Její nejstarší dcera, která v květnu 1945 v Budějovicích nebyla, pak měla celý život psychické problémy. Její současní potomci mluvili o vydání knihy jako o sejmutí nějaké kletby. Konečně se dozvěděli sice krutou pravdu, která ale očistila jejich babičku. Nebyla žádnou vražedkyní vlastních dětí.“

Jak vidno, někdy stojí za to pátrat i po starých zločinech, po věcech, které už dávno zavál čas. Protože nikdy nevíte, jak moc může být pro současné lidi důležité dozvědět se pravdu!

Foto: Pexels

Ze srdce děkuji panu Janu Ciglbauerovi za pomoc a spolupráci při tvorbě velice náročného textu!