Proč se cizinci chtějí učit česky?

Jsou dva hlavní důvody. První je kvůli práci. Nadnárodní firma je pošle do pobočky v České republice a dá jim možnost – někdy jim i přikáže – chodit na lekce češtiny. Druhou silnou skupinu tvoří cizinci, kteří se zamilovali a chtějí proniknout do jazyka svého partnera. Ale důvodů je spousta. Měla jsem třeba dva kamarády, jejichž maminka před mnoha lety emigrovala do Ameriky, vdala se, porodila a její synové jsou Američané se vším všudy. Jednou za čas ale k nám jezdí za babičkou, a když na vysoké v Americe objevili kurzy češtiny, přihlásili se na ně.

Akademický zájem o náš jazyk tedy nekončí za hranicemi?

Rozhodně ne. V zahraničí má spousta univerzit katedru bohemistiky, která se zaměřuje na výuku českého jazyka, literatury a kultury. Významná pracoviště najdeme třeba v chorvatském Záhřebu, v japonském Tokiu nebo v kanadském Torontu. V každém větším městě po celém světě jsou i česká centra, která se snaží představit naše zvyky, kulturu, pořádají festivaly a přednášky.

Vzpomenete si na první lekci, kterou jste vedla?

Velmi dobře. Studovala jsem na pedagogické fakultě češtinu a angličtinu a napadlo mě, že bych si mohla díky brigádě na jazykové škole procvičit oba jazyky. V sobotu jsem absolvovala pohovor a hned v pondělí mě čekala první hodina. Řekli mi, že půjde o začátečnici, a tak jsem se na ni i připravila. Jenže přišla slečna z Ruska, která v Praze už pár let žila, takže jsme mo­ji přípravu probraly během patnácti minut. Dalších pětačtyřicet jsem improvizovala v zadávání aktivit, zběsile listovala učebnicí a u toho byla hodně zpocená. Nicméně studentka vydržela, dokonce jsem s ní měla lekce ještě dalších pár měsíců. Postupně jsem si byla čím dál jistější a nerozhodilo mě, ani když přišli cizinci, kteří měli mít podle certifikátů vyšší úroveň jazyka, ale jejich znalosti tomu rozhodně neodpovídaly.

Přistupujete k výuce začátečníků stejně jako učitelé k dětem v první třídě?

Ne. Mezi studenty mám dospělé, a tak stavím lekce na základě jejich požadavků. Většina se potřebuje naučit běžně komunikovat, a tak začneme se slovy souvisejícími s orientací ve městě, při nákupu, při objednávání v restauraci. Vždycky vybírám z gramatiky to nejjednodušší a postupně přidávám pravidla. Jdu na to pomalu, takže v jedné lekci umí říct: „to je káva“ a příště přidám: „dám si kávu“.

Šok nastane, když otevřeme tabulku, kde je podstatné jméno v jednotném a množném čísle i se všemi sedmi pády. Když pak navíc cizinci zjistí, že sice znají slovo „nést“, ale existuje i podobná varianta s jiným významem, jako je „odnést“, „přinést“ nebo „donést“, přichází už trochu znechucení. Naštěstí má čeština hodně synonym, z nichž mnohé jsou mezinárodní. A tak když mám vybrat mezi slovem „slavný“ a „populární“, volím druhou variantu. Ve chvíli, kdy studenti navíc zjistí, že k celkem pro ně známým slovům, jako je „telefon“ nebo „sport“, stačí přidat koncovku „ovat“ a vytvoří sloveso, najednou se jim uleví a získají pocit, že náš jazyk už trochu znají.

Je podobnost slovanských jazyků výhodou?

V určitém ohledu ano. Minusem je, že někdy podobně znějící slova znamenají ve dvou slovanských jazycích něco jiného. Pak se také neshodují některé koncovky při skloňování a mnozí si už nedají tu péči, aby se naučili ty české. Obecně je ve výhodě ten, kdo už umí více jazyků, protože se díky tomu naučil přemýšlet lingvisticky. Ale abych byla upřímná, je spousta lidí, kteří pronikání do češtiny vzdají. Nejčastěji kvůli vytíženosti nebo jim už nevystačí mentální kapacita. Chápu je. Já, kdybych se měla třeba učit čínské znaky, také nevím, jak dlouho vydržím.

Objevila jste styl učení, díky kterému studenti hned neutečou?

Odmala se ráda bavím, v tom mě inspirovali rodiče, kteří vždycky měli dobrou náladu. Prokládám tak lekce různými aktivitami, u nichž se můžeme všichni zasmát. Kreslíme obrázky, děláme pantomimu. Studenti třeba popisují obrázky, hází kostkou a chodí figurkami po plánu a u toho si zkouší tvořit věty. Na konci lekce najednou zjistí, že se naučili čtvrtý pád. Nedávám až takový důraz na výslovnost, protože si nemyslím, že by bylo nejdůležitější, jestli někdo řekne „v parku“ nebo „fparku“. Hlavní je, že mluví česky a vyhledávají příležitosti ke zdokonalování.

Využíváte i písničky?

Ano, dokonce jsem si už vytvořila playlist pro různé úrovně jazykových znalostí a témata. Pro začátečníky je třeba skvělá písnička od Petra Skoumala Když jde malý bobr spát, a to na procvičení sloves v přítomném čase. Studenti se smějí už ve chvíli, kdy jim ukážu obrázek bobra a na něm si popisujeme jeho aktivity. V případě podmiňovacího způsobu zase ráda využívám Těšínskou od Jarka Nohavici: „Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě. U Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě…“ Celý hypotetický příběh otevírá i další diskusi, jaký by mohl být jeho život nebo i náš. V jedné učebnici jsem také objevila píseň Starý muž, kde se díky textu Jarka Nohavici trénuje zase budoucí čas.

Cizinci vyzdvihují českou dochvilnost a přirozenou schopnost omluvit se při zpoždění.Žádné lidovky a říkadla ve stylu Pec nám spadla?

Vůbec. Ty totiž často obsahují slova, která v běžné řeči vůbec nepoužíváme. A vysvětlujte pak cizinci spojení „pec nám spadla“ nebo „ovčáci čtveráci“. U pokročilých studentů občas zvolím české básně, ale k písničkám se vracím raději. Jakmile je text zhudebněný, dá nám více vjemů a lépe si ho zapamatujeme. Studenty vždycky pobavila folková písnička Strč prst skrz krk, která je plná jazykolamů.

Jak zní cizincům naše řeč?

Monotónně. My si to vůbec neuvědomujeme, ale na rozdíl od mnoha jazyků téměř nevyužíváme při mluvení melodii hlasu. A když se k tomu přidají souhlásky „l“ a „r“, říkají, že zníme drnčivě.

Dostala jste od nich zpětnou vazbu i na Čechy obecně?

Hlavně v mých prvních letech učení jsem často slýchávala, že působíme na první pohled velmi chladně. Nejsme zvyklí se na sebe usmát na ulici nebo prohodit s někým cizím nezávazně pár slov. Přijde mi, že v poslední době už se to trochu mění a třeba prodavačka je na vás milá a popřeje vám i hezký den. Naopak si cizinci chválí, že když s námi prolomí ledy, dokážeme být skvělí přátelé, na rozdíl třeba od Američanů, kteří jsou všeobecně velmi sluníčkoví, ale upřímní moc ne.

Hodně mých studentů si také všimlo, jak jsou Češi pečliví a dochvilní. Zaujalo je, že když s námi mají schůzku v deset, jsme tam přesně, a pokud nestíháme, voláme s omluvou. Lidé z větších měst, kteří pak žijí v Praze, obdivují přesnost městské hromadné dopravy. Zatímco my bereme jízdní řád automaticky jako něco neměnného a vadí nám, když se tramvaj zpozdí o minutu, cizinec nechápe, co nás tak rozzlobilo.

A co naše zvyky?

Největší úspěch jsem vždycky měla, když jsem na lekci přinesla vánoční cukroví. Baví mě možnost vzájemného obohacení, a tak jsem chtěla poznat i jejich jídla. Jednou jsem tak v deset hodin dopoledne v kanceláři moderní budovy ochutnávala díky studentovi z Polska mechový dort.

Změnily vás roky strávené s lekcemi pro cizince?

Určitě. Všímám si, že častěji vybírám ze slovní zásoby pojmy, které učím v lekcích – třeba místo „slavný“ řeknu „populární“. Ale už si na to dávám pozor, hlavně kvůli svým dětem, aby měly bohatou slovní zásobu.

Myslíte si, že čeština přežije 21. století?

V souvislosti s vývojem umělé inteligence se spíš sama sebe v poslední době ptám, jestli svět ještě bude vypadat tak, jak jej známe, a zda jej vůbec přežijeme my, lidé. Pokud ano, o češtinu se nebojím. Tipla bych si, že tu bude stále někdo, kdo ji bude chtít chránit a starat se o ni. Přece jen anglicky budou umět už všichni, ale česky jen „vyvolení“, a tak by nastupující generace mohla být pyšná, že je něčím unikátní.

Foto: Archiv Františky Peckové

Cit pro český jazyk a dobrou náladu předává Františka Pecková dál jak v roli učitelky, tak coby máma dvou malých dětí.

Rozumíte si v rámci rodného jazyka s umělou inteligencí?

Pořád ji testuji nebo se spíš testujeme navzájem. Používám stejně jako většina lidí neplacenou verzi. Když mám lekce pro cizince a potřebuji rychle vymyslet třeba deset příkladů na procvičení předpon, zeptám se jí. Jenže pak zjistím, že třetina návrhů se použít dá, ale další dvě třetiny jsou buď úplně mimo, nebo velmi zavádějící. Umělá inteligence nedokáže výsledek upravit, ani když jí upřesním zadání. Ale předpokládám, že když zvládla všechny komplikované jazyky, brzy si poradí i s češtinou.

Vysoká škola mě připravila teoreticky, styl výuky jsem si ale musela najít sama.Kde nám v online světě poradí s češtinou správně?

Mým nejoblíbenějším zdrojem na webu je Internetová jazyková příručka. Ta funguje jako slovník – zadám si slovo a ukáže se mi tabulka s celým časováním nebo skloňováním, u každého mám i příklady významů a příbuzná slova.

Proč vás vůbec lákalo studovat jazyk, který je považován za nejtěžší na světě, navíc jej učit?

Inspirovali mě rodiče. Oba mají velký cit pro češtinu. Ostatně o tom svědčí i jména, která vybrala pro mě a sestru – Františka a Anežka. Táta dodnes skládá básně i písně. Milujeme Cimrmany, kteří si hodně hrají s češtinou. Ohledně učitelství jsem vždycky věděla, že mě bude bavit, a to díky mamince. Pracovala jako učitelka angličtiny a výtvarné výchovy a byla mezi dětmi oblíbená. Doma si s námi často povídala o tom, co je podle ní důležité, ať už v přístupu k dětem, k učivu obecně, ale i nálady ve třídě. Líbil se mi její názor, že vyučování jazyka může být interaktivní a živé.

Studium na vysoké vás připravilo na třídu plnou dětí?

Málo. Na pedagogické fakultě jsme měli devadesát procent teorie a pak na filozofické fakultě na oboru Český jazyk pro cizince nás hned hodili do praxe tak, že jsme dostali skupinu cizinců, kteří přijeli v rámci programu Erasmus. Reálně bych potřebovala mnohem víc návodů, jak vysvětlovat novou látku, jaký zvolit přístup k učení a pomohlo by mi zkusit si se mezi sebou navzájem učit. Zkrátka mi chyběla praxe před samotnou praxí.

Vzpomínám si na jeden seminář, na který jsme si měli připravit lekci na konkrétní téma. Profesor nás pak během hodiny natáčel, následně jsme dostali na styl výuky zpětnou vazbu od spolužáků a domů video se záznamem. Najednou jsem si uvědomila, jak působím v roli budoucí učitelky. Takovou možnost by podle mě měli dostat i kantoři po letech praxe.

Nedostávají snad neustálou zpětnou vazbu od žáků?

Jenže ne vždycky se tyhle dvě skupiny navzájem slyší. Učitel se někdy snaží vyložit výklad, ale stává se, že k dítěti doputuje něco jiného nebo vůbec nic. Pedagog to ani nemusí vědět. Netuší třeba, že celou vyučovací hodinu chodí jen po první polovině třídy, nebo jiné detaily, které ovlivňují, jak ho studenti vnímají. A to jen prohlubuje propast mezi nimi. Státní školství je náročné. Se skutečností, že je povinné, se pojí fakt, že v každé třídě jsou i děti, které tam nechtějí být, nemají k učení motivaci.

Roli hraje i vliv rodiny. Přistupujete ke svým dětem díky blízkosti k češtině jinak než ostatní?

Dceři je šest let a synovi tři. Od chvíle, kdy si s nimi můžu víc povídat, jsem otevřená jejich otázkám. Podle mě je totiž důležité využít možnost, že mi důvěřují a můžu jim předat to, co znám. Nechci v nich tuhle zvídavost zabít a odkázat je, aby se později raději zeptali umělé inteligence než někoho reálného. Netvrdím, že nikdy nekoukají do tabletu nebo na televizi, ale určitě je nenechávám hodiny zírat do obrazovky. Také si stejně jako moji rodiče ráda hraji s češtinou – přeformulovávám slova, aby zněla vtipněji a děti to stejně jako já, když jsem byla malá, přirozeně vnímají.

Co na to váš manžel?

Ten je, dá se říct, odjinud – pracuje jako programátor a nezná téměř jiný jazyk než ten programovací. Má úplně jiný styl přemýšlení, ale navzájem se ovlivňujeme. Já teď díky němu víc přemýšlím o umělé inteligenci a on poučuje své kolegy o pravidlech češtiny. Nejtěžší pro mě bylo přijmout na začátku našeho vztahu fakt, že vůbec nečte, maximálně si pustí audioknihu. Doslova říká, že je pro něj literatura zbytečná. Poslední roky s dětmi ale vidí, jak důležité je pro jejich zklidnění číst jim před spaním. Ony to po něm už i samy vyžadují, takže mi dorůstají v tomto směru skvělí parťáci.

Jaké knihy u vás vedou?

Začínali jsme klasikami v čele s pejskem a kočičkou. V poslední době u nás ale vychází tolik nádherných dětských knih s úžasnými ilustracemi, že je těžké si vybrat. Nedávno jsme objevili knihovnu se skvělým zázemím v rámci dětského oddělení. Děti si tu můžou při prohlížení knížek lehnout na gauč, je tu i místo na hraní, a hlavně nikdo nikam nespěchá. Chodíme sem klidně na celé odpoledne, které strávíme prohlížením knížek, včetně novinek, které tu vždycky mají.

Během mateřské jste založila blog Čeština je hra. Proč?

Abych se doma s dětmi úplně nezbláznila a mohla se se světem podělit o svoje nápady, jak oživit lekce češtiny pro cizince. Na blogu jsou materiály, které jsem sama využívala. Současně s tím mě napadlo tvořit podcasty, protože krátkých povídání v češtině cizinci moc nenajdou. Mluvila jsem v nich o naší kultuře, reáliích. Ozvali se mi pak i češtináři, že je využívají během svých hodin na základní škole. Bohužel zpětná vazba jinak nebyla moc velká a mě postupně opouštěla motivace tvořit dál. Blog jsem ale nezrušila. Pořád vidím ve statistikách, že na něj lidé chodí, jen je to velmi tiché publikum.

Chcete se po mateřské naplno vrátit k lekcím pro cizince?

Ne, v září totiž půjdeme s dcerou do školy… Když jsem ji vedla k zápisu do první třídy, „lapili“ mě tam. Jde o školu, kde učila moje maminka, takže mě tam znají roky a s tím i celý můj příběh. Dlouho hledali na druhý stupeň učitelku češtiny, a protože jde o půl úvazek, souhlasila jsem. Takže si můžu pomalu začít chystat aktovku a pantofle.

Na co se do září ještě potřebujete připravit?

Potřebuji opět vklouznout do gramatiky, protože jsem si uvědomila, že nemám všechna pravidla zautomatizovaná. Také se učím říkat „čtvrtý pád“ místo „akuzativ“. Nejvíc jsem ale zvědavá na vztahy, a to jak s učiteli, tak se studenty.

Františka Pecková (32)Na Pedagogické fakultě UK vystudovala bakalářský obor Český jazyk a anglický jazyk a poté na Filozofické fakultě UK magisterský obor Učitelství češtiny jako cizího jazyka.Od roku 2013 do roku 2019 učila v jazykové škole češtinu pro cizince. Během mateřské pro ně založila blog Čeština je hra s herními plány a nápady na procvičení. V současné době vede individuální online lekce. Od září bude učit češtinu na druhém stupni menší základní školy. Je vdaná, má šestiletou dceru a tříletého syna.