V České republice se ujaly některé energetické iniciativy,
například Nová
zelená úsporám, ale celkově je stát ve zodpovědném přístupu
k energetické transformaci pozadu. Zastřešující strategie ale nejsou ani
oficiálně odsouhlasené a vývoj v některých oblastech spotřeby energie se
zhoršuje.

Mohlo by se zdát, že za českou energetickou zaostalost může
přístup vlády. Jenže to je pouze pohled na hladinu. Ve skutečnosti
vychází laxnost vůči transformační legislativě z postoje samotných
občanů. Již prvním ukazatelem je spotřeba všech energií na jednoho
obyvatele, která je v Česku o 20 % vyšší než celoevropský
průměr.



Nedostatek vládní aktivity je pouze špička ledovce.
, …

Jaký mají Češi postoj k transformaci?

Vcelku negativní. V Česku neproběhla dostatečně aktivní
pozitivní osvěta ohledně energetické transformace, dekarbonizace a
přínosů obnovitelných zdrojů. Veřejnost proto nemá aktivní postoj ke
změně, jako tomu je například u našich západních sousedů. 

Právě toto veřejné mínění se pak propisuje i do vládních
kroků, které nemohou odporovat názoru většiny. Plány tak
zůstávají pouze na papíře a Česká republika dodnes nemá
odsouhlasené základní dokumenty, které by určovaly budoucí přístup
k přeměně společnosti ze závislosti na uhlí a osobních automobilech.

Nedostatek osvěty se také podepisuje na postoji k evropským
nařízením, například ETS2.
Místo aby veřejnost vnímala kroky k dekarbonizaci a obnovitelnosti jako krok
kupředu, spíše se diskuze točí kolem zátěže, kterou tento směr
přinese.



Česko se k transformaci a dekarbonizaci staví minimálně laxně.
, …

Postoj ukazují i data

Velmi paradoxní výsledky například ukazuje oblast tepelných
čerpadel. Česká republika je jedním z největších exportérů těchto
topných zařízení, ale doma se obecně neujala ve velkém. Především je
na vině nepoměr mezi cenami elektřiny a plynu. Ten byl
v roce 2024 3:1.

Dalším paradoxem je schopnost průmyslu snižovat spotřebu
energie víc než domácnosti. Od roku 2000 byl průmysl schopný víc
jak dvojnásobně snížit spotřebu oproti běžným domácnostem.

V oblasti dopravy je situace nejhorší. Doprava je největším
přispěvatelem produkce CO2 a její zátěž na spotřebě energie a emisí
bude jenom růst. Velký podíl na dopravě mají firemní flotily, které
v České republice tvoří 75 % všech registrovaných aut. Oproti
evropskému průměru je to o 15 % víc. Ačkoli se celkově během
posledního čtvrtstoletí Češi umírnili ve spotřebě, v oblasti
dopravy naopak stoupla o 67 %.



Navzdory evropským snahám v Česku výrazně roste automobilové doprava.
, …

Navíc došlo za stejné časové období i ke změně trendu ve
způsobu, jakým lidé cestují. O 10 % více lidé cestují
auty než veřejnou dopravou a 16% rozdíl je v komerční sféře,
kdy došlo k přesunu z železnice k nákladním vozům.

Jednou z oblastí, kde sa naopak nadšení pro změnu projevilo,
byly fotovoltaické elektrárny. Po prvotním boomu přišla ale masivní
negativní kampaň a nízké výkupní ceny, které dlouhodobě zpomalily
adaptaci této technologie. I když v současné době solární energie
tvoří 14,7 % energetického mixu, oproti číslům z roku 2010 je to velmi
nízký nárůst.

Je to všechno pouze o pohodlí?

Nelze ale všechny házet do jednoho pytle. V nízkopříjmových
oblastech je velmi těžké pustit se do iniciativ, které vedou k vyšší
efektivitě spotřeby energie a dekarbonizaci. Už jenom zateplení domu je
pro některé rodiny příliš velký náklad.

Jedním z faktorů je i nedostatečná státní podpora
kroků, které jednotlivci nebo firmy chtějí v rámci této
iniciativy podnikat. Dotace, selektivní daně nebo zvýhodněné půjčky jsou
běžnými principy v zahraničí. 

I když čísla a informace mluví o velmi černém scénáři,
jsou situace, kdy se objevilo světýlko naděje. Lidé využívali ekologické
dotační programy, začali nasazovat solární panely na nově postavené
budovy, a dokonce se uskromnili, když začala válka na Ukrajině. Spotřeba
tehdy klesla o 4,5 %. Bez zastřešujících vládních kroků ale zůstane
pouze u těchto jednotlivých činů a ne systematické
transformace.