Na puťák do nejvyšších partií Beskyd na polsko-slovenském pomezí jsme si dokonce kvůli tomu pořídili obranný sprej a rolničky. Vzhledem k tomu, jak laxně obvykle přistupujeme k podobným přípravám a prevencím, to už tedy opravdu bylo něco. A zjevně se vyplatilo.
Další dvě rány přímo do prken tvořících vchod do našeho nocoviště. Opatrně soukám hlavu ze spacáku. Dveře mají povolenou petlici a jsou otevřené. Dovnitř vane noční chlad. Tak to by patrně sebedivočejší medvěd nesvedl. Ale kdo se k nám uprostřed noci takto neurvale dobývá? A proč mlátí do dveří, když už si zjevně otevřel?
Následné rány dají jasnou odpověď. Dveře se pravidelně otevírají a zavírají průvanem. A za chvilku už dovnitř vchází kolega spoluputovník, co si byl venku ulevit a prostě jen zapomněl zavřít.
Kaple Panny Marie Ochránkyně turistů na hoře Okrąglica | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
Vtipná historka jen dokládá skutečnost, jak moc se nám opakující se zprávy o útocích medvědů dostaly do hlav. Na puťák do polského Národního parku Babia Góra jsme prostě vyráželi s neobvyklým respektem a (snad) i dostatečně vybaveni.
Ráno nás před chajdou čeká nádherný výhled. Přes vzmáhající se jarní traviny a jehličnaté moře je jednak vidět blyštící se kousek Oravské přehrady, ale hlavně mohutný a vše převyšující vrchol Babí hory. Nejvyšší hory nejen zdejšího příhraničí, ale vlastně i celého souboru Beskyd, rozprostírajících se na pomezí tří států. Od Valašského Meziříčí podél celé slovensko-polské hranice až k severozápadnímu rohu někdejší Podkarpatské Rusi. Na šest set kilometrů nádherné a specifické krajiny, která u nás jen začíná. Hostýnské vrchy, Moravskoslezské Beskydy, Malé Beskydy, Pieniny, Beskid Sądecki… Dlouhá a rozmanitá krajina plná pohoří a pohoříček nejrůznějších, ale přitom si stále trochu podobných názvů má vrchol právě tady, v pohoří zvaném Beskid Żywiecki.
Od naší domoviny se zdá malý Národní park Babia Góra trochu z ruky. Pokud si člověk nevystačí s krásou tuzemských Karpat či je má už prochozené, míří obvykle dál na východ, tedy na Slovensko, kde jej po Javorníkách čeká Veľká a Malá Fatra a případně Nízké a Vysoké Tatry. Babí hora tak stojí trochu mimo zájem českého turisty.
Večerní výhled na Babí horu, vrchol zítřejší cesty | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
A my ji teď máme jako na dlani. Je začátek května a my snídáme v jižním svahu polské hory Polica (1369 m), zhruba šedesát výškových metrů pod vrcholem. Právě tady jsme totiž našli vhodný bivak pro první noc našeho putování. Dřevěná útulna utěsněná montážní pěnou nabízí stoleček, dvě postele a okno s výhledem. Spát se dá na půdičce, kde ale profukuje, takže se naše čtveřice vměstná do dolní místnosti.
Vyrazili jsme!
Putování jsme zahájili na vlakové zastávce vesnice Osielec, kam nás dovezl vlak z Krakova. Stoupání nás první den vedlo nějakých patnáct kilometrů, tisícimetrové převýšení vrcholilo nejprve na hoře Okrąglica, které vévodí kaple Panny Marie, ochránkyně turistů. Působivé místo zaujme bezpočtem dřevěných tabulek upomínajících na osudy poutníků, kteří zemřeli v nejrůznějších horách. Tiché místo i přes svou relativně malou výšku evokuje onu hřmotnou a všeprostupující tichost velehor, kterou zná jen ten, kdo na vysokohorských stezkách někdy nocoval. Odtud to je ještě něco přes hodinu chůze ke zmíněnému vrcholu Polica. I ten má své specifické místo, vyleštěné ocasní křídlo zde připomíná leteckou katastrofu z dubna roku 1969, při které zahynulo přes třicet lidí. Hora nese i další pohnutou historii, vedla tudy pašerácká stezka, během druhé světové války se tu skrývali partyzáni.
Divoké hory severní Albánie: Panenská příroda a pomalé životní tempo místních horalů vás dostanou
Jak nás zaujalo v mapách při plánování našeho putování, zdejší oblast je turistům přívětivá díky jednomu specifiku. Nachází se zde snad největší koncentrace nejrůznějších bivaků a útulen široko daleko. Pro první noc jsme tak využili zmíněnou chajdu s výhledem na ústřední vrchol. Na výběr jsme přitom měli hned ze tří v okolí a to jsme po cestě míjeli ještě horskou chatu PTTK na Hali Krupowé.
Útulna pod Policou je v perfektním stavu | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
Další bivak obcházíme hned ráno, když se vydáváme dále. Na vrcholu Kiczorka (1298 m), asi čtyřicet minut od Police, se nachází působivá moderní útulna. Vhodná je však spíš pro letní spaní, místo čtvrté stěny totiž nabízí „jen“ další krásný výhled na Babí horu a vypadá tak jako horská zastávka na autobus. Ideální pro příjezd onoho obávaného medvěda.
Nás ale vede cesta směrem ke středobodu našeho jarního putování. Před samotným výstupem na Babí horu musíme lesem naklesat k průsmyku Krowiarki, kde se po celém dni poprvé setkáváme s civilizací. A bohužel notně. Na místní parkoviště totiž míří autobusy, aby zde vyklopily turisty lačnící po vrcholu. Jsou tu záchody, popelnice, ale i výběrčí vstupu do národního parku. A s námi taky skupina českých horalů staršího data narození, kteří se čiperně derou nahoru po relativně upravené a nepřehlédnutelné stezce. Výstup na Babí horu odsud vede po kamenném chodníku, jaký známe z Ďumbieru či jiných oblíbených karpatských vrcholů. Akční důchodci se kolem nás proženou dříve, než stačíme dosvačit a vysypat kamínky s jehličím z bot. „Schovej ten pepřák,“ špitne mi do ucha kamarád a já uznale skrývám naši zbraň proti medvědům. Tady to na setkání s divočinou opravdu nevypadá.
S rolničkou na Babu
Zahajujeme tedy ústřední výstup našeho putování. Na vrchol je to odtud něco přes sedm set výškových metrů, více než dvě hodiny stoupání. Dobře ošetřená cesta se nejprve vine lesem, kde nabízí hned dvě zastavení s lavičkami a výhledy, a dále kosodřevinou, až přechází v typicky vysokohorskou kamenitou krajinu.
Třetí nejvyšší pohoří Slovenska a druhé Polska | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
„A hele, já myslela, že za námi cupitá nějaký beránek,“ pronese jedna z dam, když postupně jednoho po druhém předcházím členy autobusového výsadku. Takový flirt mne nejprve překvapí, následně ale pochopím, že má na mysli rolničku, jejíž cinkot mne provází už druhý den a na který jsem si za tu dobu stihl absolutně zvyknout. Medvědi – my: 2 : 0. Zahanbeně na další zastávce skrývám i tuto protimedvědí pomůcku, ovšem zároveň uznale pokyvuji nad formou všech účastníků tohoto zájezdu. Kéž bych i já v jejich věku stále ještě dobýval vrcholy!
Ten, kterým se pyšní Babí hora, je krásný. Sice tu fouká a je dost neútulno – ono vůbec počasí loňského května bylo dost studené –, ale ten výhled na všechny strany je překrásný. Na sever vidíme včerejší Policu a klesající vrcholky kamsi do polských rovin. Na jihovýchod naopak zubatá slovenská pohoří, včetně obou Fater a Tater. Samotný vrchol, kterým prochází polsko-slovenská hranice, je obsazen dříve dorazivšími. Choulí se zde za vyskládanými kameny sloužícími jako větrolamy. Scházíme tedy trochu níže k působivému kříži, u kterého stojí památník s deskou a kde se dá taktéž před severním větrem schovat. Tabule upomíná Jana Pavla II. Babí hora byla jeho oblíbeným vrcholem, kam v mládí rád chodil a který ve stáří ještě jednou symbolicky obkroužil ve vrtulníku. Polský národní hrdina tak má symbolicky silnou vazbu k jedné z nejvýznamnějších polských hor. Beskid Żywiecki je totiž po Vysokých Tatrách (s premiantskými Rysy) druhým nejvyšším polským pohořím. Samotná Babí hora proto zaujímá čestné druhé místo v pořadí Koruny hor Polska, před Sněžkou a Králickým Sněžníkem.
Větší zajímavostí je však skutečnost, že Babí hora je se svými 1725 metry i majestátem třetího nejvyššího pohoří na Slovensku! Po Tatrách a Nízkých Tatrách jsou totiž v žebříčku právě tyto hory, na Slovensku známé jako Oravské Beskydy. Až za nimi je Malá Fatra s Veľkým Kriváněm (1709 m) či ještě nižší Chočské vrchy a Veľká Fatra.
Na pól i Hliny
Turisté míří na Babí horu z našeho severovýchodního, polského směru a stejně tak z jihu, tedy ze Slovenska. To nás trochu uklidňuje, dál totiž hodláme pokračovat podél hranic na západ, kam skoro nikdo nejde. Vrchol tedy opouštíme s výhledem na Malou Babí horu, a jak klesáme, mění se rychle kolem nás opět i krajina. Vysokohorské prostředí ovládá pouze exponované vrcholové partie, podobně jako to známe na zmíněné Sněžce či Králickém Sněžníku. Níže je opět kosodřevina, vysokohorské loučky a časem les.
Pohled z vrcholu směrem na jih, vlevo nádrž Orava | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
Z Malé Babí hory nás čekají ještě dvě hodiny pozvolného klesání k cíli naší dnešní cesty. Opět máme na výběr z několika míst, kde lze dle mapy složit hlavu. Když však dorazíme na vrchol Beskydok (1168 m), je jasno. Jen chvilku předtím jsme minuli působivý bod Modralová. Co je pro Polsko jen běžný zlom hraniční čáry, zůstává pro Slovensko nejsevernějším bodem země. Místo je zde symbolicky označeno jako „Severny pol“ a na poutníky tu z obrazu opět kyne Jan Pavel II. Nedaleko odtud je pramen a útulna, a jak již bylo řečeno, tady zůstaneme. Na vysokohorské loučce se nám totiž odkryl krásný pohled do Polska, kde si se zalesněnými kopci zrovna pohrává fotografova zlatá hodinka. Tady nejde nezůstat. A to přesto, že by se hodilo dojít ještě o trochu dál a že zdejší pramen moc neteče. Polovina chajdy je sice neobyvatelná, ovšem v té druhé se nacházejí kamna a podkrovní plošina na spaní. Když si vnitřek trochu vyčistíme a nanosíme dost dřeva, nic nám nebrání užít si pohodový večer u rozehřátých plátů.
Pohoří plné hlubokých lesů a starých kapliček aneb Na vandru bavorskými Smrčinami
Nádherný výhled nás vítá i ráno, a tak se zlehka vyráží na nejdelší partii našeho polsko-slovenského putování. Polovičním cílem je sedlo Hliny, kde plánujeme být dřív než na oběd. Trasa nás ale trochu mate, postupně zdoláváme více než šest hraničních vrcholů a neustálé stoupání a klesání jsou v realitě náročnější, než se zdálo z mapy. Do sedla dorážíme tak akorát na jídlo, proto nepohrdneme polévkou ve zdejší restauraci Colnica a doplníme i pitnou vodu. Pauza přišla vhod, ze sedla na nás z výšin hledí poslední velká hora našeho putování, třetí vrchol letošní výpravy. Hora Pilsko má 1552 metrů, na nastoupání sedmi set výškových však máme pěkných pět kilometrů, takže to nahoru jde pozvolna. Tam nás čeká jednak krásný pramen (v Hlinách tak není třeba brát vody moc), opět jiný výhled na včerejší Babí horu a dále širé moře kosodřevin. Batohy necháváme na vedlejším vrcholu s poetickým názvem Góra Pięciu Kopców a na samotné Pilsko míříme skrze vlny kleče jen nalehko. Tato hora byla za minulého režimu nepřístupná, Poláci tak museli brát zavděk právě „horou Pěti kopců“. Plochému vrcholu Pilska vévodí opět kříž a dále venkovní oltář; slunce svítí, je tu příjemně. I zde se míjíme s dalšími turisty, proti Babí hoře je to však liduprázdné místo.
Zpod Suché Góry do Rajcze
Tlačí nás ale čas, tak se dlouho nezdržujeme a vyrážíme dále. Hranici definitivně opouštíme na vrchu Tri kopce, odkud po červené scházíme čistě do Polska. Zítra chceme brzy ráno odjíždět z vesnice Rajcza, tak se musíme co nejvíce přiblížit civilizaci. Cesta je to krásná, i když dlouhá a po tolika kilometrech v nohou už i docela náročná. Kdo by měl více času, může využít hned dvou turistických chat, které míjíme. Vrcholovou trasu definitivně opouštíme kus za druhou z nich, tedy Schroniskem PTTK na horské pláni Hala Lipowska. Zelená značka, která nás svádí z hor, však vede úžasnou lesnatou úbočinou, která nám horské výhledy snadno vynahradí. Spíme až v útulně pod Suchou Górou, kam vede nenápadná cesta nad modrou turistickou značkou. I sem nás přivádí krásná vysokohorská louka, kterou už procházíme s měsíčním svitem.
Nejsevernější bod Slovenska se nachází na rozcestí Modralová | Zdroj: Tomáš S. Šťástka
Naším posledním beskydským útočištěm se stává perfektně vybavená chata, která nabízí kamna, základní výbavu a dostatek prostoru na spaní. Už zde kolem ohně vysedává trojice Poláků, které naše přítomnost nejprve trochu rozladí, ovšem po pár chvílích roztají. Zvlášť když jim slíbíme, že horní patro bude jejich. S dnešními více než čtyřiceti kilometry v nohou je nám opravdu jedno, jestli spíme na lavicích, na stole, nebo v luxusním hotelu.
Tipy na cestu
Putování po NP Babia Góra lze spojit s návštěvou okolních polských měst. My naši expedici zvesela zahájili v Krakově a zakončili trochu ponuře v Osvětimi.Právě Krakov a Osvětim leží na trase přímého vlaku, který jezdí z Prahy do Polska i pětkrát denně.Celé putování po trase Osielec–Polica–Krowiarki–Babí hora–Modralová–Hliny–Pilsko–Sucha Góra–Rajcza má 71,5 km. Svižnější chůzí lze zvládnout za tři dny.Vzhledem k síti bivaků a horských chat je možné všechny noci spát pod střechou. V případě útulen však platí staré známé pravidlo „kdo dřív přijde…“.