Viktor Maurer přišel na svět 6. dubna 1932 v Praze. V rodném městě odmaturoval na vyšší elektrotechnické průmyslovce a stal se energetikem v elektrických podnicích. Táhlo jej to ale k divadlu. „Centrem společenského a kulturního života byla za mého dětství na Spořilově sokolovna. Jako cvičenec jsem brzy odpadl – neměl jsem na tělovýchovu talent. Ale už jako dítě jsem hrál divadlo ve zdejším ochotnickém divadelním spolku. Uznání mých spolužáků, když jsem imitoval učitele či herce z oblíbených filmů, a úspěch v roli čerta v aktovce Kašpárek a čert, mi dodávaly sebevědomí. I když jsem roli moc neuměl, nakonec jsem mluvil i za ztrémovaného Kašpárka a vyšel jsem z představení jako hvězda. Sokolovna na Spořilově vlastně nastartovala moje herectví,“ uvedl herec v jednom z rozhovorů.

Semafor nebyl pro něj

Na střední škole Viktor Mauer organizoval divadelní kroužek a také působil v loutkovém divadle v Janečkárně na Zelené lišce. Továrna postavila boudu pro sto dvacet lidí a vybavila ji pro loutkové divadlo. Soboty a neděle patřily dětem. „Vymyslel jsem kašpárka Javíka, neboť Janečkárna byla vlastně továrna JAWA, a na způsob Hurvínka jsme hráli hru nazvanou Javík mezi broučky,“ pokračoval Viktor Maurer ve svých vzpomínkách. Později začal působit v ochotnickém spolku Bozděch ve Vršovicích. Tady nejenom hrál, ale i režíroval. „Hráli jsme v sobotu, v neděli a v pondělí a prodávali vstupenky v rámci předplatného. Repertoár byl rozličný – od Hamleta až po operetky. Tenkrát se neko­nal fenomén zvaný televize, a tak jsme měli velkou návštěvnost. Zatímco v Bozděchu jsem se vyžíval, ve funkci energeti­ka nikoli,“ konstatoval. Viktor se proto rozhodl, že divadlu upíše duši a našel si práci osvětlovače v divadle D 34 E. F. Buriana. Po čase se Burianovi svěřil, že by se chtěl stát hercem a požádal jej, aby si ho vyzkoušel a vynesl nad ním rozsudek.

„Po dvou letech zakládal E. F. Burian studium při DAMU a vzal mě,“ líčil herec. Stal se studentem, ale zároveň v divadle nadále svítil. Divadelní akademii absolvoval v roce 1961, kdy mu již bylo téměř třicet let. Rodiče jej po celou dobu podporovali, a to i materiálně. Po absolutoriu odehrál pár představení v Disku a pak požádal svého bývalého spolužáka Jiřího Suchého, zda by jej nepřijal do Semaforu. Hrál v představeních Zuzana je sama doma nebo Taková ztráta krve. Během jedné jediné sezóny ale zjistil, že spíše jazzový Semafor není pro něj. Toužil po činohře s klasickým repertoárem, a proto přijal angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Řadu let byl na volné noze

Do Hradiště přijel režíroval Krále Leara profesor Antonín Dvořák, děkan pražské DAMU, který si na Viktora pamatoval ze školy. Přidělil mu roli šaška a když se později stal ředitelem kladenského divadla, přetáhl si herce k sobě do souboru. Maurer tu setrval pět sezón a odehrál celou řadu zajímavých rolí. Jednoho dne ale potkal bývalou kolegyni, která hrála v Divadle Jiřího Wolkera a v žertu se jí zeptal, proč jej nevezmou k nim. Ona mu odvětila, ať zavolá řediteli. Viktor nebral její radu na lehkou váhu, dotyčnému muži skutečně zatelefonoval, on se přijel podívat do Kladna na jeho představení a k Wolkerům jej přijal. Maurer se tam následně doslova otřískal. Musel hrát všechno, dokonce i zpíval.

V roce 1968 se stal profesor Dvořák šéfem literárně dramatického vysílání v televizi a nabídl svému letitému známému spolupráci. A tak začal hrát Viktor Maurer v televizi. Objevil se v celé řadě inscenací, v zábavných pořadech občas vystupoval s komikem Felixem Holzmannem, vyzkoušel si i seriálovou tvorbu. Práce pro obrazovku mu zabírala stále více a více času, rozhodl se proto opustit stálé divadelní angažmá a stát se hercem na volné noze. Od roku 1981 hrál opět v Kladně a po třech sezonách byl na půl úvazku angažován v Městských divadlech pražských, odkud po deseti letech odcházel do důchodu.

Již v polovině šesté dekády objevil Viktora Maurera kromě televize také film, v němž svoji tvář s výrazem nepříliš důvěryhodné osobnosti propůjčoval především všelijakým nečestným postavičkám ve snímcích s kriminální tématikou. Propracoval se mezi nejobsazovanější herce – epizodkáře. Na svém kontě měl například filmy Zabil jsem Einsteina, pánové, Pane, vy jste vdova!, Noc na Karlštejně. Většina diváků si při pohledu do jeho tváře jistě vybaví film Světáci, v němž hrál číšníka. Klíčovou postavou se stal v parodii režiséra Oldřicha Lipského Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kde ztvárnil doktora Jamese Portera, který převáží vlakem šek na milion dolarů a pro uklidnění se začte do komiksového příběhu, ve kterém se stane obětí dvou soupeřících gangsterských band.

Našel se v natáčení dokumentů o krásách vlasti

Ke konci života Maurera začalo trápit zdraví, prodělal operaci žaludku a přemýšlel, co dál. „Říkal jsem si: Hochu, už se na to vybodni. Divadla už bylo dost. Ale co budu v důchodu dělat? Ptal jsem se sám sebe,“ vzpomínal. Již v roce 1947 si koupil amatérskou kameru Admiru a natáčel s ní především své rodiče. Na důchod si pořídil videokameru. Napadlo jej, že by mohl natočit pro emigranty nějaký dokument o řece Vltavě. „Vydal jsem se k pramenům Vltavy a postupoval po proudu až k jejímu soutoku s Labem. Například taxi člun z Yacht klubu v Braníku mě zavezl do osady Ztracenka u Štěchovic, kde dodnes sídli trampové. Pobýval tam kdysi i Jaroslav Mottl a Jaroslav Štercl. O archivní záběry řeky jsem požádal Karla Čáslavského. Namluvil jsem komentář, do úvodu zařadil verše Adolfa Heyduka a Vítězslava Nezvala a podbarvil hudbou Bedřicha Smetany a Georga Fridricha Händela. Vznikl z toho téměř dvouhodinový poeticky laděný film. Jako herec jsem byl interpretem, teď jsem tvůrcem. Je to nádhera. Umřít se mi vůbec nechce. A pak mi volali z archivu na Chodovci, že by měli zájem. Nejprve jsem se zdráhal, ale nakonec do archivu přišel a film pustil. Ohlasy předčily moje očekáváni,“ svěřoval se novinářům. Následně si vymyslel cyklus toulek po Čechách s názvem Čechy krásné, Čechy mé. Tvořil jej následujících pět let. „Kvůli herectví jsem prakticky nikde nebyl. Dal jsem si za úkol vše napravit a natočit všechny krásné kouty naší země. Filmoval jsem a zároveň si svoji zemi prohlížel. Jsem jejím nekonečným hledačem a obdivovatelem její krásy. Mám z natáčení krásné zážitky, současně jsem se i vzdělával. V kinosále Státního archivu na Chodovci se pak cyklus promítal. Lidem se to líbilo, mno­zí plakali. Jsem šťastný, že má práce má takovou odezvu,“ řekl.

Pečlivě si rovněž dokumentoval svoji hereckou činnost. Cenil si toho, že spolupracoval s mistry hereckého řemesla, jako byli Jan Pivec, Vítězslav Vejražka, František Filipovský, Martin Růžek, Karel Höger, Ladi­slav Pešek. Václav Voska či Dana Medřická. Netajil se tím, že kdyby se znovu narodil, chtěl by být opět českým hercem. Když ale dne 28. prosince 2010 zemřel, mnoho kolegů si už ani nevybavilo jeho jméno. Jedním z mála, kdo jej stále nesl v paměti, byl režisér Zdeněk Zelenka, který mu svěřil jednu z jeho posledních rolí ve filmu Návštěva staré dámy. „Viktora je velká škoda, hodně jsem ho obsazoval. Hrál v Arrowsmith i v Nesmrtelné tetě. On byl mistr malých rolí, podobně jako se to říkalo o Františku Filipovském. Viktor věděl, že je lepší výborně zahrát menší postavu než mít velkou zcela zapomenutelnou roli. Moc mě mrzí, že takoví skvělí herci malých rolí odcházejí, protože dneska chce být každý hvězda,“ řekl na hercovo konto režisér.