Ještě před pár lety byla umělá inteligence na trati jen pomalým experimentem, dnes už elitním pilotům dýchá na záda. Dokáže však chladný algoritmus v přímém souboji porazit lidskou dravost a ochotu riskovat?
Technický pokrok v posledních sezónách bere dech. Přesně to ilustrují neúprosná data přímo z prestižní ligy autonomního závodění A2RL v Abú Dhabí. Robotické stroje tu spolu závodí bok po boku, druhou výzvou je potom čas na kolo zajetý profesionálním závodním jezdcem, který slouží jako nekompromisní lidské měřítko.
Ještě v předchozím ročníku (na konci roku 2024) dělila stroje od referenčních časů pilota Daniila Kvjata propastná desetisekundová díra na kolo závodního okruhu Yas Marina. Během jediného roku se tato ztráta smrskla na pouhou sekundu a půl.
Podobný trend vidíme i v univerzitní soutěži Formula Student Germany, kde AI v disciplíně skidpad ještě v roce 2019 zaostávala za lidmi o 70 %, zatímco na konci roku 2025 se tento rozdíl smrskl na necelých 7 %. V závodech proti časomíře si tak stroje vedou už velmi obstojně.
Předplatné za asistenční funkce? Smutná realita, která má svůj důvod
Nejen o časech
Dalším zásadním faktorem jsou bleskové reakce, v nichž stroje začínají dominovat. Elitní závodníci vykazují reakční dobu kolem 330 milisekund, nejmodernější autonomní systémy dokážou zpracovat data a vyslat příkaz k akci za zhruba 280 milisekund. Výhoda v rychlosti procesorů nad lidskými neurony dává strojům teoretickou schopnost zvládat krizové situace s precizností, o které se smrtelníkům může jen zdát.
Autonomní monoposty v lize A2RL jsou navíc vybaveny extrémně hustou sítí senzorů, která zahrnuje 3 LiDARy, 4 radary a 7 kamer. To jim dává schopnost monitorovat okolí v celém rozsahu, bez jakýchkoliv slepých úhlů.
Poslední závod A2RL, Abú Dhabí • Abu Dhabi Autonomous Racing League
Naštěstí pro lidské pokolení však do klasického závodění promlouvá mnohem více faktorů. Kýžené schopnosti zkušeného závodníka inženýři umělé inteligence nazývají „racecraft“, tedy závodnické umění.
Autonomní vozy jsou sice brilantní v jízdě proti stopkám, ale v přímém souboji kolo na kolo stále vykazují známky přílišné opatrnosti. Lidští piloti jsou mistři v intuitivním vnímání rizika a dokážou agresivně využít sebemenší skuliny v obraně soupeře, zatímco algoritmy se zatím drží konzervativních bezpečnostních zón.
Lidé jsou agresivnější
Právě psychologická výhoda stále umožňuje lidem takticky „ukrást“ ideální stopu v zatáčce, protože vědí, že robot raději ustoupí, než aby riskoval kolizi. I agresivita robotických soupeřů se však může měnit a vyvíjet, jak ostatně známe i z her a simulátorů.
Otázkou zůstává, co tato technologická revoluce udělá s duší motorsportu, která vždy stála na hrdinství a emocích. Diváci se tradičně identifikují s jezdci, jejichž kůže je v sázce, a obdivují jejich odvahu balancovat na hraně.
Aby byla soutěž mezi člověkem a strojem spravedlivá a atraktivní, vědci navrhují zavedení systémů, které by umělé inteligenci simulovaly „strach“ formou digitálních penalizací za nebezpečné manévry. Budoucnost tak možná nabídne fascinující smíšené závody, kde se instinkt a dravost člověka střetne s matematickou dokonalostí a neúnavností stroje.
Autonomní řízení v Česku: Co se od ledna skutečně změnilo?
Zdroje: A2RL; Amaritei et al. (studie, 2026) – Man vs. Machine: In the Future of Motorsport, can Autonomous Vehicles Compete?