Dne 28. února 2026 zahájil Donald Trump společný americko-izraelský úder na Írán, čímž definitivně vyklopil na stůl karty, které se míchaly už přes deset let. Celý spor se táhl už od jeho prvního volebního období. Právě tehdy Trump vypověděl jadernou dohodu s Íránem (JCPOA), kterou v roce 2015 s velkou slávou podepsal Barack Obama. O této dohodě se v mediálním prostoru tradují v podstatě jen dva nesmiřitelné příběhy.
Dle toho prvního šlo o diplomatické mistrovské dílo a „konečné řešení“ íránské jaderné otázky. Dle toho druhého, kterou s oblibou šířila televize Fox News a izraelský premiér Benjamin Netanjahu, šlo o naprosto katastrofální kapitulaci, která měla otevřít cestu k Íránu vybavenému jadernými zbraněmi. Pravda neleží uprostřed, ale spíše úplně bokem.
Obamova jaderná dohoda
Původní dohoda z roku 2015 měla extrémně robustní kontrolní mechanismy pod dohledem MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii). Výsledkem bylo, že Írán během platnosti smlouvy neměl šanci získat jadernou zbraň. Teherán směl striktně obohacovat uran pouze na 3,67 % izotopu U-235, což je úroveň dobrá tak pro palivo do elektráren. Zakázáno bylo i palivo HALEU (5%-20% U-235), které běžně pohání moderní ponorky nebo experimentální malé modulární reaktory a původně byla jeho výroba pro Írán nepřekročitelnou „červenou linií“.
To vše znělo jako absolutní diplomatické vítězství, ale rozhodně nebylo. Ačkoliv to Íránu bránilo v okamžité výrobě bomby, fakticky se země stala tzv. latentní jadernou mocností. Pro lepší pochopení – latentní jaderné mocnosti můžeme rozdělit do tří „váhových kategorií“:
Klub „skoro hotovo“: Státy, které operují s velkými obohacovacími kapacitami. Stačilo by jim v podstatě jen politické rozhodnutí a pár měsíců na to, aby ukovaly plutoniové jádro a zbraň zkompletovaly. Tuto elitní skupinu tvoří Německo, Japonsko a Nizozemsko.Klub „čekatelů“: Státy, které uran už obohacují, ale ne v takovém tempu či množství, aby mohly vyrobit jadernou zbraň. Ten tvoří Brazílie, Argentina a Jižní Korea. (Soul sice oficiálně obohacovat nesmí kvůli smlouvě s Washingtonem, ale v roce 2000 si to tak trochu „nanečisto“ a tajně vyzkoušel).Klub „teoretiků“: Země se silným jaderným průmyslem a technickým know-how, které by bombu dokázaly vyrobit, kdyby na to přišlo. Těch je na světě zhruba dvacet, včetně České republiky.
Podle původní jaderné dohody byly Spojené státy ochotny tolerovat, že Írán bude v té druhé skupině – tedy stále několik let od zisku funkční zbraně. Šlo o politicky sporné rozhodnutí, které republikáni legitimně kritizovali, jenže jedinou reálnou alternativou byla další válka na Blízkém východě. Skutečný problém ale nastal až po Trumpově vítězném tažení do Bílého domu.
Trump přichází
Trump tehdy dohodu zrušil – ani ne tak kvůli jejím technickým parametrům, jako spíše kvůli chronické alergii na jméno Baracka Obamy v záhlaví dokumentu. Jenže jak se brzy ukázalo, uzavřít onen bájný „lepší deal“, o kterém Donald Trump s oblibou postoval, bylo prakticky nemožné. Obamova verze byla totiž objektivně tím nejzazším limitem, kam až byl Teherán ochoten pod mezinárodním tlakem ustoupit.
Nastala tak paradoxní situace: Trump dohodu zrušil, novou neuzavřel, ale k vojenské akci se tehdy neodhodlal. Íránu tak v podstatě daroval volnou vstupenku k tomu, aby mohl začít roztáčet své centrifugy v podzemním komplexu Fordo zcela bez omezení.
Podle většiny zpravodajských analýz – včetně těch, které unikly z amerického ministerstva zahraničí – se Írán sice bezprostředně nechystal zařadit mezi oficiální jaderné mocnosti. Rozhodně už ale nehodlal zůstat v roli „druhořadého“ čekatele s několikaletým bezpečnostním polštářem, který mu vnutila původní smlouva z roku 2015.
Trump znovu přichází
Během druhého Trumpova angažmá v Bílém domě se situace stala fakticky neudržitelnou. V červnu 2025 tak Pentagon spustil operaci Midnight Hammer – sérii chirurgicky přesných úderů proti klíčovým íránským jaderným zařízením v Natanzu a Fordo. Ačkoliv by to většina světových lídrů, od Bruselu až po Peking, do televizních kamer nikdy nepřiznala, ta operace byla přijata velice pozitivně.
Blízký východ je totiž dostatečným sudem prachu i bez toho, aby si ajatolláhové hráli s atomovými zbraněmi. Dokonce i tehdejší reakce Teheránu byla překvapivě vlažná a víceméně symbolická; i tamní režim zřejmě vnitřně chápal, že tentokrát Američané zkrátka museli zasáhnout.
Tím se vracíme k válce, která naplno vzplála letos v únoru. Pokud vás udivuje tvrzení, že pravděpodobně sledujeme první skutečnou vojenskou prohru USA po dlouhých 211 letech, tak tato analýza částečně navazuje na předchozí historický článek. Ten rozebírá dřívější americké debakly i aktuální vnitropolitický chaos v Izraeli. Jeho četba není nutnou prerekvizitou k pochopení tohoto článku, spíše takovou předehrou. A jak poznamenal Karel Plíhal:
„Po dlouhé milostné předehře,
nikdo se zbytečně nepředře.“
V případě současného Pentagonu to ovšem vypadá, že se s tou předehrou někdo přepočítal.
Nesplnění vojenských cílů
Američané vstoupili do tohoto konfliktu s ambiciózním seznamem přání, která buď hrdě proklamovali do médií, nebo se o ně v zákulisí zjevně pokoušeli. Jak už to tak v Pentagonu bývá, v průběhu bojů k nim pak operativně přibyly další. Pojďme si tyto jednotlivé milníky rozebrat a na rovinu si říct, proč Washington tentokrát narazil.
1. Vybojování vzdušné nadvlády
Asi největším problémem pro americké plánovače se stalo, že klíčové státy Perského zálivu americkým strojům striktně neumožnily využívat své základny k útokům na íránské území. To pro letectvo (USAF) i námořnictvo (US Navy) znamená logistické peklo. K úderům lze využívat pouze stíhací letouny s velmi dlouhým doletem, které navíc musí po cestě minimálně jednou dotankovat z létajících tankerů.
Spojené státy jsou absolutní světovou jedničkou v potlačování protivzdušné obrany (takzvané mise SEAD), ale po vyřazení specializovaných letounů EF-111A Raven v roce 1998 jim v arzenálu zbyla jedna drobná, leč klíčová Achillova pata. Americké jednotky SEAD používají stroje jako F-16CJ/DJ Block 50/52, moderní F-35A Lightning II nebo námořní EA-18G Growler, ale všechny tyto stroje mají jeden společný problém: na íránské vzdálenosti mají příliš krátký dolet.
Na světě přitom existují pouze dva státy, které provozují stíhací letouny s velmi dlouhým doletem upravené speciálně pro elektronický boj a rušení radarů. Jsou jimi Itálie a Německo se svými stroji Panavia Tornado ECR. Spolupráce je zde tak hluboká, že Pentagon na tyto evropské jednotky v krizových scénářích bezmezně spoléhá. Italský průmyslový gigant Leonardo se dokonce přímo podílí na vývoji a výrobě páteřních amerických protiradarových střel AGM-88E AARGM a jejich nejnovější varianty AARGM-ER.
Bez evropské asistence by Spojené státy musely íránskou protivzdušnou obranu (PVO) ničit postupně, aby jejich zranitelné letecké tankery mohly stroje SEAD doprovázet až nad Írán. V Pentagonu však převládla obava, kolik cenných dat o amerických misích SEAD by tímto způsobem nasbírala a analyzovala Čína. To vedlo ke kreativní obezličce: špinavou práci s likvidací radarů nechali Američané primárně na Izraelcích. Problémem je, že letectvo IAF ve své misi ani po týdnech bojů plně neuspělo.
Vzdušná nadvláda totiž v moderní válce roku 2026 nefunguje jako vypínač (buď je, nebo není), ale spíše v jakýchsi stupních šedi. Američané jsou momentálně ve fázi, kdy nad Írán mohou posílat své stíhačky bez doprovodu, aniž by jim něco zásadního hrozilo. Výjimky se však dějí – viz medializovaný sestřel F-15E Strike Eagle nad Isfahánem z minulého týdne, který íránské televize pouštěly ve smyčce jako národní svátek.
Jenomže pro skutečně masivní kobercové bombardování byste museli nad íránské vnitrozemí dostat konvenční bombardéry, jako jsou obří B-52H Stratofortress a B-1B Lancer. A na to si musíte být velmi jistí, že po vás zpoza kopce nevystřelí zapomenutý systém S-300 nebo íránský Bavar-373. Pomalý izraelský postup totiž umožnil Íráncům část mobilních systémů včas schovat do tunelů a tím totálnímu ochromení své obrany efektivně zamezit.
2. Změna režimu
Donald Trump to nyní může popírat, ale podle povahy úvodní salvy byla cílem jednoznačně změna režimu. Kdyby mělo být skutečným záměrem vojenské ochromení Íránu, operace by od první minuty musela vypadat radikálně jinak. Primární údery by nesměřovaly na vládní čtvrti v Teheránu, ale výhradně na protivzdušnou obranu a velitelská stanoviště nižších armádních struktur.
Likvidace nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího a několika prominentů režimu je totiž nakonec v podstatě jen „státem posvěcený“ atentát. To je disciplína, které se v mezinárodní politice všichni snaží zoufale vyhýbat. V tak stabilní a desítky let budované totalitě, jakou je Írán, pochopitelně existuje velmi precizní nástupnická linie. Všechny eliminované špičky tak během pár hodin nahradili jejich neméně radikální zástupci.
Zkusit zlikvidovat režim pouze ze vzduchu – tedy aplikovat v Íránu tzv. libyjský scénář z roku 2011 – je strategie, u které si nejsem jistý, zda by ji Američané zvládli i s masivní podporou spojenců. Aby taková operace měla alespoň teoretickou šanci na úspěch, musela by být vedena s brutální důsledností.
Bylo by nezbytné zasáhnout nejen vrcholné představitele, ale i kompletní druhý a třetí sled vedení Revolučních gard (IRGC). Navíc by bylo zapotřebí okamžitě vybojovat absolutní vzdušnou nadvládu nad klíčovými metropolemi, aby nad ně mohly vletět těžké bombardéry a srovnat se zemí komunikační uzly a bunkry. Nic z toho se však nestalo.
O neschopnosti vybojovat vzdušnou nadvládu jsem psal výše, ale je nutné si vysvětlit, že i v samotném dálkovém stíhacím bombardování jsou USA v roce 2026 víceméně závislé na Evropě (zatímco Evropa na nich naopak v kategorii strategických bombardérů). Po vyřazení legendárních F-111 Aardvark zbyla v americkém arzenálu v této kategorii jen flotila F-15E Strike Eagle. Celkem mají Američané kolem dvou set těchto dálkových strojů, zatímco Evropa disponuje zhruba devíti stovkami letounů Eurofighter Typhoon, Panavia Tornado a Dassault Rafale.
Vojenská matematika je přitom neúprosná: vzhledem k tomu, že mimo vlastní území lze zpravidla nasadit jen třetinu dostupných strojů (zbytek tvoří nutná údržba, výcvik a rotace), tvoří hlavní úderné síly na Írán pouhých 70 amerických a 20 izraelských F-15E. S takto skromnou letkou můžete jen těžko jedním úderem paralyzovat zemi o rozloze 1,6 milionu kilometrů čtverečních. Prostě zjednodušeně: Američané mají málo vhodných stíhaček.
3. Zničení balistických raket a jaderných zařízení
Z amerických zpravodajských kruhů uniklo skutečně alarmující číslo: Pentagonu se dosud podařilo eliminovat pouhou třetinu íránského arzenálu balistických raket. Silně pochybuji, že by na vině byly nekvalitní informace izraelské rozvědky. Problémem je spíše vojenské selhání.
Moment překvapení si totiž Washington s Jeruzalémem vyplýtvali na to, aby ajatolláha Chameneího nahradili… ajatolláhem Chameneím. Íránci tak dostali časový prostor na to, aby své balistické rakety ukryli do hlubokých podzemních komplexů, takzvaných „raketových městeček“. Účinná likvidace těchto cílů by vyžadovala drtivý a masivní první úder, který by Íráncům nedovolil ani vyndat klíčky od garáže. Jenže na takový úder Američané bez podpory Evropy neměli kapacity.
Na systematické bombardování těchto podzemních sil by bylo nutné nasadit strategické bombardéry s obrovskou nosností. Jenže jak už bylo řečeno, Izraelcům se nepodařilo vyčistit nebe natolik, aby tam bylo bezpečné poslat B-52H Stratofortress nebo nadzvukové B-1B Lancer.
Pokud jde o jaderná zařízení, dosavadní bilance je rovněž hubená. Došlo sice k několika shozům obřích třináctitunových bomb GBU-57 MOP z neviditelných letounů B-2 Spirit, ale to je pouze recyklace operace z června loňského roku. Skutečný a trvalý výsledek by vyžadoval pozemní invazi a fyzické obsazení objektů ve Fordo a Natanzu. K něčemu takovému ovšem Spojené státy v roce 2026 nemají bez podpory NATO sílu.
4. Otevření Hormuzského průlivu a doprovod lodí skrz něj
V námořní doméně je realita roku 2026 až krutě přímočará. Spojené státy dnes disponují pouhými 80 doprovodnými plavidly. To je číslo tak tristní, že Pentagon nemá dostatek lodí ani na adekvátní ochranu vlastních svazů, natož na doprovod obchodních tankerů.
Situace zašla tak daleko, že technologická pýcha flotily, letadlová loď USS Gerald R. Ford (CVN-78), vyhořela (a to doslovně). Její náhradě, letadlové lodi USS George W. Bush (CVN-77), velení nedokázalo několik měsíců poskládat doprovodnou flotilu, takže Gerald R. Ford musel na své první plavbě překročit všechny servisní intervaly dvojnásobně, což vedlo ke zmíněné katastrofě.
V tu chvíli přichází na řadu „evropský zbytek“ NATO. Ten disponuje 170 oceánskými doprovodnými loděmi, k nimž Kanada a Turecko přidávají dalších 30. Jistě, jsou to v drtivé většině fregaty se slabší výzbrojí, ale při doprovodu civilních lodí v průlivu opravdu nepotřebujete mít v silech 64 střel Tomahawk. USA jsou už od konce studené války v těchto typech operací na partnerech z NATO životně závislé – jen si to v Trumpově Washingtonu nikdo nechtěl připustit.
Ještě absurdnější je situace u odminování. Spojené státy mají v současné době v aktivní službě méně minolovek než Belgie. Ano, čtete správně. Tato „námořní supervelmoc“ z Beneluxu má momentálně větší kapacity na čištění mořského dna než celé Spojené státy. Není to tak, že by se Američané íránských min báli – oni prostě do oblasti nemají co poslat.
Posledním hřebíčkem do rakve je samotná povaha bojiště. Americké torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou fantastické stroje, ale mají hluboký ponor a senzory optimalizované pro operace v oceánech. V mělkém a členitém Hormuzu mohou plout v podstatě jen námořními koridory.
Bez pomoci spojenců nemají USA nic, čím by mohly efektivně operovat v pobřežních vodách. Tedy kromě prazvláštních plavidel LCS, která jsou obecně považována za největší technologickou a finanční katastrofu v historii námořnictva a velení je z oblasti raději potichu stáhlo, aby se nepotopila sama od sebe.
5. Ubránění vlastních základen
Jak jsem již psal ve svém článku o přeceňování vlivu bezpilotních prostředků, i v současné horké fázi konfliktu s Íránem se drony ukázaly jako téměř nepoužitelný módní doplněk. Teherán sice na Spojené arabské emiráty vypustil roj 400 dronů v celkové hodnotě 80 milionů dolarů, ale výsledek byl pro ajatolláhy tristní. Drtivou většinu Shahedů zlikvidovaly levné rakety APKWS za pár tisíc dolarů; skrze defenzivní síto prolétl jediný stroj, který lehce zranil dva lidi. Opět se tak v praxi potvrzuje, že „revoluční efektivita“ dronů končí přesně tam, kde začíná funkční letectvo.
To, co ovšem Američany i Izraelce skutečně a bolestivě zasáhlo, byli íránské balistické rakety. Íráncům se podařilo vyřadit nebo těžce poškodit celou řadu klíčových radarů. Zvláště ztráta strategického radaru včasné výstrahy AN/FPS-132 UEWR, jehož cena se v přepočtu pohybuje kolem 25 miliard korun, Pentagon citelně zabolela. K tomu si připočtěte ztráty na letounech včasného varování E-3 Sentry (AWACS) a flotile tankerů KC-46 Pegasus. Nabízí se otázka: jak se mohla nejsilnější armáda světa nechat takto nachytat?
Tím největším problémem je opět chronicky nízký počet amerických válečných lodí. V ideálním scénáři by v Perském zálivu operovalo pět až osm torpédoborců třídy Arleigh Burke, které by sloužily jako neprostupná první linie obrany. Jenomže při současném stavu americké flotily je taková koncentrace síly zcela mimo realitu.
Druhým faktorem je prostá, až zarážející nepřipravenost. Trochu to působí, jako by Trumpova administrativa s íránským protiúderem vůbec nepočítala. Spojené státy před zahájením útoku posílily svou obranu v regionu o pouhé tři baterie systému Patriot. Množství stíhaček ani dalších obranných systémů v oblasti nikdo výrazně nezvýšil.
Ještě by se slušelo adresovat jednu dezinformaci Trumpovy administrativy: Bývalý moderátor stanice Fox News (a současný ministr války USA) Pete Hegseth se snaží veřejnosti namluvit, že za kritický nedostatek amerických střel mohou dodávky na Ukrajinu. Pojďme si to rozebrat pěkně střelu po střele:
THAAD (Terminal High Altitude Area Defense): Největší katastrofa momentálně panuje u zásob antiraket tohoto systému. Situace je natolik kritická, že Pentagon musí narychlo stahovat jedinou asijskou baterii z Jižní Koreje. Ukrajina nikdy žádný systém THAAD ani rakety do něj nedostala.SM-3 a SM-6 (Standard Missile): Americké námořnictvo při obraně Izraele a v potyčkách v Rudém moři vypotřebovalo drtivou většinu svých zásob těchto špičkových námořních interceptorů. Tyto rakety Ukrajina také nikdy neviděla, protože nedisponuje systémem Aegis.PAC-3 MSE (Patriot): Zde je situace nejvíce absurdní. Střel do Patriotů mají USA zatím relativní dostatek (vypotřebovaly jich „jen“ 800). Tyto střely ovšem došly jejich arabským spojencům. Proč? Protože například Saúdská Arábie v záchvatu paniky nechala své systémy Patriot běžet na plnou automatiku, zatímco obsluha se šla ukrýt. Výsledek? Saúdové „propálili“ neuvěřitelných 2 400 antiraket za jediný měsíc boje. Pro srovnání: Ukrajina jich za tři roky intenzivní války proti ruskému letectvu spotřebovala zhruba 600.Být závislý na spojencích není až tak špatný nápad
Současní příznivci hnutí MAGA o vojenské závislosti USA na spojencích mluví jako o fatálním selhání, které dávají za vinu „neschopnému“ Baracku Obamovi. Zde však narážíme na první historický paradox: s touto doktrínou přišel George H. W. Bush po roce 1991 a svého vrcholu dosáhla za vlády jeho syna, George W. Bushe. Druhým, a možná důležitějším faktem je, že tato strategie dává z čistě ekonomického a vojenského hlediska dobrý smysl.
Po skončení studené války se v USA (i jinde) začala porcovat tzv. „mírová dividenda“ a americký vojenský rozpočet se drasticky propadl. Jak jsem rozváděl v jiném článku, reálné výdaje na zbrojení tehdy klesly až na třetinu původních hodnot. Přesto se Pentagonu podařil husarský kousek – spousta klíčových schopností rozhodně úměrně tomu neklesla.
Vezměme si pýchu americké moci: počet svazů letadlových lodí (Carrier Strike Group – CSG) klesl ze čtrnácti na jedenáct. K tomu však Američané stále provozují dalších jedenáct lehkých letadlových lodí (třídy Wasp a America), které jsou primárně určené pro výsadkové operace. Abychom si ilustrovali, o jak monstrózní sílu se jedná:
Pokud sečteme schopnost zaútočit letecky z moře, má Evropa dvakrát větší vojenské kapacity než celý zbytek světa dohromady (nepočítáme-li USA).A přesto má Evropa stále jen jednu pětinu toho, čím disponují Spojené státy.
Americký vojenský rozpočet je sice v absolutních číslech gigantický, ale v paritě kupní síly rozhodně sám o sobě neospravedlňuje tak drtivou globální převahu. Ta je totiž možná jen díky tomu, že USA své síly nepoužívají v izolaci, ale jako srdce širokého aliančního organismu.
Evropa by je měla tak jako tak
Tohle masivní „outsourcování“ vojenských kapacit na Evropu není projevem slabosti, ale výsledkem chladnokrevného kalkulu, který Pentagonu umožnil udržet si globální dominanci za sníženou cenu. Evropa by totiž spoustu vojenských kapacit, ve kterých na ni USA spoléhají, musela mít tak jako tak:
Protiponorkový boj: Hlavní evropskou hrozbou bylo a je Rusko. A protože ruské námořnictvo je de facto jen „ponorkové loďstvo s doprovodem“, evropské státy musí disponovat extrémně silnými protiponorkovými kapacitami, i kdyby je Američané po nich nepotřebovali.Fregatová flotila: Evropa je mozaikou mnoha námořnictev. I ta menší z nich potřebují alespoň pár solidních lodí. Výsledkem je, že Evropa staví obrovské množství válečných lodí „střední třídy“, typicky fregat.Minolovná velmoc: Sovětský svaz i dnešní Rusko měly v případě války jasný plán: totálně zaminovat přístupy k Evropě. Starý kontinent tak logicky udržuje nejsilnější minolovné loďstvo na planetě.Cíl: Moskva: Základním zadáním evropských letectev je schopnost zasáhnout cíle hluboko v ruském vnitrozemí. Z toho pramení potřeba velkého množství stíhaček s dlouhým doletem, jako jsou Panavia Tornado, Eurofighter Typhoon nebo Dassault Rafale.Elektronický štít: Se čtvrtým bodem souvisí i nutnost udržovat špičkové kapacity pro potlačování PVO, včetně té na velkou vzdálenost. Bez nich by se evropská letectva k Moskvě ani nepřiblížila.Pozemní převaha: Evropa musí reálně počítat s pozemní invazí na své území. Disponuje proto 89 pozemními brigádami, což je trojnásobek toho, co mají Američané. To se náramně hodilo při stabilizačních misích v Iráku nebo Afghánistánu.
Když současní „suverenisté“ z hnutí MAGA hřímají o tom, jak bylo špatné vzdát se suverénních vojenských schopností, zamlčují tu druhou stranu. Pokud by se USA po studené válce rozhodly tyto kapacity udržet na vlastní triko, jejich flotila letadlových lodí by se pravděpodobně smrskla ze čtrnácti ne na jedenáct, ale na pět. Ovšem evropské schopnosti by tak jako tak zůstaly stejné, jen by je NATO mělo duplicitně.
Kdysi se odhadovalo, že postavit americkou armádu zcela nezávislou na NATO by vyžadovalo dlouhodobé zvýšení rozpočtu o 50 %. To je zřejmě důvod, proč to Donald Trump nyní navrhuje. Jenomže armáda není instantní polévka. I kdyby peníze tekly proudem, získat nezávislost potrvá desetiletí.
Pokud objednáte protiponorkové fregaty dnes, první dostanete v roce 2035 a rozumnou flotilu budete mít o deset let později. U letectva by to šlo díky výrobním linkám na F-15EX o něco rychleji, ale i tak mluvíme o horizontu deseti let, než by Američané dokázali evropskou závislost plně nahradit.
Hnutí MAGA nepochopilo vojenské fungování NATO
Základní problém tkví v tom, že samotná DNA Trumpovy zahraniční politiky je z vojenského hlediska fatálně chybná. Nic to neilustruje lépe než způsob, jakým jeho okolí interpretuje Obamovo vyjednávání s Íránem. Pro příznivce MAGA šlo o projev slabosti a zbytečné zapojování „globalistických struktur“, jako jsou Německo nebo EU, místo aby si to supervelmoci vyříkaly mezi sebou.
Když Obama v roce 2015 s Íránem vyjednával, neposílal jen zdvořilé dopisy. Onen pověstný diplomatický „komparz“ mu tehdy dělaly dva svazy letadlových lodí a dalších zhruba 25 amerických plavidel. Co se však v Trumpově táboře rádo zamlčuje, je fakt, že v oblasti se tehdy pohybovalo i dalších 25 bojových lodí evropských spojenců.
Britové se svými fregatami třídy Duke zajišťovali kritickou protiponorkovou ochranu americkým obrům při každém rizikovém proplouvání Hormuzem. Francouzi zde trvale nasazovali výsadkové lodě třídy Mistral s doprovedem a v pravidelných rotacích vysílali i svou jadernou pýchu – letadlovou loď Charles de Gaulle.
NATO totiž od konce studené války není jen klasickou obrannou aliancí, ale především aliancí strategických spojenců USA. Spojenců, nikoliv vazalů. Obama chápal elementární diplomatickou logiku: pokud chcete po Evropě, aby nasazovala své námořnictvo při otevírání zaminovaného průlivu nebo asistovala u leteckých úderů, musíte ji přizvat i k předchozím jednáním.
Německo nemělo svou vlastní židli u stolu s jadernými mocnostmi v rámci formátu P5+1 jen proto, že by všichni toužili po společnosti tehdejší kancléřky Angely Merkelové. Důvod byl ryze pragmatický a vojenský.
Berlín je totiž jedinou námořní mocností, která po desetiletí systematicky trénuje otevírání zaminovaných průlivů a jejíž nejvýkonnější válečné lodě jsou schopny efektivně operovat i v extrémně mělkých vodách. Všichni v Pentagonu věděli, že klíč k úspěchu v Hormuzském průlivu tkví v tom, zda se tradičně protiintervenční Německo podaří přesvědčit, aby se do této blízkovýchodní šlamastiky vojensky zapojilo.
Snaha Washingtonu přimět Berlín k součinnosti pro případ, že by diplomatické kanály definitivně selhaly, místy hraničila až s fascinující mírou vojenské podlézavosti. Například v roce 2013 nechali německou fregatu (v reálu spíše torpédoborec) FGS Hamburg po dobu tří měsíců fakticky velet celému americkému údernému svazu CSG-8. Byla to chápáno jako příprava na to, že USA velení nad operací na otevření Hormuzského průlivu přenechá německým admirálům – jen aby zajistily, že se Německo zůčastní.
Hnutí MAGA se však v tomto ohledu projevuje jako vojensky nejtoxičtější entita moderní historie – takový „Stalin bez poprav“. Zatímco politici bývají ve vojenských otázkách zpravidla mimo realitu tak nějak přirozeně, u současné administrativy platí brutální filtr: kdokoliv se pokusí vnést do debaty fakta a odbornost, je okamžitě ocejchován jako „woke“ a vyhozen.
A tak jsme se ocitli v absurdní situaci, kdy se Trumpova administrativa snaží vydírat Evropu, aby šla vyhrát jejich válku, protože až v průběhu války zjistila, že nemají minolovky. Přesně to jim přitom mohla včas říct třeba bývalá vrchní velitelka námořnictva, admirálka Lisa Franchetti.
Ta byla ovšem odejita za svůj „woke“ názor, když se snažila vysvětlit, že není úplně moudré zrušit bez náhrady jediný projekt protiponorkových plavidel v celém námořnictvu (fregat třídy Constellation).
Když chcete kapitulovat, ale nepřítel vám to nechce dovolit
Může se zdát předčasné mluvit o americké prohře v momentě, kdy válka ještě neskončila. Nicméně historie nám dává jasné vodítko. V předehře k tomuto článku jsem zmiňoval masivní bombardovací operaci Linebacker II z prosince 1972.
Tehdy se Richard Nixon definitivně rozhodl, že Jižní Vietnam odepíše – šlo o faktickou kapitulaci v přímém přenosu. Problém byl v tom, že se supervelmoc nemohla jen tak sbalit a odejít; Nixon potřeboval cár papíru, aby mohl domácímu publiku prodat „mír se ctí“. Severní Vietnam mu ho ale odmítal dát.
Spustil tedy brutální nálety na Hanoj, aby komunisty donutil podepsat Pařížské mírové dohody. Ty sice slibovaly, že Sever ten Jih nenapadne, ale nikdo v Pentagonu ani v Bílém domě tomu nevěřil. Šlo jen o to, aby se Američané stáhli dřív, než se všechno sesype. Saigon padl o dva roky později, přesně podle plánu.
Přesně toto tragikomické divadlo nyní sledujeme v Íránu. Už nyní je zřejmé, že jakákoliv „nová a úžasná“ jaderná dohoda nedosáhne ani desetiny toho, co garantovala ta Obamova z roku 2015. Pokud se Trumpovi nakonec podaří Hormuzský průliv nějakým zázrakem otevřít, bude to vykoupeno takovými ústupky v sankcích, za které by před deseti lety republikáni chtěli Obamu zbavit svéprávnosti.
V úplně ideálním světě Trumpovy administrativy by Írán přistoupil na papírově „extrémně tvrdou“ dohodu. Ta by ovšem neměla žádné reálné kontrolní mechanismy. Ajatolláhové by si tak v klidu dál pekli svou bombu, zatímco Trump by mohl na Truth Social slavit největší diplomatické vítězství dějin.
Jenže je tu jeden háček: Izrael. Ten je dnes v podstatě jediným zahraničním partnerem, který má na Trumpa reálný vliv, a Jeruzalém rozhodně nehodlá nechat Írán získat jaderné zbraně výměnou za Trumpovo PR vítězství. Washington se tak zmítá v křeči, snaží se donutit Írán k „míru se ctí“. Írán mu ho ale odmítá dát.
Zde se ale dostáváme k tomu nejbolestivějšímu rozdílu mezi Vietnamem 1972 a Íránem 2026. Ve Vietnamu Američanům chyběla „jen“ politická vůle pokračovat; opotřebovávací válku po vojenské stránce drtivě vyhrávali – a Hanoj to věděla. V Íránu ovšem USA neomezují nechuť Kongresu nebo protesty v ulicích. Omezuje je čistá vojenská neschopnost splnit jakýkoliv ze svých strategických cílů bez pomoci spojenců z NATO – a Teherán to ví.
Tento článek vychází ze zdrojů těchto třech článků: