Válka v Íránu způsobila dramatický růst cen ropy i plynu. Lidé to hned pocítili při zdražování u čerpacích stanic. Vláda snížila spotřební daň u nafty a zastropovala marže. Byl to správný krok?
Musím říct, že oceňujeme rychlost reakce vlády. Nemuseli jsme příliš dlouho čekat na jednání s ministry a sami přicházet s doporučeními co dělat.
Když jsme se ptali naší členské základny, co by považovali za efektivní protikrizové opatření, číslo jedna bylo snížení spotřební daně, což vláda udělala a je to dobře. Navíc ten, kdo v krizových momentech reaguje rychle, reaguje mnohonásobně efektivněji.
Podle našeho posledního průzkumu vidíme, že válka v Íránu negativně ovlivnila podnikání 86 procent našich firem. Nejcitelnější dopady jsou trojí. Zaprvé se firmám zvedají ceny energií a ty naše jsou na to citlivější než kdekoli jinde, protože máme nejvíce energeticky náročných provozů v celé Unii. Za druhé jsou to zvedající se ceny vstupů, které firmy potřebují pro vlastní výrobu, a za třetí rostou ceny logistiky a dopravy.
Hormuzským průlivem, který je teď v podstatě blokován, proplouvaly kromě ropy a plynu i další suroviny. Nehrozí jejich akutní nedostatek?
Nejčastěji se mluví o ropě a plynu. Bohužel ale vidíme, že situace je mnohem vážnější, protože jsou ohrožené i jiné suroviny, které průlivem odcházejí do celého světa. Je to například hélium, které se využívá ve zdravotnictví nebo při výrobě čipů. Jsou to suroviny důležité pro výrobu plastů nebo amoniak používaný pro výrobu hnojiv.
Tento týden jsme to řešili na představenstvu Svazu průmyslu, kde zástupci jednotlivých sektorů říkali, že už teď to je velký problém, který by možná ještě nemusel mít úplně katastrofální důsledky, kdyby krize skončila během týdne nebo dvou.
Pokud by ale trvala další měsíc nebo nedejbože několik měsíců, mohli bychom se dostat do situace, kterou pamatujeme z dob pandemie.
To znamená vysokou inflaci. Opět bychom čelili narušení dodavatelských řetězců a nedostatku některých surovin. Pamatuji si, jak jsme během energetické krize v souvislosti s válkou na Ukrajině zasedali s vládou nad plánem kritické infrastruktury a bavili se o tom, jak se budou postupně omezovat dodávky pro průmysl. Kdo dostane jaký příděl plynu a podobně. Byly to velmi těžké diskuze a doufám, že si je nezopakujeme.
Myslíte, že za blokádou průlivu pro lodi plující z a do přístavů v Íránu stojí tlak USA na Čínu, která tvoří zdaleka největšího odběratele íránské ropy?
Co se teď děje ve Washingtonu, je těžké rozklíčovat a pochopit. My se teď především snažíme domyslet, co bude aktuální vývoj znamenat v praxi. Máte pravdu, že mezi nejpostiženějšími ekonomikami je ta čínská.
Může se zdát, že to pro nás není tolik relevantní, ale opak je pravdou. Obchod s Čínou je pro některé evropské ekonomiky, třeba Německo, naprosto klíčový.
Jakékoli zpomalení nebo stagnace čínské ekonomiky má dopady na globální ekonomiku, a hlavně exportně orientované země jako Německo. A tak, jak je tamní ekonomika výrazně navázaná na Čínu, je ta česká silně napojená na Německo. Takže když se efekt Číny přenese na Německo, velmi rychle se z Německa přenese i k nám. Na to se díváme velmi pozorně a s poměrně výraznými obavami, protože závislost české ekonomiky na německé je stále obrovská. Představuje třicet procent českého exportu a v korunách to představuje téměř 1,5 bilionu korun, což je obrovské číslo.
Je tedy třeba závislost na Německu snížit?
To by mělo být jedním z hlavních úkolů českých firem. Německo v minulých letech z různých důvodů stagnovalo a to je velmi riskantní a negativní pro stabilitu a růst české ekonomiky. Hledání alternativ je v našem národním zájmu.
Poměrně hodně nešťastný jsem z toho, že velmi dobře se rozvíjející vzájemný obchod mezi Českem a Spojenými státy teď vzhledem k politice USA v oblasti cel prochází dost složitým obdobím.Exportéři tak musí hledat další odbytiště.
Kde by to mohlo být?
Loni jsem vedl delegaci doprovázející prezidenta Petra Pavla na jeho cestě do Afriky. A tam bylo zřejmé, že politika mnoha afrických států vůči čínským investicím se mění. Uvědomily si, že Čína možná zprvu nabízí levné peníze, ale nakonec se z nich stávají peníze dost drahé.
Když někde investuje, nebere příliš velký ohled na environmentální hlediska. Zástupci afrických zemí si stěžovali, že dochází k drancování jejich nerostných zdrojů velmi nešetrným způsobem. A když země není schopná splácet dluhy, Čína bez skrupulí převezme jejich letiště a s nikým moc nediskutuje. Přístup Číny považují za velmi agresivní a hledají náhradu.
Do toho americká politika protekcionismu a izolacionismu znamená, že africký kontinent vyklízí i rozvojová pomoc USA. Objevuje se vakuum, které by Evropa a její firmy mohly obsadit.
V Africe máme navíc skvělé jméno. Made in Czechoslovakia je tam stále pojem. České průmyslové výrobky jsme tam viděli na každém kroku a teď se tam pro nás otevřelo historické okno příležitostí.Co bychom tam mohli vyvážet?
Česko má co nabídnout třeba u environmentálně šetrné těžby nerostných surovin. Jsme silní i v takzvaném Cleantechu, technologiích, které mohou pomoci dekarbonizaci a ekologičtějšímu fungování průmyslu.
Před pár měsíci iniciativa Druhá ekonomická transformace vypočítala, že Cleantech už teď představuje přes dvacet procent českého exportu. Do roku 2030 by to mohla být skoro třetina.
Africké země ale zároveň říkají, že ruku v ruce s tím musí jít i finanční pomoc ze strany Evropy, jako jsou zvýhodněné úvěry nebo záruky. Něco, co by se alespoň přiblížilo čínským nabídkám, které absolutně nehledí na to, jestli se jim jejich investice vrátí, nebo ne.
V tom musíme přidat. Týká se to efektivity a síly institucí jako Česká exportní banka, EGAP, Národní rozvojová banka a další. Ale také evropských institucí, to znamená Evropské investiční banky, fungování projektu Global Gateway a dalších. Jednáme o tom teď intenzivně s ministrem (průmyslu Karlem) Havlíčkem, (zahraničí Petrem) Macinkou a čeká nás jednání s (ministryní financí) Alenou Schillerovou. Zatím se zdá, že si uvědomují, jak je finanční podpora exportu českých firem důležitá, a brzy se dočkáme konkrétních výsledků.
V Africe máme navíc skvělé jméno. Made in Czechoslovakia je tam stále pojem. České průmyslové výrobky jsme tam viděli na každém kroku a teď se tam pro nás otevřelo historické okno příležitostí.
Jaké jsou podle vás hlavní příčiny problémů Německa?
U nás i tam se potkávají dvě věci. Česko je v situaci, kdy se vyčerpal transformační model velmi dobře fungující v devadesátých letech. Německu se zase vyčerpal jeho hospodářský růstový model. Ten byl postaven na tom, že měli levný plyn z Ruska pro svůj průmysl, levnou montovnu ve střední a východní Evropě a vydělávali obrovské peníze v Číně, kde byli jedním z hlavních investorů a výrobců. Také si mohli užívat mírovou dividendu, kdy nemuseli platit za svoji obranu. Z toho ale nezůstalo téměř nic.
Levný ruský plyn už nemají. Naopak si politikou Energiewende výrazně zdražili energie sobě a mnoha jiným sousedním státům, což je jedním z hlavních problémů německého průmyslu. Levnou montovnu ve střední a východní Evropě už rozhodně nemají, protože tady není dostatek zaměstnanců a pracovní síla kvůli tomu dramaticky zdražila. Čína se z odbytiště, které učili dělat byznys, stala jedním z jejich hlavních konkurentů, což je vidět na mnoha sektorech včetně automobilového.
A mírovou dividendu už si užívat nemohou, protože USA jasně říkají, že musíme převzít odpovědnost za vlastní obranu. To je pro ně velké sousto, a než ho vyřeší, bude tamní ekonomika přinejlepším stagnovat, a když se jim to začne dařit řešit, mírně poroste.
Strádají tradiční pilíře jejich ekonomiky jako automobilový průmysl, strojírenství a chemie a alternativy se teprve rodí.
Jak z toho ven?
Nadějné je, že se objevují nové sektory, které začínají v ekonomice hrát poměrně důležitou roli, byť ještě nejsou schopné ty tradiční ještě plně nahradit. Je to především obranný průmysl, do něhož bude tamní vláda významně investovat a jehož růst masivně podpoří. Jsou to i biotechnologie, v nichž jsou Němci velmi silní, a technologie spojené s dekarbonizací a ochranou životního prostředí.
Pomůže to i české ekonomice?
Pokud bude německá vláda ambiciózně investovat do obranného průmyslu, jsme v něm velmi silní a určitě to vytvoří příležitosti i pro české exportéry.
Hlavně v obranném průmyslu se děje jedna velmi pozitivní věc. Německo pro nás už není jen odběratelem subdodávek, což nás přestává držet v pasti levné ekonomiky. Subdodavatel má marži pět procent a německá firma prodávající finální výrobek dvacet procent. Teď už je to odbytiště pro české finální výrobky, a to je strašně důležité.
Doufám, že se české firmy v obranném průmyslu uplatní jako finalisti na tamním trhu s pořádnou marží, která tady zůstane a díky ní už nebudeme mít třetinové platy proti Německu. Firmy budou moci přidat na platech, investovat do vědy, výzkumu a inovací, automatizace, digitalizace a robotizace.
Velké příležitosti máme i v energetice, kde máme co nabídnout, třeba naše skvělé výrobce průmyslových převodovek pro vodní nebo větrné elektrárny. A také máme výrobce kolejových vozidel, systémů na řízení dopravy. Vzhledem k tomu, kolik německá vláda do modernizace infrastruktury hodlá investovat peněz, budou tam velké příležitosti.
Platí stále, že největším problémem pro Němce jsou drahé energie?
Jsme ve velmi úzkém kontaktu s německým průmyslovým svazem. Z jeho posledního průzkumu vyplývá, že téměř dvě třetiny tamních průmyslových firem označují za jeden z největších problémů ekonomiky hospodářskou politiku vlády. Čekaly od ní potřebné reformy, a ty zatím nepřichází.
Druhým problémem jsou pro ně náklady práce a pracovněprávní legislativa, což ukazuje, že od nové vlády firmy čekaly mnohem odvážnější kroky.
Radek Špicar
Viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy je přes deset let.
Působí i ve vedení Konfederace evropského podnikání BusinessEurope.
Absolvoval Univerzitu Karlovu a University of Cambridge.
Je bývalým náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku a později členem managementu Škody Auto.
Několik let také vedl středoevropskou pobočku amerického think-tanku Aspen Institute.