Půl hodiny po půlnoci, poslední souprava už odjela, eskalátory utichly a napájení tunelů je odpojené. Noční provozní přestávku využíváme k tomu, abychom se s naším průvodcem z pražského dopravního podniku (DPP) ponořili do „skrytých“ prostor stanice.
Podzemní dráha pod hlavním městem nevznikala jenom jako dopravní systém, ale má sloužit i k ochraně obyvatel. V metru mohou Pražané hledat úkryt například v případě války, jaderné katastrofy či jiných závažných havárií.
A to nejen na nástupiště. My jsme se s kamerou vydali i docela daleko od něj, do tunelu, kam koleje nevedou, a do jeho zázemí.
„To je hygibuňka, kde jsou záchody, umývárny, místnost pro lékaře a vzadu je čerpadlo,“ shrnuje vedoucí provozu tunely DPP Milan Petráček, co základního je tu k dispozici.
Jak vidíme při prohlídce, na ne úplně udržované toalety se tu chodí jen velmi sporadicky, třeba když si musí zaměstnanec při noční údržbě nutně odskočit. „Záložní“ toalety jsou sice velmi spartánské, ale stále dělené na pánské a dámské.
„Prostory by se využily v případě, že by metro přešlo do takzvaného systému OSM – ochranného systému metra. To znamená, že úsek ohraničený tlakovými uzávěry, jak v tunelu, tak ve stanici, by se zavřel a sloužil by jako kryt civilní obrany,“ potvrzuje Petráček.
„Válečné využití“ metra se zajištěným přívodem vzduchu a vody nebylo nikdy třeba naostro otestovat. Jistým testem ale byla velká voda v roce 2002. Když přišla mohutná povodeň, ukázalo se, že měl ochranný systém své nedostatky a stanice pod úrovní vltavské hladiny včetně Florence byly zatopené.
Právě zmiňované tlakové uzávěry, ohromné ochranné dveře, patří k nejznámější součásti ochranného systému. Při troše pozornosti je můžete mezi míhajícími se kabely spatřit i při jízdě mezi stanicemi.
Tlakový uzávěr je vyrobený z oceli, váží až několik desítek tun a jak říká průvodce při naší prohlídce, jeho funkčnost se zkouší jednou za půl roku.
Foto: Novinky
Čtyřicetimetrová šachta
Vzal nás také do tunelu, kterým se do stanice dostává nebo z ní případně odchází vzduch. Je právě v rekonstrukci, i tak si ale můžeme složitý systém větráků, které jsou součástí „plic metra“, představit.
„Jsou tam nové tlumicí stěny, dávají se nové ventilátory a dělá se nové odvodnění se žlábky,“ vyjmenovává Petráček, co se na místě děje.
Tlumicí stěny slouží primárně ke snižování intenzivního hluku generovaného obřími ventilátory, který by jinak pronikal do okolí, stanic nebo tunelů.
Procházíme kolem nich a chodbu zakončuje pět metrů široká a 42 metrů vysoká větrací šachta, nejhlubší na Florenci. Ústí nad zem tzv. kioskem, jenž se nachází vedle magistrály. Tudy se dá v případě potřeby z metra utéct.
„V šachtě je lezné zařízení, jak pro pracovníky, tak pro cestující v případě evakuace. A vedle něj je lezné zařízení pro hasiče,“ ukazuje Petráček. To ale nemá ochranné zadní obruče, aby hasiče s technikou neomezovaly v pohybu.
Nedávno se tu prý natáčela i reklama a seshora se spouštěli kaskadéři. Jen se na to dívat, byl prý podle průvodce „velkolepý zážitek“.
A jdeme dál. V celém metru je víc než 450 jímek, jen na Florenci jich je skoro dvacet. Odtud se do kanalizace čerpá jak odpadní voda, tak ta, co sem prosákne nebo zbude po noční údržbě. Třeba když se myje ostění tunelu, které probíhá strojově i ručně.
„Staráme se o to, aby voda odtékala, aby byly čisté cesty do ‚čerpaček‘, tam se to všechno usazuje, my je vyčerpáme a vyčistíme,“ popisuje Petráček. Jeho zaměstnanec zrovna bere přes rameno hadici a chystá se k čištění silným proudem.
Bere nás také do jedné ze strojoven eskalátorů. Zatímco v jiných stanicích už byly jezdící schody vyměněny za modernější, tyto jsou ještě sovětské výroby a je na nich cedulka s rokem výroby 1983.
„Jsou skoro bezporuchové, jsou jednoduché, mají málo elektroniky. Máme je rádi,“ usmívají se pánové, kteří se o ně starají. Staré eskalátory ale mají také velkou spotřebu a některým cestujícím vadí, že jezdí rychle.
