Eva měla v rodném listě uvedeno jako své rodiště město Brno a datum 16. prosince 1947, právě ten den přišla svět. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla být herečkou. Po maturitě pokračovala ve studiu na vysoké dopravní škole v Žilině a získala titul inženýrky. O její budoucí kariéře a životním nasměrování rozhodl úspěšný konkurz na roli Trúdy Pezzové do inscenace o soupeření komediantských rodin Pezza versus Čorba, kterou v Divadle na provázku, dnešním Divadle Husa na provázku, připravoval Bolek Polívka. Hra měla premiéru v září roku 1975 a od té chvíle Evě nikdo neřekl jinak než Truda. V divadle začala následně pracovat jako tajemnice a současně vystupovala i v některých inscenacích coby herečka. Čas od času se objevila i ve filmu a televizi. „Byly to moc pěkné okamžiky. Kromě toho, že jsem dělala tajemnici, jsem organizačně pomáhala i s různými dalšími věcmi. Byla jsem tam od rána do večera, prostě na devátou jsem chodila tam a někdy až v jedenáct večer domů. Co bylo zkrátka potřeba zařídit, to jsem zařídila,“ vzpomínala herečka na léta strávená na legendární brněnské scéně.

Žila nejen divadlem

Její život již od mládí velmi ovlivňovala politika. Její otec byl komunista, ale nikoho nepřesvědčoval a zbylou rodinu nechal, ať si dělá, co chce. Maminka měla politické názory zcela opačné. Pocházela z movité buržoazní rodiny, která přišla o majetek. Pracovala jako vrátná. „Já jsem byla naivka, ještě v deváté třídě jsem hrdě nosila modrou svazáckou košili. Ale na střední škole už jsem začínala chápat, že je to všecko trošku jinak, a začala jsem se pohoršovat nad tím, co se tady děje,“ přibližovala své dávné postoje Eva. Studovala vysokou školu, když přišli Rusové. Byl to pro ni naprostý šok. Začala se politicky angažovat, ale ne organizovaně. Chartu 77 nepodepsala, neboť odmítala jakýkoliv dialog s režimem. „Připadalo mi to podivné. Pro mě byl ten režim odsouzeníhodný a naprosto radikálně jsem odmítala jakékoli diplomatické kličky,“ vysvětlovala později. Pak jí ovšem začínaly zdejší poměry čím dál víc vadit, především zavírání nevinných lidí. Hledala proto cestu, jak se více zapojit. Seznámila se s Janem Šabatou, který jí půjčoval samizdaty. Do žádných aktivit ji ale zatahovat nechtěl. Věděl, co to je, žít pod neustálým policejním dohledem. Díky Šabatovi se však Eva dostala do kontaktu s disidenty a nakonec se stala jednou z hlavních osobností brněnského disentu.

Na konci října 1988 ji poprvé zadrželi. „Sbalili mě na zadržovačku, a to dvakrát na osmačtyřicet hodin. Bylo to docela vážné,“ popisovala osudové okamžiky. Ten den ráno vstala, otevřela okénko a tam byl estébák. Řekl, že ji preventivně zadrží, aby se nemohla zúčastnit demonstrace v Praze. Následně byla odvezena do Znojma a po osmačtyřiceti hodinách propuštěna. Šla přes silnici a náhle zastavilo auto. „Vy jste nešla po přechodu, sdělil jí příslušník. „Zavřeli ji na dalších osmačtyřicet hodin. Později ji vzali do vazby ještě jednou za to, že rozesílala dopis, v němž se uvádělo, že Cibulka je zavřený, aby to věděli ti, kteří od něho odebírali samizdaty. Po třech měsících ji propustili a čekala na soud. Ten ji nakonec osvobodil. Do převratu byla zadržena ještě dvakrát. Měla vlastního estébáka, který ji hlídal. Po sametové revoluci zůstala politicky aktivní, například byla zadržena při barvení nápisů na pomníku rudoarmějce na Moravském náměstí v Brně na červeno. Krátce také organizovala chod redakce v Necenzurovaných novinách.

Donutil ji nalákal na řízky

Dále hrála divadlo a objevila se i v několika zajímavých filmových rolích. Lidé si ji asi nejvíce pamatují jako manželku Miroslava Donutila alias nadporučíka Růžičky ve filmové adaptaci Škvoreckého románu Tankový prapor a coby uklízečku Kiliánovou v Kleinově filmu Jak básníkům chutná život. K roli v prvním zmiňovaném snímku ji přesvědčil Miroslav Donutil, jako hlavní argument vytáhl jídlo. „Přišel za mnou právě můj kolega z Divadla na provázku Mirek Donutil a ptal se, jestli si nechci zahrát v Tankovém praporu. A protože mě zná jak své boty, dostal mě na to, že se tam budou jíst řízky, které miluju. Jeli jsme kamsi do severních Čech, kde se točilo – jenže ony to byly vojenské řízky, co tam smažili vojáci. Takže si to asi dovedete představit: všecky byly obalené ve chlebové strouhance, připálené…,“ popisovala Eva novinářům.

Co se týče její účastni na Klenových Básnících, původně měla hrát již v druhém dílu učitelku ruštiny. Roli jí dohodila výtvarnice Jana Zbořilová. „Učila jsem se i nějaká slovíčka, diktófka a tak, jenže když jsem to pak odkroutila, vidím najednou hrůzu v očích režiséra Dušana Kleina. Takže mi bylo jasné, že moji scénu vystřihnou. A taky jo. Mně to bylo fuk, prošla jsem se po Praze a jela domů, nijak jsem nepátrala, co se jim nelíbilo. Ale při natáčení dalšího dílu Básníků, kde jsem právě hrála tu nemocniční uklízečku, se mi Klein omlouval, že to tam nemohl nechat, protože jsem byla, jako kdybych z oka vypadla manželce tehdejšího postrachu filmařů, bolševického cenzora Jiřího Purše,“ vzpomínala herečka. Režisér si byl dobře vědom, že toto by u nadřízených neprošlo. Eva Vidlařová na tom ale vydělala, jako protivná uklízečka se hluboce zapsala do dějin kinematografie. Nejeden divák tehdy ve svém okolí spatřoval předobraz této postavy. Herečka dávala k dobru historku, která se jí po natáčení stala: „Mimochodem, ta moje uklízečka v dalším dílu se jmenuje Kiliánová, a když jsem chodila za matkou do nemocnice, sestřičky se ptaly, jestli jsem tu jejich uklízečku neznala. Že byla úplně stejná a jmenovala se taky Kiliánová.“

V roce 1992 se Eva Vidlařová objevila ještě ve filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutentag, ve stejném roce na ni ale dolehl únavový syndrom. Počátek svých problémů spatřovala v roce 1988, kdy šestnáct dní držela hladovku za politické vězně, Magora Jirouse a další. Stav ji nakonec donutil opustit místo tajemnice v divadle. V souvislosti se svým onemocněním se začala zajímat o alternativní medicínu a navštěvovala všelijaké akce zaměřené tímto směrem. Z politiky byla zklamaná. „V nejhorších snech bych nevěřila, že to může dojít takhle daleko. Úplně to postrádá jakýkoli smysl a myslím si, že je to snad působení nějaké mimozemské civilizace, nebo to není možné, jací lidé byli předtím a jací jsou dneska. Já jsem třeba cítila v zádech podporu a lidé, i když se k tomu třeba nehlásili navenek, tak tyhle zlomové věci podporovali ze všech sil. A najednou, jak když mávne kouzelným proutkem. Lidé vyrazili po penězích, po postech. Ale to není jenom v tom, to prostě úplně ztratilo jakousi podstatu. Někdy úplně žasnu, jak s lidmi, se kterými si povykládám o všem normálně, a když začnu o Putinovi, tak se ho začnou zastávat. Úplně žasnu, jak lidé pevně věří, že Zeman je naše spása,“ řekla ve svém rozhovoru pro projekt Ženy v disentu.

Eva Vidlařová zemřela v Brně 12. března 2021 ve věku sedmdesáti tří let. Pochována byla na hřbitově v Brně-Líšni.