Zakladatel jednoho z nejznámějších českých hereckých rodů byl nevyčerpatelnou studnicí gagů. Miloval přímý kontakt s publikem v kabaretech a posléze v Národním divadle, proto filmování moc nevyhledával. Přesto se před kamerou párkrát objevil. Jeho filmografie však není tak obsáhlá jako u jiných herců 30. a 40. let. V roce 1931 ztvárnil hlavní roli v komedii Martina Friče Dobrý voják Švejk, později jej však zastínil v roli Švejka Rudolf Hrušínský. Za jeho životní filmovou roli je považován bodrý vycpavač zvěře Barvínek v komedii Příjdu hned, ke které společně s režisérem Otakarem Vávrou napsal scénář. Posléze jej Vávra obsadil ještě do svého dramatu Rozina sebranec a komedie Nezbedný bakalář. Milovníci filmů pro pamětníky si jej jistě vybaví jako oficiála Tříšku v komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky. Za roli v tomto filmu dokonce získal Národní cenu. O tři roky později se dočkal také jmenování Zasloužilým umělcem.

Komik s robustní postavou zvládal i tragické role. Kdykoliv se objevil na scéně, museli být jeho kolegové ve střehu. Měnil si text, jak jej napadlo, jeho nečekané svévolné změny vyžadovaly jistou dávku improvizace. „Karel Höger říkal, že z představení s Rašilovem se odchází jako ze sauny,“ popsal živelné hraní svého kolegy František Filipovský.

Dlouholetý člen činohry Národního divadla, dědeček herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, se narodil jako jedno z dvanácti dětí do chudé pražské rodiny v roce 1891. Vlastním jménem se jmenoval Václav Jan Rasch a s oblibou o sobě tvrdil, že pochází z chudé šlechtické rodiny, což byla jedna z jeho oblíbených mystifikací.

Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

vnuk Saša Rašilov

Bydlel s rodinou v Divadelní ulici, jeho eldorádem bylo okolí Národního divadla. Jistě tehdy nikdo netušil, že se tento pořízek jednou stane oporou Zlaté kapličky. Když mu bylo deset let, jeho otec náhle zemřel. Na krátký čas se s matkou přestěhovali do Brna, kde působil jeho bratr jako violoncellista v orchestru. Nicméně brzy se vrátili zpět do Prahy a usadili se na Žižkově. Mezi žižkovskými činžáky se odehrála nejedna klukovská bitva. Naučil se zde nejen prát, ale také vyprávět různé historky.

Nemohli si nijak vyskakovat. Při vší bídě se Saša vyučil typografem a přivydělával si tím, že po večerech, ještě jako učedník, zpíval po žižkovských hospodách. Jen co si uvědomil, že jeho večerní výstupy jsou výnosnější než práce typografa, nechal se zlákat komediantským životem. Obcházel hospody, kde bavil lidi svými vtípky, což mu vydělalo minimálně na večeři. Robustní fyziognomie se sympatickým a dobráckým obličejem, k tomu nespočet humorných historek z něj činily oblíbeného komika.

Pak ale přišel rok 1914 a Saša musel narukovat do c. k. armády. V zákopech ale dlouho nepobyl. Umanul si, že za císaře pána zemřít nehodlá, a tak nasimuloval nezvladatelnou třesavku s nervovými záchvaty tak bravurně, že byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armádní služby.

Po návratu do Prahy se vrátil tam, kde přestal, než narukoval. Vystřídal několik kabaretů, než si jej v jednom kabaretu všiml šéf činohry Národního divadla K. H. Hilar, který prohlásil: „Z toho klauna udělám herce.“ Komika si vzal pod svá ochranná křídla a angažoval jej do Národního divadla, což některým zkušeným hercům nebylo po chuti a dávali to mladíkovi náležitě najevo. Například uznávaný herec Karel Želenský jednou s patřičnou dávkou povýšené jízlivosti na mladého kolegu zvolal: „Tak jak se vám mezi námi dýchá, začátečníku?“ Načež Saša pohotově reagoval: „Děkuji za optání, ujde to, mistře-konečníku.“

Foto: Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

Saša Rašilov st.

Celkem brzy dosáhl mety, po níž prahne každý herec. Přesto mu úspěch nikdy nestoupl do hlavy, bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal sběratelem starožitností. Těmi se obklopoval v domku na Zbraslavi, který si koupil poté, co nějaký čas bydlel na hausbótu. Tam se dostal po prohrané soudní při s jeho panem domácím.

V době, kdy bydlel v domě na Starém Městě, měl s domácím dohodu, že když si upraví bydlení na vlastní náklady, nebude muset platit zvýšené nájemné. Jenže domácí dohodu nedodržel, a tak se spor řešil soudní cestou. Rašilov neuspěl, odstěhoval se na hausbót a zařekl se, že už nikdy nechce být nájemníkem.

K jeho pobytu na plovoucím obydlí se váže historka o tom, jak jednoho večera při návratu z města přistihl doma zloděje. Místo aby zavolal policii, pozval nezvaného hosta na buřty s cibulí. Dokonce ho u sebe nechal přespat a ráno mu zanechal na stole vzkaz, že musel brzy odejít na zkoušku a ať klíč nechá na futru.

Život osobitého herce provázelo nespočet zajímavých historek. Častokrát jeho kolegové měli problém rozeznat, kdy si vymýšlí a kdy ne. „Dovedl například zahrát nemocného způsobem, že ani jeho kolegové nepoznali, zda skutečně nemocný je, anebo jen nemoc předstírá. Jednou se potřeboval dostat ze zkoušky od přísného režiséra Hilara a zahrál tak perfektně epileptický záchvat i s potřebnou pěnou u pusy, že dokonce starý a zkušený Václav Vydra v domnění, že Rašilov potřebuje rychle lékařskou pomoc, ho nesl v náručí až do vrátnice, kam měla přijet sanitka. Ve vrátnici se mu však Rašilov vyškubl, vesele na něj zamával, řekl jen ,Ahoj, Vašku´ a byl pryč. Tohle mu Vydra dlouho nemohl zapomenout,“ zavzpomínal Filipovský. Podobnou zkušenost popisoval i Hugo Haas. Tentokrát Rašilov předstíral epileptický záchvat, aby nemusel čekat na autobus. Domů jej odvezla záchranka, která když odjela, vyskočil herec z postele a řekl vyděšené ženě: „No, a bylo to zadarmo.“

Na svérázného herce vzpomínal také režisér Otakar Vávra. V dobách, kdy se u nás všichni báli nacistů, si Rašilov vezl v autě husu. „Na silnici ho zastavila vojenská hospodářská policie, musel otevřít kufr a husu našli. Za to byl za války koncentrák. Rašilov ale bleskově reagoval. Rozčílil se, mluvil perfektně německy, nesmí zmeškat představení, hraje Lohengrina a ta husa je jeho rekvizita. Němci věděli, že Lohengrin přijíždí na scénu na labuti, zůstali chvilku v rozpacích a Rašilov rychle nastartoval a odjel. Ještě jim zamával na rozloučenou.“ A nebylo to poprvé, co měl ve společnosti nacistů prořízlou pusu. „Někdy jsme byli spolu na obědě v restaurantu Lucerny U Černého koně. Bylo tam plno nacistických důstojníků a Rašilov se bavil tím, že náhle zvolal. ,Pane vrchní, prosím, jeden kokain!´ Všichni se ohlédli, vrchní se zarazil a rychle šel dál a Rašilov mi se smíchem řekl: ,Viděl jste, jak mu ta ruka šla do zadní kapsy? Tam ho má!´ Rašilov fetoval kokain. Vždycky, když zvadl, poodešel v ateliéru za kulisy a za okamžik se vrátil plný euforické energie. Zbytečně si tím zkrátil život,“ uvedl ve své knize Podivný život režiséra Otakar Vávra.

Když pak ve svých třiašedesáti Rašilov na tom nebyl zdravotně dobře, nikdo nevěřil, že opravdu onemocněl. Už několikrát mu mnozí nalítli, když simuloval nemoc, jen aby třeba nemusel hrát roli, kterou nechtěl. Když pak náhle 3. května 1955 zemřel, byli všichni v šoku.

TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.

VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.