Proč se i dospělí bojí panenek? Jsou přece tak tiché, mlčenlivé; zírají na nás skleněnýma očima, nikdy se nehádají, nic nechtějí… Jen sedí a čekají, až si s nimi někdo začne hrát. A právě tohle mnoho lidí děsí. Co když je čekání přestane bavit? Co když se rozhodnou, že se tak trochu pobaví samy?
Představa panenky, která se vám prochází po bytě, je hrůzná. Je to archetyp každého pořádného hororu a mnozí si povzdychnou, že tohle patří spíše do říše pohádek. Možná je to pravda. Ale strašidelné panenky najdeme doslova po celém světě!
Foto: Wikimedia Commons/volná licence
Nehybné aranžmá v dětském muzeu v Edinburghu. Tyto panenky se ale prý skutečně nehýbají, na to správci muzea příshají!
„Někde to vzniknout muselo. Ti lidé, co s tím vyšli ven; co řekli, že mají doma zvláštní a děsivou panenku, přece riskovali pověst i kariéru. Co uděláte, když vám někdo řekne, že na něj mluví panenka? Odvezete ho do blázince. Tohle by nikdo neplácl jen tak, aby se stal zajímavým. Proto věřím, že se nutně nemusí jednat o halucinaci,“ domnívá se diskutující v článku o strašidelných panenkách.
„Ale to jsou blbosti. Zjitřená fantazie. Prokleté předměty? Víte, já někdy pochybuju o zdravém rozumu snad všech lidí. Dejte mi s tím pokoj, já na to nevěřím…“ hádal se s ním další pán.
Foto: PŘES NOC/Creative Commons Attribution 4.0
Pravá Annabelle ve své vitríně! Není prý radno si zahrávat ani s její fotografií! Panenčin příběh je znám z mnoha kultovních hororů…
„Hm. A co říkáš na tohle? Chtěl bys to mít doma?“ přistála rozčilenému čtenáři do odpovědi fotka tak příšerná, že i ostatní zuřivě psali: „Co to je za hrůzu? To je strašný, fuj! Co to je?“ Byla to Letta, cikánská panenka, o níž se říkají opravdu hrozné věci. Vypadá tak otřesně, že lidé skutečně pochybují o zdravém rozumu jejího výrobce: „Už vidím dítě, které si s TÍMHLE hraje. Proboha, kde to našli?“ mrazilo lidem v zádech.
Hrůzyplnou Lettu našli za velice zvláštních okolností. Někdo ji zazdil do podlahy. Asi věděl proč. Ostatně, naše vyprávění o panenkách, které možná tak trochu žijí, můžeme začít právě u ní.
Letta má svou facebookovou stránku, prodávají se upomínkové předměty a Carrie s ní jezdí na turné. Všimněte si té tváře – je jako z noční můry!
Letta: cikánská panenka z Rumunska s lidskými vlasy!
Lettin příběh začíná v malém venkovském městě Wagga Wagga, které najdeme hluboko v divočině Nového Jižního Walesu. Tam se v sedmdesátých letech minulého století vydal na průzkum muž jménem Carrie Walton. V doprovodu svého bratra prolézali opuštěné domy. „Často jsem tam pobýval jako dítě. Pocházela odtud moje babička. Věděl jsem o jednom domě, který místní považovali za strašidelné místo. Jako dítě jsem tam nesměl chodit, teď jsem se rozhodl, že se tam s bráchou podíváme,“ vyprávěl Carrie.
Když prolézali opuštěný dům, Carrie Walton šlápl na ztrouchnivělou podlahu a v prknech mu uvízla noha. Když ji vyprosil, všiml si, že se pod podlahou ve vydroleném betonu něco válí. „Považoval jsem to za tělo dítěte. Mrtvé tělo. Opravdu to tak vypadalo, mělo to černé vlasy.“ Když bratři na „mrtvolku“ sáhli, zjistili, že je to panenka. „A pěkně hnusná. Tohle opravdu není pro děti,“ usmíval se Carrie Walton, který se rozhodl, že netradiční nález vezme sebou do Brisbane. Lettu, jak obludnou loutku se škodolibým úsměvem a skobovitým nosem bratři pojmenovali, vezli v plátěném pytli.
Foto: Fandom/CC-BY-SA 4,0 international
Letta vypadá jako potměšilá čarodějnice. Má lidské vlasy i nehty. A ruce jsou opravdu detailní (a odporné!). Zůstává otázka, proč by někdo něco takového vyráběl – a pak to dal pod podlahu a zalil betonem! Lettě se také říká Letta me out – z anglického spojení „Let me out!“, což v překladu znamená „Pusť mě ven!“ Na tom prý prazvláštní loutka trvá!
A jako kdyby se Letta chtěla dostat ven. „Ty, já nechci nic říkat, ale ona se tam hejbe!“ tvrdil v autě Waltonův bratr. Také rodina nebyla ze vskutku nevšedního přírůstku nadšená. Spíš naopak: „Necháme to tady vykropit! Okamžitě to odnes pryč!“ hulákala matka a křižovala se. Není divu. Letta je ohyzdná, potměšilá a divná. Navíc se prý v domě začaly dít zvláštní věci. V noci byly slyšet kroky, ráno měla Letta ošoupané botičky. Rodinný pes z ní málem zešílel. „Ono to mluví!“ ječela Carrieho manželka, když prošla kolem sedící Letty a slyšela skřípavý hlas: „Pusť mě ven!“
Carrie sebral panenku a odnesl ji na univerzitu v Brisbane, aby mu odborníci řekli, co to je. Kdo to je. Jestli je to vůbec panenka, nebo nějaký folklorní předmět zazděný pod podlahou! Za účasti historiků i lékaře, který se ironicky smál, byla Letta podrobena expertize. A našly se věru bizarní věci: například po vyzutí botiček byly objeveny tři lidské nehty; její černé vlasy jsou též lidské, husté a ženské. Díky rysům a oděvu se vědci domnívají, že Lettu vyrobili Romové z Rumunska někdy v 18. století pro rituální účely. Děsivá panenka má nyní svůj fanklub, Carrie s ní objíždí celý svět a peníze se mu jen hrnou! Pod podlahou starého domu skutečně našel poklad!
Foto: Fandom/CC-BY-SA 4,0 international
Okiku měla původně vlasy zastřižené pod uši v typickém japonském účesu mladých dívek. No a nyní? „Paruka!“ mají jasno „nevěřící“.
Okiku: nádherné panence rostou vlasy a zuby!
Japonská kultura byla a stále je plná legend a nadpřirozených strašáků – a mocnými nástroji zdejší magie byly právě panenky. Tajemná a krásná Okiku patří zřejmě mezi předměty, které někdo tímto způsobem uctíval. Pokud se oprostíme od paranormálna, nemůžeme nechat stranou jisté podivnosti, které se kolem 40 cm vysoké loutky v kimonu s dlouhými černými vlasy a porcelánovou tváří odehrávají! Vše začalo v roce 1918, kdy ji sedmnáctiletý Eikiči Suzuki koupil pro svou dvouletou sestru Okiku.
Holčička si hračku okamžitě zamilovala, pojmenovala ji po sobě a panenka se stala její nerozlučnou kamarádkou. O rok později však přišla tragédie – malá Okiku podlehla žluté zimnici. Rodina panenku uložila na oltář k uctění památky své dcery a právě tehdy se začaly dít věci, které popírají veškerou logiku! Po nějaké době si totiž rodiče všimli, že havraní vlasy panenky, původně střižené po ramena, začaly viditelně růst. Brzy dosáhly až k pasu a vypadaly jako vlasy živého dítěte.
Foto: Esparta Palma – https://www.flickr.com/photos/esparta/2994076542/, CC BY 2.0
„Slavný“ mexický Ostrov Panenek. Také pěkně „pošahaný“ nápad…
Mrazivou proměnu doprovázely podivné úkazy – v domě se rozsvěcela světla, ozývalo se bouchání a hlasy, zejména v den výročí smrti malé holčičky. Rodina i místní šamani prý uvěřili, že duše zesnulé Okiku našla v panence svůj nový domov. V roce 1938 se pak rodina Suzuki stěhovala a rozhodla se, že panenku svěří do péče mnichů v chrámu Mannendži na ostrově Hokkaidó. „Tamní kněží potvrdili, že vlasy panenky skutečně neustále rostou a musí se pravidelně zastřihovat,“ uvádí Medium.com.
Vzorky vlasů panenky Okiku byly podrobeny vědeckému zkoumání na univerzitě v Tokiu. Analýza šokovala i odborníky – skutečně se má jednat o lidské vlasy! Dnes je Okiku světovou legendou a její schopnosti prý stále sílí. Kromě toho, že vniká do snů návštěvníků, se u ní objevil další „bizár“ – traduje se, že se jí pomalu otevírají ústa. Pokud se někdo odváží nahlédnout dovnitř, uvidí v porcelánových dásních vyrůstat mléčné zuby. Panenka dodnes stojí ve své dřevěné schránce v chrámu a chodí za ní davy lidí. Může na tom všem být něco pravdy?
Foto: Cayobo from Key West, The Conch Republic – Robert The DollUploaded by LongLiveRock, CC BY 1.0,
Panáček Robert má tělo ze slámy. Je obklopen dopisy od zoufalých lidí, kteří poměrně divnou a děsivou loutku prosí o odpuštění
Robert: chodící panáček, který měl vlastní pokojík!
Příběh další strašidelné panenky začal v roce 1904, kdy malý Američan Robert Eugen Otto dostal od svého německého dědečka k narozeninám panáčka. Figurka od firmy Steiff byla oblečená do námořnického oblečku, který kdysi nosil sám obdarovaný. „To je krása!“ jásal Robert a svého nového kamaráda pojmenoval po sobě. „Ale já už nechci být Robert. Robert je on,“ ukázal chlapeček na panáka – a dítěti museli všichni říkat jen Eugen, protože si to prý figurína přála! Eugen s Robertem trávil všechny chvíle, povídal si s ním a plnil všechna jeho přáni. Nezdravá fixace na zlomyslnou loutku děsila rodiče i manželku. Ano, i manželku!
Panenka totiž s Eugenem zůstala i v dospělosti a dohlížela i na jeho manželské lože. Těžko snesitelná představa, to uznejte! Novomanželka odmítala do ložnice vkročit, protože naproti posteli domu v Key West na Floridě dřepěl zvědavý Robert a „civěl na to“, jak uváděla. Panák Robert se stal členem domácnosti, seděl s rodinou u stolu, měl vlastní talíř, nikdo se na něj nesměl křivě podívat – a patologický vztah k hračce vygradoval Eugenovým rozhodnutím zařídit Robertovi v podkroví domu vlastní pokoj. Měl tam svůj nábytek i hračky a nejčastěji seděl v křesle u okna. Sousedé pod přísahou tvrdili, že když šli kolem domu, panenka se v okně sama od sebe otáčela, stála nebo jednoduše zmizela.
Foto: Heing15/Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
Toto je Matilda, další „samostatná chodička“. Fotografie pochází ze série snímků šokovaného majitele domu, který jednoduše zjistil, že se mu po chodbách potuluje malá čiperná panenka. Dal ji do muzea, kde je nyní Matilda spoutaná řetězem a ještě za dvojitým sklem. Otázkou zůstává, proč by s tím dělali takové manévry, když o Matildě skoro nikdo neví a nikdo za ní nechodí.
V domě se prý ozýval dětský smích a dupání drobných krůčků. Eugenova manželka to už nemohla vydržet a zamkla Roberta na půdu. V domě se pak houpaly lustry a třásly se zdi. „Robert se zlobí!“ řval zoufale Eugen a všichni museli panáka odprosit! Po Eugenově smrti v roce 1974 prodala vdova celý dům i s panenkou jisté paní Myrtle Reuter. „Já už s TÍM nechci mít nic společného!“ tvrdila paní Otto, když se jí Myrtle ptala, proč nemovitost prodává pod cenou! Nicméně dům koupila a žila s Robertem dalších 20 let. „Ano, pohybuje se. Mění výrazy tváře. Pochoduje po domě, v noci, když spím. Směje se mi do obličeje. Víte, já už to potom přestala vnímat,“ říkala dokonce Myrtle!
V roce 1994 se Robert dostal do muzea East Martello, kde se stal největší atrakcí. Říká se, že panák způsobuje nehody každému, kdo se k němu chová s neúctou. Také vyžaduje oslovení jménem a pamatuje si, kdo se mu vysmíval. Jeho vitrína v muzeu je doslova oblepená dopisy. Návštěvníci, kteří si ho vyfotili bez dovolení nebo ho různě popichovali, mu totiž zoufale píší s prosbou o odpuštění – od návštěvy muzea se jim bortí svět, rozvádějí se, přichází o peníze.. „Tak proč za ním lezou a smějou se mu? Když ví, co to udělá? Dělají to schválně, potom se diví…“ vrtí hlavou zaměstnanec muzea. Inu, asi není radno pokoušet temné síly – ale zvědavost je lidskou přirozeností!
Foto: Wikimedia Commons/volná licence
Popraskaná Mandy se chová jako trucovité batole. Pláče a vyhazuje hračky…
Mandy: popraskaná krasavice pláče a dělá naschvály!
V roce 1991 přišla do muzea v Britské Kolumbii paní April Hoover a dávala personálu starou porcelánovou panenku. „Vezměte si to. Třeba to má nějakou cenu, je to starožitnost, že? Já už ji nechci. Moje dcera se jí bojí. Ano, bojí. Takové dívčí strachy,“ řečnila paní. Sotva zamumlala, že panenka se jmenuje Amanda, ale slyší jen na Mandy, pospíchala pryč. „Slyší jen na Mandy! Co se to s těma ženskýma v poslední době děje? Další cvok,“ usoudil kurátor muzea, ale panenku si nechal a hodlal ji vystavit v expozici starožitných hraček.
Jenže od té chvíle se Mandy začala jaksi zlobit. Aby ne! Personál ji strčil do plastového pytle s desinfekcí a prostředkem proti hmyzu, což si nenechala líbit – pytel se začal před zraky vyděšených zaměstnanců dosud poklidného muzea zmítat na všechny strany! „To je asi nějaká halucinace. Nebo vzduch. Nebo tak něco…“ zamumlali pracovníci a připravili panenku k vystavení. Večer zamkli místnost, ráno je čekal menší šok – po celé podlaze byly rozházené věci, uprostřed kterých seděla Mandy a koulela skleněnýma očima.
Foto: Fandom/CC-BY-SA 4,0 international
Tohle je Pupa. Chodí, mluví a má být až moc živá. Historky o strašidelných panenkách jsou si velmi podobné.. Asi kolektivní strach z jejich „čekání“ na hru…
Když vyhledali onu štědrou dárkyni a zeptali se, co to má znamenat, paní April mumlala: „Já vám to nechtěla říct, ale ona mi doma plakala. Ve sklepě. Nedalo se to snášet!“ brečela paní. Muzeum si na pomoc pozvalo jasnovidku, která přišla s mrazivým vysvětlením: „Panenku prý posedl duch holčičky, která kdysi zemřela uvězněná v temném sklepě a svou Mandy držela v náručí až do posledního vydechnutí. Duše dítěte se tak přelila do porcelánu, kde přebývá dodnes,“ říká Marc Hoover z webu Vocal Media. Hloupost, namítnou mnozí. Jistě, ale Mandy se prý skutečně chová jako náladové dítě. Dělá si z personálu legraci, schovává jim propisky, obědy nebo fotky.
Ve vitríně nesnese jinou hračku – nedávno vyhodila ven plyšové jehňátko. Jako zlobivé batole. Z vnitřní strany skříňky, kterou obývá, se občas objeví otisk dětské ručičky nebo pusinka, muzeem se ozývá pláč a návštěvníci přísahají, že slyší dětské žvatlání! Nakolik je to jen výplod fantazie, přelud nebo pitomost, kterou mezi sebou virálně šíří škodolibí lidé, to nevíme. Jisté ale je, že Mandy nesnáší elektroniku. Mobily v její přítomnosti kleknou, vybijí se; zblbnou i kamery nebo sluchátka, která začnou pískat přímo do ucha zděšeného milovníka starožitností!
Mandy zkrátka vyžaduje stoprocentní pozornost, a i když prý nikdy nikomu fyzicky neublížila, její dětské záchvaty vzteku a neustálé klepání na sklo vitríny budí v lidech nefalšovanou hrůzu. Stejně jako ostatní strašidelné panenky, kterých je na světě mnohem, mnohem více. O jiných třeba někdy příště!
Foto: Wikimedia Commons/volná licence
Tohle je jiná liga – břichomluvecká loutka Charlie. Legendární strašidelný panák přivedl svého majitele do blázince… Odkaz na jeho příběh najdete v textu…
Letta Fandom, Vocal Media, Okiku Fandom, Listverse, TLHOH.com, Haunted Doll, Medium.com, Robert, Robert the Doll Fandom, Vocal Media, Find a Grave, Pupa, Médium.cz